reklama
 
 

Recenze: Zabili Ivetu, parchanti! Amatérsky a neostře

8. 8. 2012 15:01
Ve slasheru Tomáše Kučery je na zabití nejen Iveta Bartošová

Recenze - Žijeme v krásném světě plném neomezených možností, když se i neumětelské filmové pokusy, jako je Poslední výkřik, mohou hrát v regulérní distribuci. Stačí mít pár set tisíc korun na postprodukci v profesionálním studiu, založit si společnost, která bude vyjednávat s kiny, a váš na koleně točený filmeček, který jste dělali o víkendech s kamarády, se může promítat v nejbližším multiplexu.

Co na tom, že by váš nevkus a nedostatek talentu vynikl i na amatérských přehlídkách? Teď se váš diletantský film hraje na velkém plátně třeba hned vedle sálu, kde promítají nového Batmana. No nepolechtalo by to vaše ego?

Scénář jak od schizofrenika

Poslední výkřik je druhým celovečerním opusem sourozeneckého dua bratrů Kučerových, kteří už před třemi lety dostali na pulty s DVD svůj opus Čepel smrti. Tomášovi je 27 a je režisér, Honza napsal scénář a ve filmu si zahrál jednu z hlavních rolí.

Chlapci mají rádi slashery - hororový subžánr, v němž tajemný a většinou maskovaný zabiják likviduje postupně jednoho člena komunity za druhým: většinou jde o teenagery. O rozmach slasherů v osmdesátých letech se postaraly úspěšné horory Halloween a Pátek třináctého, k jejich renesanci potom v druhé polovině devadesátých let přispěla série Vřískot Wese Cravena - poučená, reflexivní, satirická pocta slasherům, která si citlivě dělá legraci z klišé žánru a žongluje s odkazy na jeho ikonická díla.

Nikdo po bratrech Kučerových nemůže žádat invenci třeba právě Vřískotu, ale aspoň špetka originálního přístupu ke kanonickým pravidlům žánru by vyzvedla jejich film z naprostého dna, když už je jasné, že po filmařské stránce je jejich „první český slasher v kinech" katastrofa.

Poslední výkřik je technicky o něco lepší než Čepel smrti, místo ruční roztřesené kamery používají tvůrci častěji stativ, obraz je ale často neostrý a jeho rozlišení je nedostatečné, takže na velkém plátně je nepříjemně zrnitý. Jediné, co snese jakás takás měřítka, je zvuk a postsynchrony ulítávají méně často než v jejich debutu.

Všechny ostatní složky filmu jsou amatérské. Scenárista Honza se pokouší ve filmu hrát tajemného teenagera Erika, o kterém jedna z postav tvrdí, že je schizofrenik. Zákruty příběhu o záhadné sérii vražd v městečku Petroviče, které se zdají točit kolem místní teenagerky Karin Tomečkové (třicetiletá Irena Máchová), vypadají, jako by je napsal člověk se zmíněnou diagnózou.

Nemastný mord Bartošové

Zdroj bezděčného humoru přinášejí lokace: policejní ústřednu představuje kancelář jisté soukromé firmy, střední škola, na jejíchž chodbách se koná velké finále, je vyzdobena malůvkami žáků ze základky.

Jen jeden detail z vyvrcholení děje, v němž tajemný muž v rybářské pláštěnce a s kuklou na hlavě dýchavičně a nemotorně nahání po škole vyděšenou Karin: škola je zamknutá, takže z ní dívka nemůže utéct, ale přesto jí občas cestu zkříží některá z vedlejších postav, které se do budovy dostaly pravděpodobně teleportací.

Nejvíc ale film baví svým castingem - mix režisérových kamarádů, prkenných celebrit a profesionálních herců dodává filmu surrealistický šmrnc. Čtenáři, kteří si přečetli titulek a dočetli až sem, patrně netrpělivě očekávají klíčové slovo Bartošová. Ano, Iveta je v prvních minutách nemilosrdně zamordovaná, ale celá tahle sekvence je tak nemastná neslaná, že se při pohledu na zpěvačku v tratolišti krve zrychlí tep snad jen Jiřímu Pomeje.

Milovník popkulturních úchyláren ovšem zůstane hodně neuspokojen. Žádné sarkastické odkazy na její život a dílo, snad až na příjmení její postavy Perlová, které by mohlo odkazovat na jistou pražskou uličku, ale takovou sofistikovanost člověk od tvůrců čekat nemůže.

Televizní rychlokvašky z reality show typu Miro Šmajdy nebo Petra Machaly neangažovali Kučerové do filmu proto, že by si chtěli dělat legraci z jejich mediálního obrazu, jak by člověk od soudných dvacátníků čekal, ale jenom proto, že na jejich jména chtěli nalákat nějaké důvěřivce do kina.

Shakespeare mezi amatéry

Proč se ale na celé věci podíleli také respektovaní herci, kteří mají zkušenost s angažmá na respektovaných scénách, jako jsou René Přibil nebo Miloš Mejzlík, zůstává největší záhadou. Ve společnosti křečovitých amatérů se do rolí patrně ze zoufalství pokládají jako do Shakespeara a je pravda, že Mejzlíkův závěrečný výstup na pódiu tělocvičny by se na YouTube mohl stát kultovním.

Tomáš Kučera se se svým bratrem podílí na trendu, který by se dal nazvat podle duchovního otce série Bastardi magnuskizací české kinematografie.

Tomáš Magnusek také zamořuje veřejný prostor svými diletantskými projekty, také se mu do nich daří dostat bulvární celebrity a zkrachovalé herce a lidí mu na ně chodí do kina tolik, že se nemusí živit ničím jiným.

Kučera na rozdíl od Magnuska nefrčí na primitivní xenofobii, a tak se dá smířlivě odmávnout jako bezděčně komický projekt, který nikomu neškodí, ale není zase zábavný natolik, aby se stal kultem mezi fanoušky různých bizarností.

Poslední výkřik
Žánr: Horor, Krimi
Režie: Tomáš Kučera
Obsazení: Iveta Bartošová, Irena Máchová, Dana Morávková, Miloslav Mejzlík, Petra Horváthová, René Přibil, Miro Šmajda, Vojtěch Hájek, Petr Machala, Marek Jurčík, Jaroslav Synek, Štěpán Turek, Honza Kučera
Délka: 90 minut
Premiéra ČR: 02.08.2012

---------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Máte rádi filmové novinky?

autor: Jan Gregor | 8. 8. 2012 15:01

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama