Jak uvedl Piccoliho přítel a bývalý ředitel mezinárodního filmového festivalu v Cannes Gilles Jacob, herec zemřel na mrtvici. Zesnul v rodinném kruhu, nablízku mu byla jeho žena Ludivine Clercová, dodal Jacob.
Jacques Daniel Michel Piccoli se narodil 27. prosince 1925 do rodiny francouzské učitelky klavíru a italského houslisty, takže umělecké sklony měl už v genech. V mládí navštěvoval herecké kurzy na škole Cours Simon.
Během své sedmdesátileté filmové kariéry ztvárnil role ve více než 170 snímcích. Často představoval typ charismatického, noblesního muže, dokázal ale obsáhnout celé herecké spektrum, a to až do velmi extrémních rolí v ostře satirických a často kontroverzních filmech odhalujících zkaženost společnosti. Vyzkoušel si i roli producenta a režiséra.
Typickým příkladem Piccoliho extrémní role bylo ztvárnění jednoho ze čtveřice přátel, kteří se během víkendových orgií rozhodnou ujíst, upít a umilovat k smrti ve skandální tragikomedii Velká žranice (1973) Marka Ferreriho. Piccoli tu měl za parťáky takové veličiny, jako jsou Marcello Mastroianni, Ugo Tognazzi a Philippe Noiret. Všichni vystupovali pod svými pravými křestními jmény.
Lepší začínající režisér než stárnoucí herec
I když se Piccoli stal hvězdou, na níž diváci oceňovali schopnost rozkrýt charakter hrdinů pomocí nejúspornější mimiky a gest, vždycky rád experimentoval. Vahou svého jména Piccoli například zaštítil projekty neznámých mladých filmařů. Na některých umělecky náročných, ale komerčně neúspěšných snímcích se podílel jako spoluproducent vlastní firmy Les Films 66. V polovině 90. let také neváhal a na stará kolena se vrhnul jako debutant na filmovou režii. "Je lepší být začínajícím režisérem než stárnoucím hercem," řekl sebeironicky.
Piccoli začínal na divadle, na jehož prkna se počátkem 80. let po přestávce opět vrátil. Ve filmu se dlouho musel spokojovat s "epizodkami", což se ale změnilo poté, kdy dostal roli v dramatu podle románu Alberta Moravii nazvaném Pohrdání v režii Jeana-Luka Godarda.
Významné bylo pro něj i setkání s Luisem Buňuelem. Z jejich dlouholetého přátelství i spolupráce vzešla řada rolí (Deník komorné, Mléčná dráha či Nenápadný půvab buržoazie). Blýskl se také ve filmech dalších režisérů - Clauda Sauteta, Clauda Chabrola nebo Louise Malla. V posledních letech zaujal diváky i kritiku kreací psychicky zhrouceného papeže v sarkastickém snímku Nanniho Morettiho s názvem Máme papeže! (2011).
Od léta do podzimu 1989 pobýval Piccoli v Československu při příležitosti natáčení melodramatu Marta a já režiséra českého původu Jiřího Weisse - dramatického a tragického příběhu vztahu a lásky sudetské Němky a Žida na pozadí nacismu za druhé světové války. Znovu Česko pracovně navštívil v roce 1995. V březnu 1977 zase četl spolu s Michaelem Lonsdalem v rámci večera za propuštění Václava Havla v Národním divadle v Chaillot Havlovu jednoaktovku Audience.
"Nesnáším slovo konec. V kině vždy lituji, že se musím probrat z vyprávění, že se všechny lidské osudy najednou zastaví," tvrdil Piccoli. A řídil se tím i ve svém osobním životě - oženil se totiž třikrát. Za první manželku pojal herečku Eléonore Hirtovou, s níž má dceru Annu-Cordélii. Poté ho uchvátila šansoniérka a herečka Juliette Gréco, kterou v roce 1978 zase vystřídala Ludivine Clercová.
Piccoli byl držitelem řady filmových ocenění. V roce 1980 získal cenu pro nejlepšího herce za snímek Skok do prázdna na Mezinárodním filmovém festivalu (MFF) v Cannes, Stříbrného medvěda si dovezl také z MFF v Západním Berlíně v roce 1982 a před devíti lety obdržel čestné ocenění Evropské filmové akademie (EFA).
