Jak líčí hudební časopis Mojo, cesta vede kolem památníku osamocené akácie, která rostla v dunách stovky kilometrů od dalších stromů. Autobus mine uranové doly, pak americkou dronovou základnu. Až zastaví u hliněné mešity v Agadezu, starověké křižovatce saharských karavan.
Z tohoto zhruba stotisícového města jedné z nejchudších zemí světa Mdou Moctar prorazil. V posledním předpandemickém roce 2019 na Západě odehrál 250 koncertů, jeho videa mají statisíce zhlédnutí na YouTube a před Vánoci mu esej otiskl deník New York Times. Příští úterý 26. dubna s rockovým kvartetem vystoupí v pražské MeetFactory. Bude to jeho první zdejší koncert.
Nebude to však poprvé, kdy Češi uslyší hudbu kmene Tuaregů, k němuž Moctar náleží. Několikamilionové etnikum kočovných pastevců formálně žije na území Mali, Libye či právě Nigeru, převážně však obývá poušť. Stejně jako oni Mdou Moctar vystupuje v dlouhé jednobarevné tunice, obličej často zakrytý šátkem, jenž chrání před pískem. A stejně jako členové v Česku již známých kapel Terakaft, Tamikrest či Tinariwen, kteří dosáhli až na americkou Grammy, také Moctar hraje na elektrickou kytaru.
Ta má pro Tuaregy podobný význam jako pro generaci, jež na Západě dospívala v 60. letech minulého století: znamená emancipaci. Zatímco američtí rockeři se však vzpírali společenským pořádkům a ti čeští zase komunistům, Tuaregové s kytarami zprostředkovaně bojují za nezávislý stát a proti radikálním výkladům islámu. Prakticky všichni na Západě známí hudebníci z tohoto kmene v poslední dekádě prchali před islamisty, kteří v jejich oblastech vyhlašovali právo šaría a zakazovali hudbu. Tuaregové naopak ukazují jinou tvář islámu: jejich ženy vystupují s muži na jednom pódiu a elektrické kytary jsou zesílené na maximum.
Znal jen název souboru
Na náboženské předsudky narazil také Mdou Moctar, narozený v polovině 80. let. Vyrůstal se šesti sourozenci ve vesnici zhruba 300 kilometrů od Agadezu, v domě se střechou z palmových listů. Bez vody, elektřiny, rádia či později internetu, popsal časopisu Esquire.
Když do vesnice přijel muzikant s kytarou a na chvíli mu ji půjčil, chlapec si s ní jako levák nevěděl rady. Široko daleko neexistovaly hudební školy, nástroj nebylo kde koupit. A hlavně si to nepřáli rodiče. "Z kytaristů vyrůstají feťáci a alkoholici," tvrdil otec, zbožný muslim. Hoch se však nedal odradit: kytaru si vyrobil ze dřeva, brzdového lanka od bicyklu a klíčku z konzervy na sardinky.
Hudební talent projevil při zpěvu svolávajícím k modlitbě. Když ale v sedmnácti dokončil školu, vydal se téměř tři tisíce kilometrů do Libye, kde několik let pracoval pro těžařskou firmu. "Byl to tak strašný život, že jsem se rozhodl vrátit a zkusit to s muzikou," popsal, jak okolo roku 2007 začal jezdit s kytarou po místních svatbách.
Rok nato nahrál první píseň, Tahoultine o kráse tuarežských dívek. Moctar má na záznamu hlas zkreslený efektem auto-tune a hraje na akustickou kytaru v doprovodu automatických bicí. "Natočili jsme to na kazetu, tu jsem zkopíroval, několik jich prodal přátelům a myslel jsem, že tím to skončilo," vzpomíná.
Jenže neskončilo. Na poušti neexistuje copyright, a tak se nahrávka volně šířila. Futuristicky znějící píseň si místní posílali přes rozhraní Bluetooth na mobilních telefonech, až se roku 2010 dostala na mixtape nazvaný Music From Saharan Cellphones. Ten vydal Christopher Kirkley, sběratel místní hudby a provozovatel blogu z amerického Portlandu.
Skladba byla tak nezařaditelná, že zaujala i britský deník Guardian. "Neznámý tuarežský muzikant troubí na syntezátor z 80. let," konstatoval nepřesně.
Kirkleyho zvuk zaujal natolik, že se autora souboru nazvaného Mdou.MP3 rozhodl vypátrat. "Nikdo ho neznal. Jako první jsem jeho skladbu slyšel v Mali. Pak v Nigérii a Mauritánii. Trvalo asi dva roky, než jsem se k němu dostal," popsal časopisu Mojo. Když na Moctara konečně sehnal mobilní číslo, zavolal mu a se silným americkým přízvukem francouzsky pravil, že by jej rád natočil, kytarista zavěsil. Myslel, že to je vtip.
Skoro jako Prince
Kirkley však hudebníka přesvědčil. Sehnal kytaru uzpůsobenou pro leváky, roku 2013 mu vydal debutové album nazvané Anar a krátce nato desku Afelan. Protože i té se ale prodalo jen 500 kopií, Američana napadlo zpopularizovat Moctara tím, že o něm natočí film.
První hraný snímek v tuarežském jazyce tamašek pojali jako volnou adaptaci amerického hudebního filmu Purple Rain, ve kterém roku 1984 účinkoval kytarista Prince. Protože v tamašku neexistuje slovo fialový, tuarežská variace se jmenuje složitěji: Déšť modré barvy s příměsí červené.
V herecky i scenáristicky nepřesvědčivém příběhu Moctar většinu času vozí místní dívku na fialové motorce, vaří čaj, a především se účastní kytarové soutěže. Aby vyhrál, musí překonat protivníka, který mu lstivě ukradl píseň, a zlomit odpor vlastního otce, jenž hrdinovi na dvorku spálí kytaru. Štáb v crowdfundingové kampani vybral skoro 400 tisíc korun, a přestože snímek nepromítala kina, Moctarovi otevřel dveře do USA.
Od té doby vydal několik profesionálních alb včetně loňského Afrique Victime, kde dokonce užil terénních nahrávek s kokrhajícím kohoutem a zvukem nigerské domácnosti. Tato deska nejlépe zachycuje výkon sestavy, se kterou Moctar příští týden vystoupí v Praze: energické, západním uším vzdáleně připomínající psychedelický rock ze 70. let minulého století, zdánlivě rozvíjející odkaz bluesmana Johna Lee Hookera nebo rockerů Jimiho Hendrixe, Prince a Eddieho van Halena.
Přirovnání má jediný háček. "Kdo je Prince?" ptal se kytarista, když příměr uslyšel poprvé. "A psychedelický rock je co?" odvětil poté, co mu přeložili recenzi jeho desky z amerického časopisu. "Já bych byl přísahal, že to hraje nějaký Tuareg," konstatoval zase, když mu prvně pustili Hendrixe.
Moctarovými skutečnými vzory byli na Západě neznámý kytarista Abdallah Ag Oumbadougou, jenž zemřel předloni, případně kapely jako Tinariwen, existující od 80. let minulého století.
To, co anglosaský svět označuje za pouštní blues, ve skutečnosti vychází z místních žánrů takamba, což jsou obřadní nebo svatební písně, případně tindé, jak se říká tuarežské hudbě doprovázené na stejnojmenný bubínek.
Moctarovy písně nemají tradiční stavbu se slokami, můstkem a refrénem. V houpavých polyrytmech na elektrickou kytaru Fender Stratocaster hraje repetitivní hadovité figury, které zdobí rychlými příklepy a odtrhy. Nepoužívá trsátko, palcem neustále rozeznívá spodní strunu, čímž zdůrazňuje rytmus. Ukazováčkem vytváří extrémně rychlá tremola, trylkuje a dnes, kdy už zná Eddieho van Halena, po jeho vzoru rychle poklepává na struny prsty obou rukou - slyšet je to třeba v titulní písni Afrique Victime.
Na posledním albu zpívá o lásce, víře, společenské nerovnosti, právech žen či odkazu kolonialismu. Naživo často předstírá, že píseň už končí, aby ji znovu rozehrál ještě rychleji. A poslední roky též užívá několik základních kytarových krabiček pro zkreslení zvuku typu overdrive nebo fuzz, případně efekty modulující frekvenční pásmo jako phaser.
Nic z toho ale není podstatné: podstatné je, že jde o taneční hudbu, která má posluchače dostat do transu či dovést k extázi. Soudě dle přibývajících ohlasů na Západě se to Moctarovi daří.
Spát pod hvězdami
"Procestoval jsem Evropu i Ameriku a přijde mi, že vaše životy se točí kolem práce. Tuaregové žijí jinak. Nám jde o to, dobře se najíst a nocovat venku pod hvězdami. To je pro nás svoboda," konstatoval po zatím posledním světovém turné, které utnula pandemie koronaviru.
V jejím průběhu Mdou Moctar pronajal své auto, aby nahradil výpadek příjmů ze vstupného, a pomáhal stavět studny nebo mešity v Nigeru. Místním kupoval léky či oblečení, dětem hudební nástroje. Dodnes na koncertech prodává tuarežské šperky, přičemž výtěžek poukazuje na stavbu dívčí školy ve své vesnici. "Stvořiteli, stvořiteli / Přijď na pomoc všem ženám / Které trpí v poušti," zpívá v písni Ilana.
Peníze, které vydělá na Západě, dle vlastních slov investuje do rozvoje nigerské infrastruktury. Aktuálně.cz se Moctara pokusilo zeptat na podrobnosti, na dotazy zaslané ve francouzštině však do čtvrtečního večera neodpověděl.
Také v krátkém dokumentu, natočeném už za pandemie, na jeho příjezd nezvykle dlouho čekají spoluhráči včetně dlouholetého druhého kytaristy Ahmoudoua Madassaneho, kamaráda z dětství, a Mikeyho Coltuna. Tento baskytarista z amerického Brooklynu zprvu Moctara vozil po USA a učil jej anglicky, dnes za ním pravidelně létá. A to navzdory čím dál nestabilnější situaci v regionu, kde od roku 2012 působí odnož Islámského státu. Vloni teroristé v Nigeru zabili přes 100 civilistů a po prezidentských volbách propukly nepokoje, kvůli nimž vláda vypnula internet.
I proto se teď Mdou Moctar, čerstvě otec dvou dětí, čím dál častěji vyjadřuje ke společenské situaci. Nemluví ale jen o Nigercích. Kritizuje Američany, že mu za městem staví dronové základny, ačkoliv proti islamistům nikdy nezasáhnou dost tvrdě a svou přítomností naopak radikalizují teroristy, argumentuje hudebník.
Ještě kritičtější je rodák z Nigeru, jenž roku 1960 vyhlásil nezávislost, k někdejší koloniální mocnosti Francii. Totéž, o čem zpívá v písni Afrique Victime, před Vánoci popsal v eseji otištěném americkými New York Times a českými Hospodářskými novinami. "V naší zemi se mluví francouzsky, platíme penězi vydělanými u francouzských firem, Nigeřané dřou v dolech pro francouzské společnosti, vzácné suroviny náležející našemu národu proudí do Francie," vypočítal Moctar. Mnohé z nigerských uranových dolů dosud většinově vlastní francouzský stát.
"Francouzská vlajka už sice nad Nigerem nevlaje, ale smutnou pravdou je, že moje země zůstává kvůli svým dolům pro Francii kolonií a zdrojem přírodního bohatství," dodal.
Koncert
Mdou Moctar
(Pořádá agentura Rachot)
MeetFactory, Praha, 26. dubna.
