Recenze - Na třetí červnový víkend bude nejspíše šestatřicetiletý americký rapper Kanye West hodně vzpomínat. Nejprve v sobotu ráno amerického času na internet předčasně prosákla jeho očekávaná nová deska Yeezus a vzápětí ji zasypala chvála webových recenzentů. O den později - symbolicky na Den otců - mu jeho přítelkyně - profesionální celebrita Kim Kardashian porodila pět týdnů před termínem dceru.
Po poslechu temné, klaustrofobické desky by jeden mohl vtipkovat, že na Westa tíha budoucího otcovství pořádně dolehla. Příběh popového narcise, který se děsí ze zodpovědnosti rodinného života, je ale jen jedním z vějíře podpříběhů, které Westovu majestátní novinku provází.
„Mám novou prodejní strategii, která se jmenuje žádná strategie, a způsob jak prodávat více desek, který je natáčet lepší hudbu," nechal se nedávno slyšet West a anti-popové album Yeezus je přesně tím uměleckým majstrštykem i zdviženým prostředníčkem průmyslu, před kterým varoval.
V nejisté éře, kdy se mainstreamové popové hvězdy snaží natáčet svá alba jako bezpečné finanční investice, přichází hiphopový vizionář s nekompromisní kolekcí brutálních, futuristických skladeb, kterou místo obligátních hitových singlů propaguje série guerillových, pouličních projekcí na zdech mrakodrapů světových velkoměst. A také nemá žádný obal.
Mimo dobro a zlo
Kanye West si v několika posledních letech buduje image pološíleného narcistního génia, kterému jeho statut mimo dobro a zlo dovoluje dělat si, cokoliv se mu zlíbí.
V médiích se prezentuje hysterickými výbuchy, jako byl ten při předávání hudebních cen MTV, kdy na pódiu vytrhl sošku z rukou oceněné Taylor Swift a následně ho prezident Obama veřejně nazval „oslem". Zároveň ale dokáže natáčet kritikou i fanoušky ceněné desky jako třeba opulentní hiphopový epos My Beautiful Dark Twisted Fantasy, čímž částečně ospravedlňuje svoje asociální chování.
Stačí si nicméně přečíst náhodnou diskusi pod kterýmkoliv článkem o Westovi a dojde vám, že patrně momentálně neexistuje nejnenáviděnější hudebník, než je on. I internetoví „haters" ale musí uznat, že pop posledních deset let nevyprodukoval žádnou jinou osobnost, která by byla soustavně schopná udávat nové trendy v popu a zasáhnout popkulturu stejně jako West.
Zcela mimořádný je jeho vliv na současný hip hop - od návratu k soulovým samplům na začátku tisíciletí až k fúzi s taneční hudbou, kterou West dostal s hitem Stronger v roce 2007 do žebříčků a která jim dodnes dominuje.
Skladba samplovala tehdy šest let starý track Daft Punk Harder Better Faster Stronger a francouzští „roboti" se objevili i ve futuristickém klipu čerpajícím z dynamické vizuality japonského anime. Na nové desce se West a Daft Punk znovu potkávají, tentokrát ale už osobně ve studiu, a to hned ve třech z deseti skladeb. Jenže tenhle materiál je - stejně jako zbytek desky - absolutní antitezí soundu z hitparád. Zapomeňte i na sofistikovaný disco-funk Random Access Memories, Daft Punk se zde vrací ke svému modu z éry soundtracku k filmu Tron a úvodní trio skladeb udá tón taneční hudby budoucnosti, brutální, intenzivní a paranoidní.
Na I´m A God se k Westovi a Daft Punk přidává i mladý skotský producent Hudson Mohawke, který skladbu infikuje zvukem basového hedonismu současného klubového undergroundu, kde vládne temnota a drásavý industriální minimalismus.
V další části desky otěže hlavního spolupracovníka převezme písničkář Justin Vernon alias Bon Iver a do Hold My Liquor a Blood On The Leaves míchá svoji pastorální folkovou psychedelii. Jenže „Kanye Westa verze 2013" lze těžko redukovat na jeho hosty - Yeezus je celistvá vize, v níž se soulové samply potkávají s obskurním maďarským art-rockem (skupina Omega a jejich hit Gyöngyhajú lány známý u nás v podání Aleše Brichty), agresivní jamajský dancehall fúzuje se současnou podobou techna a bollywoodskými soundtracky.
Stejnou všežravou estetiku West vyznával na každém ze svých dosavadních šesti alb, tentokrát mu ale nejde o hity ani o prodané miliony. O co tedy?
Já jsem bůh
Pro začátek: Yeezus je každým coulem konfrontační deska, která oživuje už bezmála zapomenutou tradici hip hopu jako politicky i zvukově radikálního hudebního stylu, tak jak s ní kdysi pracovali třeba Public Enemy. Nakonec od nich vedou nitky vlivu jasně k Ricku Rubinovi, na jehož Def Jam v osmdesátých letech vydávali i Beastie Boys nebo Slayer a o jím produkovaných deskám se v žertu hovořilo jako o „redukovaných Rickem Rubinem".
Rubin se sešel s Westem ve studiu při úplně poslední fázi příprav desky (prý neuvěřitelné tři týdny před odevzdáním) a jeho úkolem bylo vyškrtat z tracků všechny nadbytečné elementy, dokud nezůstaly jen agresivní rytmické skelety, do nichž West spíše řve, než rapuje. Tento drásavý minimalismus se fantasticky hodí hned k několika válkám, které West vede ve svých textech.
První na řadě je Westova válka proti sobě samému - věčně nespokojenému excentrikovi, který se nijak nestydí za to, že jediným soupeřem na poli současného popu, kterého uznává, je on sám. (Po internetu koluje vtipná koláž, na které West zálibně shlíží na svoji vlastní fotku s věnováním „Kanyemu, s láskou Kanye.") Když se v jednom z tracků srovnává s basketbalistou Michaelem Jordanem i králem popu Michaelem Jacksonem, je to pro něj v podstatě už tradiční textový tropus, nad kterým se není ani třeba zastavovat.
Když o chvíli později v I´m A God křičí v refrénu „Jsem bůh", je to stejně jako název desky trochu čirý narcisismus, trochu svatokrádežná provokace ve stylu Madonny nebo Marilyna Mansona a zároveň odkaz na boj za občanská práva v šedesátých letech, kdy všemožné odnože černého islámu, jako je třeba NGE hlásaly, že každý jeden černoch musí přijmout svůj božský status. (Proto neurčitý člen v názvu.) A zároveň se zbavovali svého příjmení jako „otrockého jména", které dostali jejich předci po transportu z Afriky a přijímali své pravé - božské jméno. (Proto Yeezus - Kanyeho údajné božské jméno.)
Monstrum se probudilo
To, že West dokáže smysluplně operovat ve všech rovinách - popového hedonismu, popkulturní provokace i sžíravého politického komentáře, je jedním z největších triumfů Yeezuse. Ještě jeden příklad: šestiminutová Blood On The Leaves smyčkuje mrazivou skladbu Strange Fruits Niny Simone pojednávající o otroctví se zlověstnými fanfárami ze skladby trapového projektu TNGHT (Hudson Mohawke a Lunice) a West do ní ještě zvládá rapovat o svém rozpadlém vztahu a životních deziluzích. Boj černochů za emancipaci převrací do historek ze svého osobního života, jako kdyby mezi tím neviděl žádný rozdíl.
Zprávy z Westovy personální války s opačným pohlavím jsou plné mačistických či rovnou nechutných sexistických metafor a byly by na zvednuté obočí i u někoho, komu není třicet pryč a nečeká své první dítě.
Hlavním bojištěm Yeezuse je ale současná Amerika, která se dávno probudila z opojení Obamou a snu, že černý prezident jednoduše vymaže všechny rasové rozdíly. V New Slaves popisuje West institucionalizovaný rasismus vězeňského systému a skutečně bych nechtěl být v kůži náhodných kolemjdoucích, kterým se West skandující svoje obvinění zjevil v nadživotní velikosti při zmíněných guerillových projekcích v ulicích.
„Monstrum se chystá probudit" rapuje West v úvodním tracku On Sight a jako obvykle nemá na mysli nikoho jiného než sebe samého. Yeezus není jen vzrušující deska, ale i ultimátní portrét popkulturního monstra, které zrodil zvrácený svět celebrit, nekonečné možnosti digitální éry a především monumentální, sebezničující aspirace ukázat něco opravdu velkého a převratného. A s Yeezus to Kanye West skutečně dokázal.
Kanye West: Yeezus. CD, digital, 40 min. Def Jam/Universal, 2013.
