Rozhovor - Londýnský projekt Bastille se za tři roky své existence dokázal stát jednou z nejpopulárnějších alternativně popových kapel současné Anglie.
Autorský projekt Dana Smithe se postupně rozrostl až na čtyřčlennou kapelu a letos dokázal svůj vzestup i v nominacích na Brit Awards (vyhlášení se koná 19. února), kde uspěl dokonce čtyřikrát. S britskou popovou špičkou se Bastille poměří i v nejdůležitějších kategoriích s debutovým albem Bad Blood, z nějž největší pozornost získala také nominovaná singlová skladba Pompeii.
V Bastille se vše točí okolo skladatele, zpěváka a hudebníka Dana Smitha, který se narodil 14. července, což je, jak známo, datum dobytí pařížské pevnosti Bastily v roce 1789 a začátku Velké francouzské revoluce.
Letošek přinesl kapele Bastille ještě další růst, když se prosadila i na americké mainstreamové hudební scéně. Pompeii, vtíravá a zvukově impozantní píseň o lásce a ztrátě, se stala průlomovým hitem Bastille za oceánem, kde se vyšplhala až na desátou příčku hitparády.
„Ten song je o dvou popelavě šedých mrtvolách povídajících si o jejich městě, které zničila sopka, a trochu znuděných, protože zůstaly navěky uvězněny vedle sebe. Ale je to myšleno o něco abstraktněji,“ říká Dan Smith. "Přistupuji ke každé skladbě jinak. Chci, aby měly vlastní příběhy a atmosféry postavené na různých zvucích a žánrech a stylech, které miluji. Což jsou indie rock, pop, folk a filmové soundtracky," dodává Smith.
S ním v kapele v současné době hrají ještě Chris Wood, Kyle Simmons a Will Farquarson. 18. března se v této sestavě Bastille představí poprvé i v pražském klubu SaSaZu. V létě si pak své vystoupení zopakují na Colours of Ostrava.
Aktuálně.cz: Nad čím jste ale vlastně přemýšleli, když jste skládali Pompeii?
Dan Smith: Chci, aby ten song reflektoval onu situaci po zničení Pompejí a v nějakých ohledech působil epicky a jaksi smutně i optimisticky. Konec konců je to docela poťouchlá písnička. Miluju na ní, že ji hrajeme na festivalech po celém světě lidem, kteří jsou opilí, vtipkují a smějí se, a zpívají text o dvou fiktivních mrtvých lidech.
A.cz: Tušili jste, že by píseň Pompeii mohla opustit alt-rockové krajiny a skončit mezi mainstreamovými popovými hity?
Dan Smith: Pokud jsme se jako kapela někde viděli nebo jsme doufali, že se někam dostaneme, mainstream to skutečně nebyl. Chtěli jsme udělat dobrou desku, abychom s čistým svědomím mohli natočit další. Že bychom s Pompeii pomýšleli na hitparádový souboj ve Velké Británii s One Direction a Justinem Timberlakem? To by z našich úst znělo před časem opravdu hodně směšně.
A.cz: Jak byste popsali žánr, do nějž spadá vaše tvorba?
Chris Wood: Naším cílem bylo vydat kolekci skladeb, které považujeme za skutečně silné, a nelze je konkrétně zařadit do jednoho žánru, protože škála vlivů je široká. Jediná věc, na které jsme si trvali, bylo nepoužívat příliš kytary, už proto, že nikdo z nás na ně moc neumí hrát. Do These Streets jsme zapojili nějaké marimby a domnívám se, že nám to pomohlo se vyhnout konstantnímu zvuku, takže některé skladby staví na organičnosti a jiné jsou zase minimal elektro.
A.cz: Vydali jste reedici alba Bad Blood s veškerým starším materiálem a dvěma novými písněmi All This Bad Blood. Vyšla ve Spojených státech v lednu. Reflektují nové skladby změnu hudebního směřování?
Dan Smith: Nové singly jsou teoreticky rané verze, mohou se ještě vyvinout i někam dál. Chtěli jsme prostě natočit dva songy, které pevně udávají směr, kterým se nyní vydáme. The Draw se stal jedním z mých nejoblíbenějších naživo, naprosto v něm dominují kytary a má docela masivní závěr, což je pro nás docela odklon, ale pořád si myslím, že to jsme my. Na druhou stranu máme Skulls, který je podle mě inspirován garáží, ale pravděpodobně nezní jako jakýkoliv jiný, a je více elektronický.
A.cz: Od 26. února jste na turné po Evropě a Severní Americe. Jaký je největší rozdíl, který jste zaznamenali, mezi britským a americkým publikem?
Dan Smith: Tady je docela značný nedostatek cynismu. Když jste v Londýně a potkáte se s někým u baru, kdo se vás ptá, co děláte, a vy řeknete, že hrajete v kapele, skoro se musíte omlouvat. Naše zkušenosti z dřívějších návštěv Ameriky, zvlášť v době, kdy nikdo neměl páru, kdo jsme, což tedy stále nemá, jsou takové, že když řeknete, že jste v kapele, řeknou „cool, to je fakt zajímavé“.
Myslím, že jsme měli hezky zkreslený pohled na americký hudební průmysl, protože jsme byli šťastní za to, že můžeme přijet a hrát koncerty pro lidi. Byli jsme připraveni přijet do Ameriky a jezdit týdny a týdny a hrát v prázdných sálech. Taková byla naše očekávání, takže jsme byli příjemně překvapeni.
