Rozhovor - Producent Ondřej Ježek je bez nadsázky šedou eminencí české alternativní hudby. Ne snad, že by tahal za nitky zákulisních vlivů, ale jeho Studio Jámor je už více než patnáct let místem, kde vznikají ty nejzajímavější české desky.
O Ježkově výjimečném postavení svědčí třeba i to, že pomáhal s nahráváním tří (Květy, Zrní, Charlie Straight) ze sedmi alb nominovaných na hudební cenu české kritiky Apollo, která se bude udělovat 6. února v holešovickém Sasazu. U Vinyly, která se bude předávat 21. února v brněnské Flédě, je poměr v hlavní kategorii Deska roku ještě výraznější - Ježek má prsty ve třech ze čtyř nominovaných (Květy, Zrní, DVA).
Čtěte také
Květy probuzené ze sna hrají písně o ztracené generaci
Zrní: Ať mají lidé ke konci světa nějakou pěknou muziku
Novináři ho překřtili na „českého Steve Albiniho", což je možná trochu zjednodušující a laciné, ale přesto to dobře vystihuje jeho producentskou filosofii, v níž se shodne s americkou producentskou legendou - že muzikantům se má hlavně pomáhat, aby se mohli „produkovat sami" - tedy říct na desce hlavně to, co chtějí říct oni sami. Místo přísného pedanta se Ježek snaží být muzikantům rovnocenným partnerem - v jeho nahrávacím „obýváku" nenajdete tradiční tlusté sklo oddělující prostory pro kapelu a zvukaře, který v jiných studiích shlíží na výkony muzikantů.
Kromě zvukařské práce působí Ježek také v elektronické-improvizační skupině Gurun Gurun a hlavně od konce osmdesátých let hraje na kytaru a zpívá v legendách domácího alternativního rocku OTK. Jejich zatím posledním počinem je pět let stará deska Okolo, která stejně jako předchozí Sona a Kuva získala Anděla za alternativní hudbu.
Aktuálně.cz: Pomalu nám začíná sezóna hudebních cen. Co říkáš na to, že vloni vznikly dvě nové, které se vymezují vůči zavedeným Andělům? Mají tyhle ceny vůbec smysl nebo sílu něco změnit?
Ježek: Jestli mají sílu, to zatím netuším. Určitě je to tak, že v žánrovejch kategoriích teď snad už Anděly nikdo neřeší. Ale že by třeba B4 nějak raketově vylítla do obecnýho povědomí, to mi nepřijde. Spíš to vlastně působí kontraproduktivně, v tom, že vloni udělali podle mě ještě zábavnější a zajímavější desku a tu už nenominoval nikdo. Asi to pomáhá při domlouvání koncertů, ale generuje to pak i to, že na venkově píšou na plakáty: laureát ceny ble ble ble a to mně přijde hrozně impotentní. Možná je to i o tom, že ty kapely mají problém ceny přijmout, protože vědí, že to vlastně skoro nic neznamená, jen to, že pár lidí je registruje a je schopný se na nich shodnout. Trochu začarovanej kruh.
A.cz: Takže si myslíš, že zatím nemůžou pomoci interpretům vybudovat si nějakou smysluplnou kariéru?
Smysluplnou kariéru, kterou začneš na reklamním večírku OSA? Tý Osy, která odmítá změnit režim přístupu k malým koncertům, což se týká většiny nominovaných, a dokonce prohlašuje, že by nejradši malé koncerty úplně zakázala, že jsou s nimi jen starosti? Nekecám, to mi jedna paní odtamtud řekla.
Podle mě si Apollo a Vinyla musí vybudovat prestiž. A je hezké když kapely i nějak ohodnotí, ale zrovna tohle není úplně ideální startovní pozice, protože jestli tahle organizace někoho odírá a terorizuje, tak jsou to malé kapely, malé kluby a celé to podhoubí, ze kterého pak tyjou naši velikáni. A teď najednou pustí chlup jakože na podporu nové hudby. Jenže mnohem víc by ji třeba podpořila možností selektivního zastoupení.
Co to znamená?
Že by odlišovala zastoupení vůči televizím a rádiům a v mým případě i kinům, ale nevšímala by si malejch koncertů, kde jsou ty požadavky i celý systém úplně kontraproduktivní.
Vloni ceny dostaly desky Bonuse a B4, na nichž ses podílel. Bylo to pro tebe nějaké zadostiučinění?
Na Bonusově desce jen hraju steel kytaru. Poslal mi písničky do Dropboxu a já jsem k nim z voleje ke každé nahrál dvě stopy kvílení, ze kterého množná jednou udělám samostatnou esoterickou nahrávku. Když Náměstí míru vyhrálo, spíš jsem si říkal, jak to Bonus celý zvládne s tou OSou, do které vždycky tepal. Z B4 jsem měl takovou klidnější radost. Hráli jsme na předávání s Gurun Gurun a říkal jsem si, že se o tom třeba dozví někdo, kdo doteď netušil, že existují. A ten večer plný brněnského humoru mi přišel upřímný.
Ondřej Ježek
Na začátku 90. let vystudoval zvukařinu na FAMU a sbíral zkušenosti zvučením koncertů nebo muzikálů Jesus Christ Superstar a Evita. První velká produkce přišla v roce 1998 na albu královehradeckých hardcorových excentriků Dead House Chicago I.R.A. První nahrávkou studia, které vzniklo spontánně v jednom pokoji domu jeho rodičů, byl v roce 2000 destipalcový vinyl chebských noiserockerů Esgmeq. A pak už do portfolia Jámoru přibývaly další desky - mezi nimi i hiphopová klasika Repertoár Penerů strýčka Homeboye, debut MIDI LIDI Čekání na robota a samozřejmě i nahrávky kapel z jeho domovské komunity Silver Rocket (Gnu, Anyway či Ememvoodoopöká). Podílel se také třeba na hudbě k filmu Alois Nebel (Český lev 2011).
Letos jsou mezi nominovanými Květy a Zrní, které jsi produkoval, nebo Charlie Straight, kterým jsi masteroval singl Coco.
Mám z toho radost, i když to bylo tak nějak očekávané. To, že jsou to dobré desky, bylo jasné už v létě, když jsme se s nima patlali k finále.
Martin E. Kyšperský z Květů o tobě často mluví jako o pátém členovi jejich kvarteta. Snažíš se být při natáčení součástí kreativního kvasu, při kterém deska vzniká? Anebo naopak stojíš na druhé straně barikády a říkáš kapelám nepříjemné věci?
Podle toho, co zrovna probíhá. Když mám pocit, že kapela ví, co chce, tak se maximálně držím v pozadí. Když cítím nejistotu, tak se snažím je pošťouchnout na jinou kolej, posunout způsob, kterým se na něco dívají, nebo je popíchnout k něčemu, čeho mám pocit, že se bojí. Když je něco blbý, tak po tom jdu hned, tedy pokud mám nějaké jiné řešení.
Studio Jámor existuje už dvacet let. Od začátku devadesátých let se výrazně zlevnily nahrávací technologie a dneska už muzikanti můžou točit desky doma doslova na koleně. Funguje tady určitá posloupnost, že první desku si udělají sami a druhou v profesionálním studiu?
Stává se obojí. Kapela přijde s tím, že první desku točili doma rok a půl, a že se teď s tím už nechtěj tak patlat. Častější je, že se s dalšími deskami ta práce zrychluje, zároveň se ale kapely učí líp zhodnotit, co třeba můžou udělat doma a mají to čím dál tím líp připravené.
Co jim může profesionální studio dát, co doma nemají?
No, nemají ty zkušenosti, netuší, jak věci udělat řemeslně dobře, a ztrácí hodně času experimentováním s úplnejma základama, místo toho, aby experimentovali na tý kreativní úrovni. S tím jim můžu pomoct.
Pokud se nepletu, ročně v Jámoru připravíš kolem patnácti desek. Předpokládám, že nabídek na práci máš mnohem víc a můžeš si vybírat kapely, s nimiž budeš pracovat. Podle jakých kritérií si vybíráš?
Jestli mě to baví samozřejmě. A jestli mám dojem, že tomu můžu nějak pomoct.
Za dvě dekády se ti pod ruce dostala spousta muzikantů a kapel. Dokážeš odhadnout, jestli má někdo potenciál uspět, tedy přinejmenším v rámci naší klubové scény. Vzpomeneš si třeba na případy muzikantů, o nichž jsi měl pocit, že měli na mnohem víc?
To ani ne, spíš si vzpomenu na spoustu muzikantů s naprosto přehnanými ambicemi, který ale vyústily ve zklamání a časem o nich přestalo být slyšet. A slovo uspět je taky dost pochybné. Pro někoho je vrchol štěstí hrát v klubech pro sto lidí a někoho to neuspokojuje. Většina kapel, které mají nakročeno na něco víc, buď narazí na velikost našeho trhu, nebo je to dovede k nějakým kompromisům. A nebo holt čekají hodně dlouho a dělají si to svoje a někdy se to prolomí. Klasický příklad byli třeba Southpaw, kteří se ke konci dostali fakt do formy solidního progresivního popu, který působí svěže i po třech letech, ale prostě narazili na ten strop. A teď Jiří Burian prorazil až s projektem, který ze začátku rozhodně ambiciózní nebyl (Republic of Two s Mikolášem Růžičkou), ale nějak tam ty věci zaklaply líp po produkční stránce.
U nás existuje obrovská propast mezi tím, co prezentují jako novou nebo mladou hudbu velký média a co se skutečně děje v klubech. Myslíš, že u nás v roce 2013 může existovat kapela, která bude známá nebo populární a zároveň si „nezadá" s tím velkým byznysem, který občas připomíná mafiánskou chobotnici?
Nejsme v Anglii. Velká média hrajou hudbu pro velká média a klubové kapely nemají co dělat na stanicích jako je Evropa 2. Na to posluchači volící becherovku a ovar nemají náladu, tak proč jim dělat násilí. Mezi těmito světy je fakt velká propast a nevidím snad ani důvod to měnit. Je spousta i velkých jmen, která plní kluby a nezadají si s tou pomyslnou chobotnicí, která teda asi žije někde mimo můj svět. Pro mě jsou velké hvězdy třeba MIDI LIDI, Baumaxa, Traband, Fixa, Mňága a kromě jedné písničky od Petra Fialy od nich nic v žádných rotacích velkých stanic nenajdeš.
Natočit desku ve studiu stojí samozřejmě nějaké peníze, což je pro kapelu taky určitá psychologická meta v jejich kariéře - jestli jsou ochotní do své muziky něco investovat a jestli to opravdu myslí vážně. Je takových kapel víc, nebo míň než dříve? Odrazila se do toho nějak i ekonomická recese?
Spíš je víc lidí, kterým dochází, že jim to žádná firma nezaplatí a že svůj vydavatel jsou oni sami. Ve chvíli, kdy se oprostíš od toho velkého molochu major labelu - distribuce, obchod, DPH, může být návratná i investice do desky, která by pro větší firmu znamenala jasnou ztrátu.
Spousta českých kapel se nestydí za své ambice prorazit na západ a považuje za nutné mít k tomu po ruce i zahraničního producenta. Je to z jejich strany iluze, nebo opravdu je producent slavného jména může přiblížit vysněné metě?
Je to iluze. Komické PR postavené na tom, že na desce spolupracoval někdo slavný z ciziny, který tady okamžitě dává kapele, nebo publicistům nebo snad i fanouškům pocit, že kapela automaticky něco dokázala. Přece jen je to ale pohled zvenčí, který do toho vstoupí a může kapelu určitě někam posunout. A střet s jiným, třeba americkým způsobem práce, byl třeba fascinující i pro mě. Už to, že jsou zvyklí dělat věci tak, aby po tobě mohl kdokoliv tu práci převzít a dodělat. Každý si samozřejmě chrání know-how, ale snaží se být přehledný.
Máš za sebou tak žánrově nebo zvukově odlišné interprety jako jsou WWW, Mňága a Žďorp nebo MIDI LIDI. Je práce s kapelami nějak podobná podle žánrů, které hrají?
Vždycky je to o individuálním přístupu. Někdy i dvě na první pohled zvenčí podobné kapely fungují uvnitř, na koncertech, ve studiu i v životě úplně jiným způsobem.
Tvoje domovská kapela OTK se po letech vrátila na pódia a chystá i nový materiál. V čem je to jiné produkovat vlastní a cizí kapelu?
Do desky se vrhneme v průběhu března, materiál už v podstatě máme. Vlastní kapela, to je největší zábava, ale nahrávat ji, to je zároveň dost opruz. Rád bych si aspoň na kytary a zpěvy pozval někoho, kdo mi ty moje věci bude házet na hlavu.
OTK patří ke klasikům domácího alternativního rocku, tedy přinejmenším toho porevolučního, spojeného s aktivitami Radia 1 (kterému jsi dělal jingly) nebo vydavatelství a promotérské skupiny Silver Rocket, do které patříš. Nedávno jsi oslavil čtyřicet let, což je pro spoustu lidí určitá pomyslná hranice, při které začnou poněkud zvolňovat své aktivity a čeká to i spoustu dalších lidí z tvé generace. Nenachází se teď domácí alternativní scéna ve fázi generační proměny? Jsou podmínky, v nichž funguje, jiné než ty v devadesátkách?
Jo, „klasika, která pohladí", to jsme přesně my. Zjištuju, že každej rok přibývá spousta mladých lidí, kteří na něco hrají, mají svůj vkus a ženou se někam způsobem, který je odlišný od toho našeho. Technologicky je všechno mnohem přístupnější, ale lidí, s jejichž vkusem rezonuju, je tak nějak přiměřeně akorát.
