"Tehdy celé Somálsko, ta perla Indického oceánu, tančilo a milenci chodili do nočních klubů," přibarvuje vzpomínku manažer sestavy Liban Noah, aby naladil čekající Pražany. Je neděle odpoledne a na Rohanském ostrově začíná druhý den festivalu world music Respect.
Dur-Dur Band, jehož sedm členů přichází na pódium, má pohnutou historii. Vznikl, když v hlavním městě Somálska kromě turismu fungovala kina, obchody s hudbou či Národní divadlo. V něm státem zřizovaná kapela několikrát denně doprovázela dění na jevišti. Když představení skončilo, muzikanti naložili nástroje do dodávky a přejeli do luxusních hotelů jako Džuba nebo Al-Uruba, kde u bazénů do noci bavili turisty coververzemi dobových hitů Michaela Jacksona nebo Tracy Chapman. Teprve když šli spát poslední hosté, hudebníci často do rána nahrávali vlastní skladby na kazety, které šířila rádia.
A pak byl konec. V někdejší italské i britské kolonii Somálsku zkraje 90. let propukla občanská válka, západním divákům známá z hollywoodského filmu Černý jestřáb sestřelen.
Divadlo i hotely byly během pár let srovnané se zemí a noční život utichl. Z hotelu Džuba, kde Dur-Dur Band koncertoval na novoročních oslavách pro starostu, zbyla vybombardovaná kostra. Naposledy se u jeho ruin předloni vyhodil do povětří sebevražedný atentátník, 15 lidí zabil a 22 zranil. Somálská vláda útok přičetla teroristické skupině aš-Šabáb, se kterou bojuje více než dekádu.
Muzikanti se rozutekli do exilu a už se nesešli. Kapela, jež teď přijela do Prahy, není identickou sestavou jako ta, která byla na vrcholu lokální slávy okolo roku 1987 a jejíž popularitu v poslední dekádě připomněly obtížně zrekonstruované reedice původních nahrávek.
Po znovushledání původních členů a následných personálních obměnách manažer Liban Noah raději nazývá aktuální sestavu Dur-Dur Band International. Před několika měsíci vydala album, které natočila v Berlíně. Přední časopis zaměřený na world music Songlines jej označil za "první studiovou nahrávku jakékoliv somálské kapely za poslední tři dekády".
Na Respectu muzikanti působivě míchají tamní rytmy jako dhaanto, které připomíná reggae, s převažujícími vlivy funku, R&B nebo soulu, jež v 80. letech hýbaly západní pop-music. Víc ke kořenům místní hudby kapela svého času nešla, aby "neotrávila" turisty. Například žánr saar spojený s vyvoláváním duchů jim manažer hotelu Džuba výslovně zakázal. "Nebudu riskovat, že mi tu italské zákazníky posedne somálský duch. Koukejte hrát reggae a disco," cituje jej booklet archivní nahrávky Dur-Dur Bandu.
V exilu se dnes muzikanti potýkají s jinými problémy, jak dosvědčuje zpěvačka Fadumina Hilowle. Tu v průběhu pražského koncertu střídá perkusista oděný ve fialové košili. "Část somálské komunity na Západě se přiklonila ke striktnímu výkladu islámu. Dnes mě kritizují, že zpívám sekulární pop-music a že se na pódiu moc odhaluji," popsala německému týdeníku Die Zeit. V Somálsku žádná podoba Dur-Dur Bandu nevystoupila více než tři desítky let.
V průběhu zhruba hodinového pražského koncertu kapela stihne 13 skladeb. A sklízí aplaus i díky nečekané zvláštnosti: somálské muzikanty doprovází český saxofonista v nepřehlédnutelném zeleném africkém úboru.
Že je členem Dur-Dur Bandu učitel z jaroměřské základní umělecké školy Borek Smékal, i pořadatelé zjistili na poslední chvíli. "Živil jsem se patnáct let hraním v Londýně, na různých jamech jsem poznal muzikanty z Karibiku a několik měsíců pobýval v Gambii," popisuje Smékal v aktuálním čísle časopisu UNI, jak se skrze londýnské karnevaly dostal až k Dur-Dur Bandu.
Od roku 2019 je plnohodnotným členem sestavy, žádným příležitostným hostem. Dokazuje to také na Respectu, kde tráví na pódiu celý koncert, podobně jako když vloni na ostravských Colours známému senegalskému zpěvákovi Cheikhovi Lô asistovali jiní Češi.
More Miko
Smutný příběh Dur-Dur Bandu vystihuje poslání festivalu Respect: seznamovat Čechy s jinou hudbou a rozbíjet stereotypy, aby si lidé na Západě nespojovali země jako Somálsko jen s válkou či poslední roky mimořádným suchem.
Dvoudenní open-air přehlídka etnické hudby začala v 90. letech minulého století na Pražském hradě za éry Václava Havla. Od té doby se několikrát stěhovala. Letos počtvrté a kvůli developerské zástavbě asi naposledy vyrostl areál pro zhruba tisícovku lidí na Rohanském ostrově.
Jako vždy se diváci mísí s účinkujícími. U stánků lze koupit vše od západoafrického pudingu z perlového prosa po kuskusový salát se senegalskou marinádou. Festival je rodinný, děti s pomalovanými obličeji baví bublinář nebo kolotoč. V sobotu náhlé přeháňky opakovaně zahánějí návštěvníky pod stan, kapely ale hrají celou dobu a druhý den sobotní bláto rychle zaschne, jak teplota stoupá ke třicítce.
Přestože sestava Al Bilali Soudan z afrického Mali na poslední chvíli nedostala víza, o působivou hudbu není nouze. První den zaujme bengálská kapela Rangamatir Baul, jejíž členové v oranžových hábitech náleží k potulným náboženským zpěvákům, nebo Damir Imamović pějící bosenské milostné písně sevdalinky.
Nigerijský zpěvák Adédèjì svou početnou funky formaci odkazující na vše od amerických Tower of Power po Jamese Browna řídí ve fialovém saku s elektrickou kytarou v červené, černé a zelené, to znamená barvách symbolizujících boj proti kolonizaci Afriky.
Svěže, i když na někoho rozpačitě působí v neděli experimentální kvarteto brazilského bubeníka Guilherma Kastrupa, každých pár minut hravě měnící směr od psychedelie k jazzu.
A pak je tu aktuální vsuvka. V jednu chvíli na pódium přichází Jaroslav Miko, český řidič kamionu a aktivista za přijímání syrských sirotků z řeckých uprchlických táborů.
Poloviční Rom známý z dokumentu More Miko dnes mimo jiné pomáhá na Ukrajině. Na pódiu zdobeném ukrajinskou vlajkou teď upozorňuje, že po loňském začátku ruské války stát nedokázal pomoct všem stejně. "Přístup k romským běžencům nás trochu mrzel, spousta Romáků tehdy končila na hlavním nádraží. Česká republika neuměla podat všem pomocnou ruku," říká, načež přechází k aktuálnímu dění.
Předminulý víkend v Brně zřejmě Ukrajinec pobodal dva romské muže, z nichž jeden zemřel. Incident vyvolal napětí mezi menšinami. Pár dnů nato skupina Romů před brněnskou radnicí napadla dva Ukrajince. Nejnověji tuto sobotu stovky Romů protestovaly proti české pomoci Ukrajincům.
"Frustrace v romské komunitě je velká," přiznává Jaroslav Miko. "Romové tu čelí segregaci od přístupu k vzdělávání až po získávání bydlení. A když teď vidí, jak česká společnost dokázala pomoct ukrajinským běžencům, spousta z nich to cítí jako nespravedlnost," vysvětluje, načež apeluje na uklidnění emocí.
Festival v tu chvíli opsal smutný kruh: Respect vznikl v 90. letech minulého století jako reakce nejprve na rasově motivovanou vraždu súdánského studenta z pražského Žižkova, později na kauzu takzvané Matiční ulice, kdy se ústecká radnice pokusila segregovat Romy od bílých občanů.
V dalších letech přehlídka bořila předsudky vůči Romům, když jako jedna z prvních ukázala Čechům světové romské kapely typu Taraf de Haidouks, jejíž členy ovšem při první návštěvě v roce 1998 odmítlo obsloužit několik pražských hospodských.
Letos je romská hudba v programu také, byť zprostředkovaně. Mladá rumunská zpěvačka ve světlemodrých šatech Corina Sîrghi za doprovodu houslí, cimbálu, akordeonu a kontrabasu představuje virtuózně zmodernizované songy romských pěvkyň z meziválečného Rumunska.
Hudebním vrcholem festivalu se pro mnohé stává komorní trio Meral Polat, zpěvačky narozené v Nizozemsku kurdským emigrantům alevitského vyznání. Ti se hlásí k odnoži šíitského islámu, kdy si ženy například nezahalují vlasy.
Meral Polat začínala jako herečka, později zpívala třeba se symfonickým Metropole Orkestemem. Když jí před třemi roky zemřel otec, v pozůstalosti našla desítky jeho básní, které zhudebnila. V Praze je pěje za doprovodu bubeníka a Američana střídajícího Hammondovy varhany s elektrickou kytarou.
Z repetitivních, houpavých rytmů vytvářejí soustředěný zvuk s prvky rocku i blízkovýchodní hudby. Z tranzovní nálady se často urvou ke katarznímu crescendu. Zpěvačka se znělým vibratem zpestřuje osobitý projev citoslovci a hereckými prvky. Jednu skladbu pěje vsedě, kdy udržuje oční kontakt s posluchači, jindy se ležérně opírá o varhany.
"Teď si představte, že jste na poušti," uvádí jednu z posledních skladeb festivalu. "Kolem vás široko daleko nic. Jen písek a ticho. Zničehonic pod vámi začne dunět země. Cítíte, jak vibrace zesiluje, víc a víc, až se před vámi rozvíří oblak prachu. Za tím oblakem se objeví stovka koní. A za těmi koňmi stovka žen. To jsme my. Přicházíme," říká, načež zakřičí jako válečnice a sklidí podobnou reakci od několika žen v publiku.
Byl to silný ročník Respectu.
