Repetitivní vzorec ze skladby Says, autorovy nejhranější na YouTube, trvá na desce šest, na pražském koncertu devět minut. Se stejným účinkem: vede člověka k vytržení. Intenzita i napětí narůstají, až vygradují změnou akordu. Z tolika minut oddalovaného vyvrcholení posluchače zaplavuje euforie. Náhlá změna působí jako osvobození. Prožitek umocňuje emocionálně zabarvený zvuk syntezátoru.
Na tanečním parketu by to nebylo nic zvláštního: jenže tisícovka lidí v pražském Foru Karlín u toho sedí. Závěrečný koncert festivalu Prague Sounds, kde Nils Frahm vystoupil uplynulý čtvrtek, je pozoruhodný právě tím, jak postupy z klubové scény přenáší do formátu běžně nazývaného sólový recitál.
Pro leckoho to není premiéra. Čerstvý čtyřicátník Frahm už roky reprezentuje současnou berlínskou kulturu. Má klasickou klavírní průpravu a od mládí komponuje, také ale chodíval na techno. Jeho hudba v jedné linii navazuje až na Erika Satieho z 19. století, dodnes žijící autory minimal music jako Philipa Glasse a Steva Reicha, případně vzdáleně souzní s vrstevníky typu Ólafura Arnaldse. Na druhou stranu Frahm zužitkovává odkaz průkopníků elektroniky od Jeana-Michela Jarreho po Vangelise.
Škatulky na jeho hudbu nesedí: napůl akustická klasická, napůl elektronika či ambient. Adekvátně k tomu byl Frahm hostem jazzového festivalu ve švýcarském Montreux a londýnské Royal Albert Hall, stejně jako cyklu tanečních party Boiler Room. Jeho kompozice doprovodily berlínský thrillerový film natočený na jeden záběr Victoria i komorní sci-fi Ad Astra s hercem Bradem Pittem. Ten si hudebníka natolik oblíbil, že mu během pandemie vyprodukoval záznam koncertu.
Frahmovu cestu ke slávě průběžně sledují i Češi. Poprvé tu byl před 12 lety, teď odehrál už osmé pražské vystoupení. Zaplňuje čím dál větší sály: od strahovského klubu 007 přes velkou Lucernu se dostal do Fora Karlín. Tady uplynulý čtvrtek překvapivě nemá koncertní křídlo, jemuž dřív odklápěl víko a do vnitřku nástroje showmansky bušil záchodovými štětkami. Tentokrát ho však obklopuje rovnou deset klaviatur, až jeviště při pohledu shora připomíná prodejnu klávesových nástrojů. Poprvé je Frahm doplnil skleněnou harmonikou, využitou na letošní desce Music for Animals. Tou večer začíná.
Tiše hovořící muž v čapce, tričku, teplákách a teniskách přibíhá na pódium. Smekne, nasadí rukavice a navlhčí si ruce. Bez toho by skleněnou harmoniku nerozezněl: historický nástroj používaný už za Wolfganga Amadea Mozarta tvoří různě velké skleněné misky na otáčející se hřídeli. Frahm ji z boku nasvítil, aby to diváci mohli pozorovat na stěně Fora Karlín jako stínohru. Převodové kolo se zenově točí, prsty zlehka hladí okraje misek. Vzniká pokojný, cinkavý, meditativní zvuk.
Motivy nazvané Do Dream nebo Right Right Right z letošního tříhodinového alba, osobité reakce na pandemii, spíš navozují náladu, než že by v nich o něco šlo. I koncert začne být živější, teprve když Frahm zapojí další nástroje. Postupně je obchází a díky technologiím kombinuje jejich zvuk. Má samozřejmě pianino. Pak harmonium podobné varhanám. Dále elektrické piano Fender Rhodes. Elektromechanický polyfonní Mellotron. Nebo v rocku a funku 70. let minulého století často znějící Minimoog.
Frahm to vše propojil s mixážním pultem, bicími automaty, sekvencery na přehrávání smyček nebo retro krabičkami vytvářejícími efekt ozvěny. V jednu chvíli do toho hraje paličkami na štěrbinový buben. A především střídá čtyři přenosné syntezátory Roland Juno. První si v rodném Hamburku koupil jako čtrnáctiletý: platil za něj ještě německými markami. Dnes na těchto nástrojích tvaruje své nejvýraznější elektronické zvuky. Často začínají arpeggiem.
V úsporné poloze je Frahm schopný do aleluja střídat dva banální prstoklady nebo nechat minutu doznívat jediný tón. Také v Praze se ale dostává do varu. Kromě hitu Says zejména ve tři roky staré kompozici Spells, která ho uvádí do tanečního rauše. Po pár minutách extatické hry na syntezátory škube celým tělem do rytmu, zatímco otáčí knoflíky u nástrojů a se zkříženýma rukama rozeznívá dvoje klávesy zároveň. Dosud komorní osvětlení napodobuje stroboskop. Je to divadlo, ale s pochopitelným cílem: zjitřit posluchačovy smysly i jinak, pohybem těla mu zprostředkovat, co Frahm prožívá. Když skladba skončí, Němec se otírá ručníkem jako po sportovním výkonu.
Intenzivnější část střídá tišší blok. V něm Frahm na pianino propojuje kompozice You, La a Re, všechny z alba Screws, které před deseti lety natočil po klukovské patálii. Tehdy spadl z palandy, zlomil si palec na ruce a neposlechl doktora, jenž mu zakázal se byť jen přiblížit ke klavíru. Dočasně ochuzený o jeden prst vymyslel písně, které budou namáhat jen zbylých devět. A jak teď prokazuje v Praze, jednoduché, intimní, ukolébavkové melodie stále dovedou navodit něžné stavy. Byť jsou stejně působivé jako kýčovité.
V berlínském studiu, které si zřídil v někdejším sídle východoněmeckého rozhlasu, Nils Frahm vždy delikátně rozmisťuje mikrofony. Záměrně nabírají ruchy i šelest. Na nahrávkách je slyšet dotyk prstů s klávesami, prasknutí podlahy pod nohama, kdejaký šum. Když hudebník mezi notami ještě nechává spoustu ticha, zvuk je křehčí a posluchačovy uši citlivější na každou změnu. Až překvapivě lehce se v prostorném pražském sále daří navodit stejnou atmosféru. Hodně pomáhá skvělý zvuk.
Rychlejší klavírní kusy hudebník naživo mírně aktualizuje. Například oblíbené Hammers hraje ve stejně hbitém tempu a podobně jako na nahrávce si u toho zpívá, jen volí jinou kombinaci not s výraznějším kontrapunktem v levačce.
Když improvizuje, stavbou sóla, rozvojem melodie nebo harmonickou nápaditostí se Frahm nevyrovná jazzovým interpretům, kteří na festivalu Prague Sounds neboli Strunách podzimu účinkují běžně. Ne protože by na to neměl, prostě nechce. Zaměřuje se na sound design, vytváří hudební nálady, textury či plochy, je spíš zvukový architekt než virtuos.
Čím dál lépe pracuje s lidmi. V průběhu skoro dvouhodinového vystoupení nakonec největší odezvu vyvolá bavičskou vsuvkou, když vyzve publikum, aby napodobilo zvířecí zvuky. Hala štěká, mňouká, kokrhá, a když Frahm zpřesní zadání, ze všech koutů se ozývají opičáci, cvrčci nebo kvákání žab. Hudebník si to nahraje a "teď vám to v dalších dvaceti minutách padesátkrát pustím", zažertuje. Načež na tom postaví další jednoduchou kompozici: základní harmonie, několik not. Mohl by je složit kdekdo. Ale udělal to až Nils Frahm.
Koncert
Nils Frahm
(Pořádal festival Prague Sounds)
Forum Karlín, Praha, 24. listopadu.
