Recenze - Jakmile se objeví počítačově animovaný film nepixarovské provenience, je takřka povinností porovnat ho s nedostižným vzorem. Jako by Pixar měl jakýsi monopol na kvalitu a vše ostatní mu zvládalo pouze s větší či menší bravurou šlapat na paty.

I u kladně hodnocených animáků tak slýcháme dokola, že sice nedosahují sofistikovanosti „originálu", nicméně bla, bla, bla...  Pixar nepochybně v mnohém hraje prim, jenže co když se s ním někteří „konkurenti" porovnávat nechtějí? V myslích mnohých diváků i kritiků se usídlila myšlenka, že počítačová animace je nějakým žánrem, v jehož rámci lze vše vzájemně poměřovat podle jednotných kritérií. Pojďme tu ideu zkusit vymítit.

A co chudáci děti?

Foto: Bontonfilm

Pixarovské příběhy čím dál méně fungují jako snímky určené dětem. Jde spíše o variace dospěláckých žánrů naplněné dospěláckými odkazy a vtipy, navíc stále plnější smutku a melancholie. Důvodem, proč většina scén nějak stopově zabírá i na nejmenší, je schopnost vytvořit neodolatelně roztomilé postavičky - které nicméně nebudují své kouzlo pomocí infantilní pitvořivosti a nezaplavují tak mysli dospělých erupcemi zdrobnělinek.

Tato „miloučkost" je přitom důležitou silnou zbraní. A zároveň možná jedinou, která zabraňuje srovnávání s jejich hranými ekvivalenty. Cítíme, že by to pořád nebylo úplně košer; že přece jen jde stále také o dětské příběhy. A je jasné, že animovanou stránku nejde jen tak mechanicky odpárat - jde o organickou součást díla.

Přesto se nelze ubránit pocitu, že třeba snímek Vzhůru do oblak je kouzelný v tom, jak se nebál odhodit veškerou snahu budovat nevídaný fikční svět, ale od sentimentální pohádky pro měšťáky ho dělí poměrně málo. Časté pochvalně míněné věty „to už není pro děti!" jednak slouží pixarovkám jako výtečné „alibi", jednak se vkrádá na mysl dotaz „A co chudáci děti? Mají si kde hrát?"

Youtube video | Video: youtube.com

Tato snaha udělat z dětského filmu něco plnohodnotného trochu připomíná doby, kdy bylo třeba hájit film jako umělecké médium proti názorům, že jde jen o nějakou jarmareční taškařici. Obvykle se tak dělo přirovnáváním k divadlu či literatuře; kinematografie v lepším případě pobývala v jejich stínu jako chudší, ale skoro stejně bohatý příbuzný.

Než se přišlo na to, že její kvality, možnosti a výrazové prostředky jsou zcela jiné, osobité, nesouměřitelné. Proč my, dospělí nahlížíme na dětské filmy dost často sobecky a chceme, aby v první řadě pobavily co nejvíce nás a děti se pokud možno co nejméně nudily? A jaká kritéria by měl naplňovat ideální dětský film?

Finální šťastná rodinka

Já, padouch nedokazuje, že v Evropě a s polovičním rozpočtem lze taky pixarovské konkurenci „slušně šlapat na paty". Na rozdíl od mnoha animovaných snímků, u nichž se buď více nudí děti či dospělí, jde o ultimátně zábavný film pro všechny.

Foto: Bontonfilm

Na jedné straně těží z principů kinematografie atrakcí, jmenovitě kreslených grotesek postavených na vršení gagů, na straně druhé vytváří originální svět a disponuje silnými postavami. A hlavně překvapí typem vztahů, na jejichž základě vzniká neodmyslitelná finální šťastná rodinka.

Titulní padouch Gru ztělesňuje prototyp zločince staré školy, podobá se trochu špiónům, trochu bondovským záporákům, stejně jako oni má styl. Zároveň jde o karikaturu, avšak laskavou, nikoli posměvačnou. Jeho protivník v boji o post největšího zločince Vector je typickým nerdem: chlapeckým vzezřením a oranžovou teplákovkou počínaje, ukecaností a „hustým" slovníkem konče.
 
„Hustá" jsou i tři děvčátka, siroty, které zpočátku Gru adoptuje kvůli svému ďábelskému plánu, postupně si však získají jeho náklonnost.  Správňácký holky tak trochu ražení Pipi Punčochaté a Vector se sídlem plným udělátek a vychytávek;  tady není třeba pitvořivých potvůrek, holčičí i klučičí srdce zaplesají stejně intenzivně.

Foto: Bontonfilm

A komu by snad potvůrky scházely, Gru jich má plný sklep. Jeho firmička na zločin zaměstnává kromě pomocného vědátora hromadu žlutých fazolovitých mimoňů, multifunkčních dělňasů, kteří jsou opravdovými dříči, a navíc je práce děsně baví. Stejně jako musí pobavit pozorování jejich půvabné nemotornosti i ty úplně nejmenší.

Nejde mu o moc či peníze

Způsob polidštění padoucha Grua a zasazení postav a prvků „větších než život" do obyčejného lidského prostředí  - spolu se stylovostí, díky níž i ty nejjednodušší fyzické gagy účinkují též na dospělé - povyšují snímek na podnětnou podívanou nejen pro děcka.

Gruova motivace ke zločinu je vedena touhou dělat velké věci; nejde mu o moc či peníze, ale o pozornost. Především přezíravé matky, která se mu nevěnovala. Proto nemá v plánu vyloupit banku či ovládnout svět, nýbrž ukradnout měsíc.

Pravým zlem není ani Vector coby oběť podobných tužeb a vlastní pubescentnosti - tím je jeho otec, ředitel Banky zla, jejímž krédem je, že zločin musí sypat prachy. Gru sice rád propichuje dětem balónky a také souseda pejskaře (ano, jeho sídlo nestojí na vrcholu kopce, jde o dům v obyčejné ulici) popichuje průpovídkami o tom, že mrtví psi neštěkají. V jádru je to však dobrák. I jeho „podnik" je spíše jakousi rodinnou firmou stojící na solidaritě.

Postupně dochází k utváření rodiny v širokém smyslu; rodiny založené na rovnosti, a přitom respektování jinakosti. V tomto týmu působí pracovně přátelské vztahy okořeněné nezbytnou špetkou rošťáctví. Jde o protipól kapitalistického zla zosobněného ředitelem banky a v daném kontextu jde o mile podvratný prvek ve srovnání s často silně měšťáckým světy dětských filmů. Gru svým pojetím padoušství ztělesňuje staromilství, uznávání tradičních hodnot, zároveň otevřenost novému.

Svobodomyslnost prostupující celým snímkem je držená na uzdě soudržným, byť velmi otevřeně a náznakovitě vykresleným světem. Nejde jen o eklektickou anarchii nápadů, jednoduchý děj nese hlubší obsah, než by se mohlo zdát. A navíc v kabátku, který je podobně stylový jako ústřední melodie variující Mission Impossible v hiphopovém duchu.