Recenze - Zdá se, že američtí filmaři si ratolestí považují víc než jejich čeští kolegové, protože první, co mě na Legendární partě, novém animáku studia Dreamworks zaujalo, bylo nepodceňování publika.

Na první pohled se to možná nezdá, když však Legendární partu porovnáme s druhým Kozím příběhem, což je srovnání zcela relevantní, protože jde o snímky určené zhruba stejně starému publiku a stojící na podobném  principu seskupení známých pohádkových postav, nestačíme se divit. Zatímco v druhém zmíněném případě sledujeme jen nesystematicky rozházené pokusy o gagy a snad až touhu „mít to co nejdřív za sebou", Američané se nebojí předložit jednoduchý, ale plnohodnotný film s potenciálem diváky bez problému bavit.

Foto: Bontonfilm

Rozdíl ve vnímání dětí jako polointeligentních tvorů, jejichž rodiče nasypou příslušné sumy, a důležitého cílového publika potvrzuje i český distributor, jenž snímek Rise of the Guardians (v překladu Vzestup či Povstání strážců) uvádí ve značně zinfantilizované formě, která očekávání z filmu posílá na zcela jinou, poněkud nižší úroveň.

Odpovídá to však tradici moderní české pohádky, koncipované s neotřesitelnou jistotou skoro vždy s vlezlou, nevinnou a nenáročnou hřejivostí. Toto pojetí zřejmě dodnes hledá inspiraci ve Večerníčcích vznikajících od začátku šedesátých let, desetiminutových minipříhod posílajících děti do postele. Tečku za ambicemi české pohádky pak udělal Zdeněk Troška. Staročeské pohádky rozhodně tak rozňuňané nebyly. Erben s Němcovou nemají daleko k bratrům Grimmům, jejichž překvapivá nekompromisnost už je relativně obecně známá. Zemanovy strašidelné filmy netřeba zmiňovat.

Nic proti Večerníčku, ale filmaři by si měli uvědomit, že děti se do kina nechodí uspat, ale bavit. A že nejsou hloupé, ale víc a víc podobné svým západním vrstevníkům, kteří se stále lépe orientují v popkultuře a vyžadují stále složitější příběhové vzorce. Kdyby tomu tak nebylo, Pixar by si nikdy nemohl dovolit své „dospělé" animáky. Kdyby tomu tak nebylo, nemohl by i zcela standardní a neobjevný snímek Legendární parta pracovat s tématy jako smrt, temnota a strach. Ne však strach, o němž se mluví, ale strach, který je na diváka přenášen. Umíte si to představit v českém filmu pro děti?

Foto: Bontonfilm

Mínus jeden rozměr

Nicméně zpět k Partě. Tu si nemá smysl idealizovat ani ji zbytečně hanit. Jde o typický vánoční produkt s okatě patetickou myšlenkou opakovanou v amerických vánočních filmech stále a stále dokola už desítky let.

Zpracován je však velmi kvalitně. Příběh je při vší své jednoduchosti působivý a zcela funkční. Navíc film i vypadá skvěle. Ani ne tak čistě technicky - za posledními snímky Pixaru či Disneyho Parta rozhodně zaostává - jako množstvím různých vějiček, jež úspěšně odvádějí pozornost od příběhu, „který si děti jednou do roka musejí vyslechnout."

Foto: Bontonfilm

Dosavadní strategie Spielbergem založeného animátorského studia tedy zůstává konzistentní. Když se podíváme na jeho bohatou filmografii, nalezneme jediný film s potenciálem posouvat žánr - prvního Shreka. Ten se navíc už svým pokračováním ukázal jako slepá kolej. V ostatních případech Dreamworks jen, řekněme si to naplno, parazitovali na trendech a napodobovali konkurenci. Proto vznikl po úspěchu Hledá se Nemo narychlo spíchnutý Příběh žraloka, popřípadě po Já, padouch Megamysl.

Někdy "vykrádání" vychází dokonce lépe než předobraz (Megamysl), jindy ne (Příběh žraloka). Zcela samostatným případem jsou hity Jak vycvičit draka a Kung-Fu panda, jejichž dějovou neobjevnost zcela vyvažuje vynikající nápaditá akce a humor, až je lze přiřadit k vrcholům žánru. Legendární parta ovšem nijak nevyčnívá, lze ji zařadit do průměru produkce Dreamworks. Brzy se na ni tedy zapomene, o zklamání přesto rozhodně nejde.

Potvrzuje se, že hlavní devizou studia jsou dabéři, leckdy nejzářivější současné hvězdy. Snad žádné jiné animátorské studio nemůže říct, že do každého svého filmu nacpe tolik hollywoodských celebrit. Legendární parta není výjimkou. Američtí návštěvníci kin se mohou těšit z hlasů Hugha Jackmana, Aleca Baldwina či Juda Lawa. Český dabing tento rozměr samozřejmě zcela eliminuje. Nelze se však na osmileté děti zlobit, že chtějí filmu rozumět. Ekvivalent v nalezení srovnatelně hvězdného obsazení (v našich poměrech by snad podobně lákali Gott s Bartošovou) zřejmě není realizovatelný.

Foto: Bontonfilm

Další, oč s dabingem přicházíme, jsou přízvuky postav. V případě Santy ruský, což lze považovat za velmi odvážný nápad, v případě velikonočního zajíčka australský (ostatně právě jeho dabuje Jackman). Na čemž se mimochodem zakládá značná část humoru. Rozměrů, které Parta v naší distribuci ztrácí, však najdeme ještě víc.

Kdo jsou ti lidé?

Hlavní obava související s americkým původem se týká jednoduchého faktu: hrdinové, v americké kultuře velmi dobře známí, jsou u nás ve zcela jiném postavení. České děti snad poznají Santu Clause/dědu Mráze v jedné osobě. I tu vílu Zuběnku už zámořské filmy zpopularizovaly. Velikonoční králíček schovávající vajíčka ale v Čechách není zrovna zažitý. Kdo jsou Sandman a Nick Frost, pak bude vědět málokterý rodič, natož dítě. Film jim přijetí nijak neulehčí, protože se o představování ani nepokouší.

Právě tyto postavy se sjednocují v boji proti zlu, velmi efektním boji plném krásných záběrů. Tady stojí za  povšimnutí další rozdíl mezi americkým a českým přístupem k pohádce. U nás je padouch vždy zároveň legrační, asi aby se ho děti nebály. Často nějaký roztomilý blekotavý čert. Kdežto v kritizovaném Hollywoodu není problém představit opravdu pro dítě děsivého záporáka s náznakem  primitivního psychického problému či komplexu, který u mladého publika získá značný respekt, ale ani dospělý doprovod se mu nebude pošklebovat.

To potom pointa nabírá na významu, když hrdinové mají za co bojovat a skutečně se nacházejí v ohrožení.

Snad nebude těžké přijmout protagonisty jako „nějaké slavné bytosti, které neznám", i když tím samozřejmě opět snímek ztrácí na intenzitě a původní záměr se dál drolí. To značí nepřekonatelný problém Legendární party, jejíž kvalitu není možné přenést do českého prostředí v plné míře. Přesto jde o povedenou, i když veskrze standardní podívanou. Dreamworks zřejmě mohl a měl předvést zajímavější příběh, ale studiové trademarky, tedy bohatá akce a svižný humor, stále fungují.