Mladá Eloise, která však dává přednost oslovení Ellie, miluje 60. léta minulého století. Vyrostla s babičkou na venkově v Cornwallu, teď přijíždí do Londýna studovat módní návrhářství, splnit si sny a překonat ztrátu matky, která kdysi také vyrazila dobýt anglickou metropoli.
Protože divoký život na koleji pro ni není to pravé, neotrkaná Ellie se stěhuje do levného pronájmu ve čtvrti Soho. Paní domácí pamatuje doby, o kterých dívka sní, idyla se ale nekoná.
Už první noci v Sohu, vyhlášeném nočním životem, se hrdinka začíná propadat do příběhu začínající zpěvačky Sandie, která se v 60. letech chystala prorazit ve zdejších klubech.
Růžová budoucnost a fráze "dostane, co si zaslouží" rychle nabývají nejrůznějších, většinou mnohem temnějších odstínů, než by si protagonistka ze současnosti i ta z minulosti přály. Stíny minulosti se zhmotňují v podobě, která je drží pod krkem. Do psychologického retro thrilleru s přibývajícími minutami pronikají hororové prvky, stíny mrtvých a ruce natahující se z hrobů.
Sedmačtyřicetiletý Edgar Wright je jedním z nejpopulárnějších současných anglických režisérů. Rád pracuje s pop music, která hraje důležitou roli nejen v jeho hudebním dokumentu The Sparks Brothers a videoklipech pro zpěváky Pharrella Williamse nebo Becka, ale také v celovečerních snímcích jako čtyři roky starém Baby Driverovi.
Úvodní sekvence loupeže a automobilové honičky z tohoto filmu o mladém řidiči zlodějské bandy patří mezi nejlépe sestříhané scény poslední dekády. Wrighta ale diváci mohou znát i díky zombie komedii Soumrak mrtvých nebo Jednotce příliš rychlého nasazení o elitním policistovi přeloženém na venkov.
Režisér často odkazuje na klasickou kinematografii a buduje vlastní stylotvorné momenty. Novinku Poslední noc v Soho vystavěl na kontrastní kombinaci retro nálad a hororu.
Konkrétně pracuje s narážkami na britské a italské horory, v jednom záběru ale neváhá předznamenat vývoj příběhu napodobením klasické stínohry z Upíra Nosferatu, slavného němého filmu Friedricha Wilhelma Murnaua z roku 1922. To vše Wright balí do estetiky 60. let.
Paralelně s proměnou amerického hororu se i ten britský v posledních letech dočkal citelného oživení. Velké debaty na ostrovech vyvolal například snímek Cenzor, odkazující k "nasties" neboli filmům ze 70. a 80. let, které před cenzurou unikaly na videokazety. Do žánru také úspěšně vstoupily mladé režisérky jako Rose Glass s dramatem Saint Maud.
Tématem a četností odkazů má však Poslední noc v Soho nakonec nejblíž k sice nevyrovnanému, ale nápaditému uměleckému hororu Takové krásné šaty, jehož režisér Peter Strickland udělal ze šatů vraždícího antihrdinu a skládal zvláštní poklonu všemu od pornografie po okrajové žánry jako giallo horor.
Jak Stricklanda, tak nyní Wrighta, tak před čtyřmi roky třeba Paula Thomase Andersona ve filmu Nit z přízraků přitahovala dobová kultura Londýna, a zejména jeho móda. Protagonisty jejich snímků byli lidé z módní branže či nákupních domů.
Poslední noc v Soho má spoustu důmyslně řešených scén, klade důraz na výpravu, kostýmy i triky. Zvlášť vyzdvihnout zaslouží práce devatenáctičlenného týmu zvukařů.
Potěšení ze sledování spočívá především v tom, jak režisér prolíná hudbu 60. let se současným sound designem, hraje si s obrazy v zrcadlech a nechává vzájemně prolínat dvě časové roviny.
Dobré jsou herecké výkony představitelů v čele s jednadvacetiletou britskou hvězdou Thomasin McKenzie a o čtyři roky starší Anyou Taylor-Joy, známou ze seriálu Dámský gambit. Limituje je ale, že režisér neusiluje o to, aby měly postavy propracovanou psychologii, ale aby fungovaly ve výtvarném a žánrovém celku. A také aby napodobovaly dobové způsoby chování, o čemž svědčí postava Jacka v podání Matta Smitha.
Důkazem je opakovaný motiv se zrcadly: Ellie v odrazech střídavě vidí svou matku i zpěvačku z 60. let Sandie. Význam zrcadlení však film po efektní první hodině už dál neprohlubuje.
Dobové skladby dostávají nový, ambivalentnější kontext. Netýká se to jen titulní písně od kapely Dave Dee, Dozy, Beaky, Mick & Tich, ale také Downtown (v Česku známé jako Pátá), There’s a Ghost in My House nebo A World Without Love. Nejednou film vybírá méně známé hity, které používá lehce ironicky.
Pokud bychom hledali, čím novinka Edgara Wrighta překračuje rámec žánrové zábavy, je to atakování retra jako nostalgické oázy, vytvářející hřejivý, až bezproblémový obraz minulosti.
Šedesátá léta nebyla žádná idyla jen proto, že existovali Beatles nebo Rolling Stones. Tím spíš pro ženy pokoušející se uplatnit v džungli tehdejšího Londýna, říká film.
Když spěje k vyvrcholení, je patrné, že děsivá story dívčí postavy se završuje, ale tragickou katarzi necítíme. Poslední noc v Soho je v mnoha momentech rafinované potěšení, s odchodem z kinosálu však zážitek končí.
Poslední noc v Soho
Režie: Edgar Wright
CinemArt, česká premiéra 11. listopadu.
