Hlavní hvězdy dne však nakonec hrály celé dvě hodiny, během nichž nespadla ani kapka. Neopakovala se tedy situace z loňska, kdy koncert zpěváka Becka zdržela bouře a lidé jej prostáli v bahně, zatímco vyzkratované velkoplošné obrazovky po stranách pódia naskakovaly a zase zhasínaly.
Při letošní show měl sice frontman Jamiroquai na začátku vypnutý mikrofon a uprostřed krátce vypadl zvuk, jinak ale technika fungovala. Také areál holešovického Výstaviště díky pokračující rekonstrukci vypadá lépe než dřív. Největším problémem festivalu, jenž se koná od roku 2016, tak zůstávají Křižíkovy pavilony. Uvnitř se i letos nachází několik menších scén s vydýchaným vzduchem. Ve čtvrtek bylo jedno, jestli tu hráli čeští PSH a Monkey Business, nebo zpívala irská Biig Piig. Všichni měli extrémně špatný zvuk.
Oproti loňsku asi nevzrostla návštěvnost, pod hlavními scénami opět stály spíše tisíce než desítky tisíc lidí. Naopak přibyly celebrity: v zákulisí se zjevila losangeleská kapela Maroon 5, která v Praze koncertovala o den dřív na pozvání jiných promotérů, a nakonec i prezident Petr Pavel s první dámou Evou Pavlovou.
Metronome, jenž potrvá do sobotní noci, cílí převážně na majetnější Pražany starší 40 let. Dosud zval především muzikanty aktivní už v minulém tisíciletí, od Nicka Cavea přes Stinga po Liama Gallaghera. Do této linie zapadají letošní Jamiroquai. Anglická kapela, jejíž jednu skladbu nazpíval Dan Bárta, slavila největší úspěch v polovině 90. let s kombinací tanečního funky, popu, jazzu a disca.
V Americe nikdy neprorazila, evropské festivaly však objíždí dodnes. Menší comeback zaznamenala roku 2017 s elektronickou deskou Automaton. Ta se svezla na krátké renesanci funku, jejž do hitparád vrátilo francouzské duo Daft Punk. Když dva roky nato Jamiroquai naposledy koncertovali v české metropoli, frontmanovi na hlavě celý večer fosforeskovala, měnila barvu a příležitostně se zatahovala či zase roztahovala futuristická svítící helma.
Tento čtvrtek už ji třiapadesátiletý zpěvák řečený Jay Kay neměl. Lídr devítičlenné sestavy přichází na pódium Metronomu s "analogovou" indiánskou čelenkou, jaké kromě klobouků všeho druhu nosil v 90. letech: jednak coby symbol vůdcovství, jednak proto, že se zakrytou hlavou se cítil sebejistější.
Silueta vysokého štíhlého muže s kalhotami do zvonu a čelenkou, cylindrem či býčími rohy na hlavě se tehdy stala obchodním logem kapely. Mihlo se i tento čtvrtek na zadní projekci, jinak střídající science fiction výjevy.
"Možná si říkáte, kam se poděl můj elektronický klobouk. Tak právě teď si ho někdo užívá v nějakém pokojíčku v Anglii," okomentoval zpěvák v Praze nedávné oznámení, že svítící helmu ztratil. Kapela za nalezení vypsala odměnu. Možná se ale jedná jen o žertovnou tečku za elektronickým obdobím, které ne všichni fanoušci přijali. Vysvětlovalo by to, proč z alba Automaton tento čtvrtek nezazněla jediná skladba.
Protože nic jiného Jamiroquai už roky nevydali, koncert na Metronomu pojali jako jednoznačné retro. Převažovaly písně z desek Travelling Without Moving nebo A Funk Odyssey vydaných okolo přelomu tisíciletí. Všechny stále stojí na charismatu frontmana, jenž je přirozený showman a osobitý tanečník.
Kvůli poranění zad sice Jay Kay poslední dekádu musel zvolnit, ve třicetistupňovém pražském vedru se navíc pochopitelně zadýchával, a tak ubral na otočkách i akčnější choreografii, přesto celé dvě hodiny poctivě hýbal tělem a nadšenější část publika z něj nespustila oči.
Fakt, že nejde o virtuózního tanečníka typu Michaela Jacksona, ale obyčejného Brita v typické teplákové soupravě, patří k jeho charismatu. Nemá kolem sebe auru nadpřirozeného boha jako jím kdysi obdivovaný Prince, a možná proto se s ním lidé ztotožní.
Jay Kay není ani mimořádný zpěvák rozsahem či technikou, zato disponuje charakteristickou barvou hlasu, kterou si od 90. let uchoval.
Když nejčastěji s přivřenýma očima v poloextázi opakuje slova, nebo dokonce scatuje, prozrazuje obdiv k černému soulu a pěvcům typu Stevieho Wondera. Ideálně se to hodí k hudbě Jamiroquai: působivému amalgámu tanečních stylů s důrazem na funk, disco, pop a R&B. Mnohé přejali ze 70. let, od showmanů Jamese Browna nebo George Clintona, případně kapel jako Earth, Wind & Fire. Momentálně se naopak nepotkávají s dnešní podobou elektronické taneční hudby.
Také tento čtvrtek klávesista v černých brýlích Matt Johnson, obestavený syntezátory Yamaha Montage nebo Sequential Prophet, několikrát pustil pro Jamiroquai typické staccato nasamplovaných smyčců, které ve vysoké poloze bleskově šlehnou doprostřed rytmu a vmžiku opadnou. V kompozici Time Won’t Wait vedl od elektronického piana Fender Rhodes vysloveně jazzovou harmonii. V závěrečném hitu Virtual Insanity věrně reprodukoval charakteristický klavírní riff.
Obdivuhodný zůstává výkon kytaristy Roba Harrise, jenž trsátkem v pravé ruce nepřetržitě hraje fyzicky namáhavé funky doprovody plné šestnáctinových not. Taneční pulz udržuje v úzkém kontaktu s bubeníkem Derrickem McKenziem, perkusistou Solem Akingbolou a baskytaristou Paulem Turnerem, který vícekrát uplatnil takzvanou slapovací techniku.
Samostatně jsou všichni výteční, pro Jamiroquai je ale nejdůležitější, jaký groove vytvářejí společně. A že relativně přímočaré písně, často vzájemně dost podobné, dostatečně rozhýbají, vygradují a natáhnou třeba i na desetiminutovou plochu.
Když začal Harris hrát hit Seven Days in Sunny June, příjemně vřelá kytarová linka zněla přesně jako v nahrávce z léta 2005.
Jiné skladby se posunuly: Alright nově začíná coby něžná balada, ve When You Gonna Learn už nezní australské didgeridoo, které exotikou všeho druhu fascinovaní Jamiroquai mívali v sestavě. Angeline z alba Rock Dust Light Star uvedli naživo snad poprvé.
Zpěvák si celou dobu vyměňoval fráze s trojicí vokalistek. Jako obvykle ale na slovech nezáleželo: zkoumat texty Jamiroquai nikdy nebyl důvod, přestože neříkají nic špatného. Jeden z největších hitů koncertu Cosmic Girl o náhodném setkání s mimozemšťankou na tanečním parketu by se dal vyložit jako vzkaz, že láska nehledí na původ ani barvu pleti. A singly od Virtual Insanity po When You Gonna Learn kritizují lidské zaujetí technologiemi, případně přehlíživý vztah k přírodě - oboje dodnes aktuální témata.
Nejdůležitější však bylo, že se podstatná část publika roztancovala, roztleskala a přes pár hlušších míst atmosféra vydržela do konce. Kdo nechtěl víc než poctivý návrat do 90. let, snad nebyl zklamaný.
