Výčet by mohl pokračovat: tři postavy svedené společnou autonehodou na jedno místo uprostřed lesa. Snímek oscilující mezi bizarní komedií a thrillerem. A debutující scenárista, který pracoval ve videopůjčovně. Ten scenárista se jmenuje Jakub Kovář a Zatmění, jež produkoval a napsal, by se rád neslo v duchu děl Quentina Tarantina či dalších tvůrců, kteří s oblibou mísí žánry, milují vypravěčské retrospektivy a nechávají postavy dlouze debatovat, než propukne násilí. Dílo nové produkční společnosti Regner & Kovar Pictures si však z této estetiky 90. let minulého století bere jen to nejhorší.
Uprostřed lesa narazí do černého terénního Land Roveru rozhrkaná červená kraksna a starší, ale pečlivě udržovaný model Mercedesu. Když se tři řidiči dostanou ze svých pomačkaných vozů, začnou zkoumat, co se stalo. Od prvních chvil to nevypadá jako obyčejná nehoda. Už proto, že žádná z postav zjevně netouží chovat se realisticky.
Ján Jackuliak v roli vousatého majitele Land Roveru mužně a mlčky postává, čeká, co se bude dít. Muž z červené rachotiny v podání Jana Zadražila hraje pomyslnou soutěž o největšího Mirka Dušína a snaží se ostatní poučovat o gramatice nebo správném postupu při řešení nehody. A Jakub Štáfek se chová jako netrpělivý hejsek, paradoxně je tento jeho styl "na Laviho" - tedy v duchu hrdiny seriálu a pozdějšího filmu Vyšehrad - nakonec nejuvěřitelnější.
Pozvolna vychází najevo, že mladík vystupující pod jménem Vladimír není tak úplně majitelem bouraného Mercedesu a chlapík hrající si na Mirka Dušína je podnapilý profesor filozofie se zálibou v souložení se studentkami. Jen mlčenlivý vousáč, který vypadá, že se situací dobře baví, zůstává záhadou. Bohužel tvůrci budou tuto záhadu řešit prakticky celých 85 minut a z mýtinky uprostřed stromů se stane peklo nejen pro zúčastněné, ale hlavně pro diváky.
Režisér Petr Kubík už dokázal, že má jistý cit pro moderní žánrové vyprávění. Před třemi lety natočil pohádku Princezna zakletá v čase, ta podobně jako její loňské pokračování skákala mezi populárními žánry a docela pozoruhodně zatáhla do tradičního českého příběhu "cizorodé" prvky z disneyovek a fantasy.
Také v nynějším Zatmění se režisér snaží o žánrovou hru. Například filozof opilec, který nehodu podle všeho zavinil, se zmítá mezi retrospektivami a současností, jeho postava jako by v některých scénách pobývala v obou časových rovinách zároveň - jak nám sugeruje souhra obrazu a zvuku, v níž se prolíná přítomnost a minulost.
Jenže toto a další drobná formální ozvláštnění nemohou zamaskovat nedomyšlený scénář, který se celou dobu ne a ne rozhodnout, zda jde o černou komedii, absurdní divadlo či thriller. Přitom snaha to kombinovat není nijak podnětná.
Zatmění neobratně pracuje s retrospektivami, které zdánlivě přidávají nové informace do skládačky. Ve skutečnosti si většinu divák odvodil, nebo byly celkem explicitně řečené. Každý rádoby nový pohled na události těsně před bouračkou tak jen posiluje úmorný pocit, že spolu s hrdiny přešlapujeme na místě.
Jediné, co snímek alespoň trochu drží "nad vodou", je tušení, že se schyluje k něčemu mnohem drsnějšímu než k verbální a pěstní potyčce u tří nabouraných vozů. Jenže thriller a k němu patřící boj o život vyžaduje přinejmenším jednu zásadní věc: funkční postavy.
Tři protagonisté nedisponují ničím, díky čemu by bylo třeba jim fandit, nebo se o ně bát. Štáfek hraje floutka, který má na víc, ale místo studia se pohybuje na hraně zákona, což je schematické, avšak alespoň jakž takž uvěřitelné. Profesor - jak už bývá v tuzemské tvorbě zvykem, když dojde na postavy vzdělanců z humanitních oborů - působí jako podivná karikatura. Pochopitelně musí spát se studentkami, což se publiku oznámí v jedné lehkovážné scéně uvozené dialogem ve stylu: "S kolika studentkami už jste spal?" - "A s kolika profesory už jsi spala ty?"
Situace přitom neslouží k tomu, aby charakterizovaly postavy, natož se dotýkaly etických otázek. Jen čistě pro potřeby vyprávění chatrně propojují vztahy mezi hrdiny.
Ani finále za svitu krvavého měsíce už snímek nevykoupí. Materiál na krátkou povídku zkrátka tvůrci nastavili na celovečerní film, který je jen další ukázkou toho, jak se v Česku obecně podceňuje žánrová tvorba. Jako by si komedie, thrillery a další nezasloužily větší scenáristickou a dramaturgickou péči, jako by se daly vysochat mechanicky, s využitím známých a omletých vzorců.
Zatmění se sice pokouší o jakousi variaci, ale výsledkem je, že ani ozkoušená klišé nefungují, vyprávění stagnuje, humor i napětí takřka absentují.
K dobré žánrové hříčce přitom stačí málo, jak krátkým animovaným filmem mísícím grotesku s násilím Happy End z roku 2015 ukázal Jan Saska. V něm bylo na ploše šesti minut víc nápadů než v celovečerním Zatmění. Z toho nakonec zůstane v paměti leda zasmušile tajemný, rádoby děsivý pohled zkušeného lovce, který číhá, i když se jen mlčky opírá o havarovaný vůz, a Štáfkovy občasné slovní výpady ve stylu namachrovaného Laviho z Vyšehradu. Jinak se bohužel zdá, že zatmění v názvu charakterizuje především stav scenáristovy mysli v průběhu tvorby.
Film
Zatmění
Režie: Petr Kubík
Bohemia MP, v kinech od 2. března.
