Výběr interpreta tak doprovází spekulace médií i veřejnosti, a když tvůrci na začátku října zveřejnili, že písně k dvacáté čtvrté bondovce Spectre se ujme třiadvacetiletý soulový zpěvák Sam Smith, vzbudilo to předpokládané pozdvižení.
Sam Smith je nejen první mužský sólový interpret s britským pasem od dob Toma Jonese z poloviny šedesátých let, ale také prvním zpěvákem homosexuální orientace, který pronikl do panteonu "bondovského popu".
"Tohle je jeden z vrcholů mé kariéry," nechal se slyšet Smith a vzápětí na Instagramu zveřejnil fotografii, v níž leží na posteli přikrytý medvědí kůží se sarkastickým komentářem: "Trénuju na to, abych byl tou nejlepší Bond girl." Nejspíš už tehdy tušil, co jeho jmenování způsobí.
Úkol natočit novou bondovku obvykle dostávají aktuální hvězdy popového nebe a Sam Smith má v tomto ohledu rozhodně dostatečnou kvalifikaci. Veřejnost by si možná spíše přála Muse nebo Lanu Del Rey, na Smitha ale právě teď nikdo nemá. Jeho debutu In The Lonely Hour se prodalo skoro devět milionů kusů, za poslední dva roky posbíral v Británii tři hitparádové hity číslo jedna a v únoru uzmul čtyři ceny Grammy.
Jestli Britové chtěli angažovat nějakou domácí hvězdu s patřičným renomé ve zbytku světa, tak prostě nemohli sáhnout jinam. Smith se zavřel do studia se svým dvorním autorem Jimmym Napesem a za pouhých dvacet minut (!) prý bylo hotovo. Dokonce použili úplně první verzi Smithova vokálu, což je trochu jako trefit první cenu ve Sportce. Pak nad skladbou ještě strávili nějaký čas producenti Steve Fitzmaurice a Disclosure a zbrusu nová bondovka Writing's On The Wall byla na světě.
Premiéru si skladba odbyla 25. září a jak už to u podobných písňových projektů bývá, doprovázela ji zjitřená diskuse. Na sociálních sítích pár uživatelů skladbu otitulovalo jako "nejhorší bondovku všech dob", Colin Peterson z BBC skladbu diplomaticky popsal jako "celkem dobrá, ale ne klasika" a komik David Schneider na Twitteru hořce poznamenal: "The name is Bland. James Bland." (bland = mdlý).
To stačilo, aby druhý den ráno média psala o tom, že Writing's On The Wall se nepovedlo a nejspíše se zařadí mezi bondovské písně, na které bude lepší zapomenout. Tedy jako Madonnina Die Another Day, Another Way to Die od Jacka Whitea a Alicie Keys nebo You Know My Name Chrise Cornella.
Ne všechny bondovky jsou automaticky šlágry. Ostatně tento přídomek si zaslouží jen hrstka z čtyřiadvaceti skladeb, zbytek na chvíli získal pozornost a pak zase zmizel v propadlišti dějin. Na každou GoldenEye (Tina Turner v roce 1965) připadne pět zapomenutelných skladeb, jako jsou třeba The Living Daylights (A-Ha, 1985).
V případě Sama Smitha a jeho písně je ale mediální pranýřování možná zbytečně tvrdé. Recenze se přikláněly spíše ke kladnému hodnocení a skladba za první den posbírala přes pět milionů zhlédnutí. Na konci října byl divácký verdikt na YouTube zhruba dvacet "like" proti jednomu "dislike". A rozhodně to není žádný komerční propadák - píseň se dostala na číslo jedna ve Velké Británii, což se zatím žádné jiné bondovce nepodařilo. Co se týče reklamy pro snímek Spectre, pak Smith a jeho tým odvedli zatraceně dobrou práci.
Mohutná balada plná smyčcových "peřin" má ale pro začátek tu smůlu, že bledne ve srovnání s minulým příspěvkem Skyfall od zpěvačky Adele, který se nesl v podobném retro duchu. K filmovému singlu si populární zpěvačka před třemi lety odskočila z mateřské dovolené, na kterou odešla po veleúspěšné desce 21 a zabodovala jak už dlouho nikdo.
Zatímco snímkem Casino Royale z roku 2006 odstartovala bondovská renesance spojená s Danielem Craigem v roli agenta 007, titulní písně jedna vedle druhé selhávaly. Teprve Adele zlomila prokletí skladbou, která se nebála zvukem navázat na zlatou éru bondovek z šedesátých let. Hitmaker Paul Epworth ponořil baladu do bombastických smyčcových partů, které na několika místech dokonce citovaly z klasického James Bond Theme Montyho Normana z roku 1962.
Vůbec to ale nepůsobilo servilně. Adele si dokonce vysloužila srovnání s Shirley Bassey, jejíž Goldfinger, Diamonds Are Forever a Moonraker jsou považované za nepřekonatelné. Skyfall uzmulo Oscara, Zlatý globus i Brit Awards a připsalo si milionové prodeje. Nic takového se nikdy žádné písni z Bonda nepodařilo.
Navázat na takové úspěchy je skoro nemožné. O to víc, že Sam Smith zatím docela okatě naplňuje marketingové zadání "být Adele v kalhotách", jak ho nazývaly už první články po vítězství v anketě BBC Sound of 2014. Jeho loňské debutové album In The Lonely Hour ho představilo jako soulového "uplakánka", který prodává spektákl svého bolavého srdce. Disponuje podobně úžasným hlasem jako Adele, ale autorsky snad až příliš často sklouzává do čistokrevného kýče.
Na jeho hraně se nakonec pohybuje i Writing's On The Wall, rozněžněná, melancholická skladba, která podle zpěváka měla být zároveň bondovskou skladbou a epickým love songem. Podle rozhovorů prý musel při psaní několikrát změnit text, protože působil příliš "emotivně" a "křehce", což se k agentovi 007 zrovna nehodilo. Výsledek tak rozhodně nepůsobí jako nějaké volání do zbraně, skladba spíše upomíná na Smithovy předchozí baladické hity, v nichž se pralo špinavé prádlo rozpadlého vztahu.
Když dává své emoce najevo žena (třeba Adele v Someone Like You), může z toho být hit, když svoji zranitelnou tvář ukazuje muž, reagují mainstreamoví posluchači přece jen opatrněji. Pokud to má ale být zároveň hymna pro "nadsamce" Jamese Bonda, je zle.
Fanoušci bondovek mají slabost pro nová udělátka, kterými hrdinu zásobuje pan Q, jinak ale inovace ve svém zamilovaném fiktivním světě příliš nevítají. Možná ještě skousnou Monicu Belluci, která se v Spectre stane v padesáti letech nejstarší Bond girl v historii, ale aby v titulní písni popustil uzdu svým emocím muž, to je už pro ně za hranou.
Jak je se svojí hudbou jindy ultrakonzervativní, tady si Sam Smith se svým falzetem jednoduše dovolil příliš. Přinejmenším z pohledu tradicionalistických fanoušků. Writing’s on the Wall je tak skvělá balada, ale nepříliš vhodná bondovská skladba. Naštěstí pro Sama Smitha grilování fanoušků ukončila žena, která je, zdá se, alfou i omegou jeho kariéry - Adele.
V polovině října přišla s novým singlem a klipem Hello, který láme rekordy v poslechovosti i sledovanosti. Na YouTube ho v první den vidělo neuvěřitelných 27 milionů lidí, a bude tak nepochybně vést žebříčky popularity na obou stranách oceánu. A na Sama Smitha a jeho bondovský příspěvek nejspíše všichni zapomněli.
