Chvíli to zní, jako by členové smyčcového amerického Kronos Quartetu na jevišti jen ladili nástroje. Postupně však začínají vyluzovat táhle tóny hrané legatovým způsobem a připojují se ke zvuku, který polehoučku zesiluje z reproduktorů.
V crescendu začnou blikat stroboskopová světla, hráči dávají ruce pryč z nástrojů, ale hudba zní dál: do vrcholu kompozice Spectre skladatel John Oswald zužitkoval tisíc a jednu nahrávku Kronos Quartetu, který tak nyní koncertuje sám se sebou. Skladbu naživo rozehraje, aby byla dokončena z nahrávky - přičemž s každým bliknutím světel hráči zaujímají jinou dramatickou pózu, nakrucují těla, mávají nástroji. Dělají stínohru, "stínový kvartet" toho z nahrávky, iluzi, kopii.
Byl to jeden z mnoha pozoruhodných okamžiků vystoupení, které umělecky patřilo k nejsilnějším položkám druhého dne Colours of Ostrava.
Na jeho plakátech se sanfranciská skupina skvěla právem. Kronos Quartet je přece pojem, instituce, revoluční smyčcové kvarteto, které už desítky let boří hranice, předsudky a zvyky. Místo obleků vystupuje v civilu, raději než koncertní sály volí neformální místa, používá ozvučení jako rocková kapela, pracuje s elektronikou či playbackem - a především místo Haydnových či Schubertových kvartet uvádí takřka výhradně soudobou tvorbu, většinou psanou přímo Kronosu na tělo.
Včerejší vystoupení na Colours přineslo zhruba hodinový průřez silnými stránkami tělesa. Kronos Quartet pokryl arabskou elektroniku, soudobou vážnou hudbu, bluegrass, rock, gospel, dokonce i Afriku.
Do Ostravy se vrátil po sedmi letech, avšak v jiném složení: roku 2013 jej opustil violoncellista Jeffrey Zeigler, na jehož místo nastoupila tehdy osmadvacetiletá Jihokorejka, svěží konzervatoristka Sunny Yangová. Muzikantka zhruba o polovinu mladší než zbylí tři zakládající členové kvarteta, fungujícího od roku 1973, také včera ale působila, jako by s Kronosem hrála celý život.
Mezi dvanáctkou skladeb převažovaly ty, které pro kvarteto upravil jeho častý spolupracovník Jacob Garchik. Například je autorem odvážné konverze úvodní skladby od Egypťana řečeného Islam Chipsy, klávesisty a člena skupiny provozující hlučnou arabskou taneční muziku.
Kronos Quartet, jenž často reaguje na dění ve světě, na Chipsyho narazil, když se zajímal o hudbu doprovázející protesty takzvaného arabského jara. A skladbu jménem Zaghlala také včera v Ostravě podal úchvatně, včetně typického orientálního rytmu zvaného maksum - ten na arabský buben pohárovitého tvaru darbuku, položenou na klíně, udržoval violista Hank Dutt.
Program střídal divácky atraktivnější položky, jako tradicionál The House of the Rising Sun, jazzový standard Summertime nebo píseň černošské zpěvačky Mahalie Jacksonové, s těmi náročnějšími.
Naprosto mimořádná byla Dimensions od Gartha Knoxe, současného irského violisty a skladatele s nesmírnou představivostí a chutí hnát členy smyčcového kvarteta na kraj možností a fyzických sil.
Knox kompozici pojal coby sérii přesných instrukcí vybočujících z běžného způsobu hry. Houslisté David Harrington a John Sherba tak například chvíli pohybují rukou jen v předepsaném směru - jednou vertikálně, kdy smyčcem svrchu poklepávají na struny, podruhé horizontálně, kdy kloužou po hmatníku. Zdálky ten rychlý pohyb připomíná stěrače automobilu.
Následují další techniky: violista Hank Dutt musí hrát pizzicato nehtem, popřípadě všemi čtyřmi prsty naráz. Houslisté používají zvláštní typ arpeggia, kdy postupně rozezní všechny struny a nakonec do nich cvrnknou, jako by jim na nástroj sedl brouk.
Lídr souboru Harrington má v partituře předepsané příklepy a odtrhy jako rockový kytarista. A violoncellistka Sunny Yangová hraje skoro meditativně, levou rukou sjíždí dolů po struně, než z ní však prst odtrhne, ještě strunu rozezvučí - a mezitím druhou rukou začíná jízdu opět od stejného tónu. Výsledek je plynulý, zvukově legrační, asi jako z kreslené grotesky, pohyby rukou připomínají hráče na valchu.
Později muzikanti odkládají nástroje a švihají smyčcem do vzduchu, jako by bičovali čtyřspřeží, každý svého koně.
Knoxova skladba je součástí projektu Fifty for the Future, kterému se Kronos Quartet věnuje už několik let: za 1,5 milionu dolarů a díky grantu od newyorské Carnegie Hall objednal nové kompozice od 25 autorek a 25 autorů, které už několikátým rokem hraje po světě. Partitury šíří zdarma po síti, aby inspiroval, vzbudil zvědavost, poskytl podnět dalším smyčcovým kvartetům, která by chtěla jít stejnou cestou.
Kronos Quartet v Ostravě žel nezahrál loňskou skladbu Slováka Miroslava Tótha, napsanou na památku zavražděného novináře Jána Kuciaka. Místo ní zařadil technicky udivující kompozice - věrnou interpretaci tracku konžské skupiny Konono N°1, často vystupující také v Česku. Nebo hit Baba O'Riley od rockových The Who, včetně pro smyčcový kvartet přearanžované úvodní pasáže, v níž rytmus určuje efekt z elektrických varhan značky Lowrey.
A protože The Who touto skladbou kdysi vzdali poctu autorovi soudobé hudby Terrymu Rileymu, jenž právě s Kronos Quartetem spolupracuje už téměř čtyři dekády, muselo dojít i na něj.
V Ostravě kvarteto uvedlo jeho enigmatickou kompozici One Earth, One People, One Love, původně napsanou na zakázku vesmírné agentury NASA a zužitkovávající do ruchů převedené signály, které v kosmu zachytila sonda Voyager. Ty společně s dalšími zvuky, včetně jakéhosi modlitebního zvonce, vytváří hypnotický, pravidelný, nadpozemský rytmus, plochu, do níž vstupují oboje housle, viola i violoncello.
Rileyho skladba postupně nabrala různé významy - nejprve fungovala jako rekviem za raketoplán Columbia, jenž se roku 2003 rozpadl krátce po sestupu do atmosféry, poté se stala apelem na mír v době americké invaze do Iráku.
Hlas spisovatelky Alice Walkerové, jako mantru neustále opakující "jedna země, jedno lidstvo, jedna láska", také v Ostravě celou dobu zněl z playbacku. Stejně jako monolog astronauta Neila Armstronga, popisujícího krásu Země z oběžné dráhy ("Vyhlédnete z okna a díváte se na tu nejkrásnější hvězdu na nebi, nejkrásnější proto, že jí rozumíme a protože ji známe").
Kronos Quartet
Cylinders Gong stage, Colours of Ostrava, 18. července
Celou dobu byl u toho ostravský Gong s kapacitou cca 1500 lidí natřískaný a nadšený. Muzikanty odměnil dvěma hlučnými potlesky vestoje. A dostal zvláštní dárek: kvarteto nakonec překročilo ještě jeden žánr a zahrálo americkou bluegrassovou klasiku Orange Blossom Special, původně song o rychlíku brázdícím trať z New Yorku do Miami. Už v polovině minulého století zlidověl na country festivalech a druhý život mu vdechla verze Johnnyho Cashe - však ji koncem 70. let zpíval také v pražské Sportovní hale.
V Ostravě tu skladbu ale mnozí jistě poznali jako Oranžový expres od českých Greenhorns. V podání Kronos Quartetu měla razanci, že by se neztratila ani na venkovních scénách.
