V rozhovoru pro Aktuálně.cz zástupci firmy vysvětlují, co bude na českém Netflixu jinak a co má následovat v nejbližší době.
Co a kdy se pro Čechy změní na Netflixu?
Hennig Dorsewitz: Od páteční půlnoci se menu i vizuály s názvy filmů a seriálů překlopí do češtiny. Bude spuštěná zákaznická linka, kam budete moct psát i telefonovat v češtině, od pátku budou se zákazníky komunikovat čeští zaměstnanci, i když budou zatím sídlit v Amsterdamu. Většina pořadů bude otitulkovaná do češtiny, některé dabované. A taky nadabujeme všechny dětské pořady.
Ne všechen obsah bude počeštěný hned v pátek. Snažíme se, jak to jen jde, ale při tom množství, kdy každý rok vypouštíme kolem 700 titulů, nejde naráz přeložit všechno. Zabere nějaký čas, než s lokálními partnery vyrobíme všechny titulky v odpovídající kvalitě. A s dabingem ten proces bude ještě delší.
Nakonec ale bude počeštěné vše?
Náš první cíl je od pátku dál mít všechny novinky s českými titulky. Je pro nás důležitější kvalita než kvantita, budeme raději, když ten proces potrvá déle, ale budeme si jistí kvalitou. Je to lepší, než se do toho vrhnout po hlavě a pak čelit stížnostem.
Českou kancelář zatím neotvíráte?
V nejbližší době ne. Zatím operujeme z evropské centrály v Amsterdamu. Je pro nás výhodné být pohromadě a sdílet poznatky z nových trhů, na kterých působíme.
Spekulovalo se, zda Netflix v České republice nebo Polsku neotevře centrálu pro střední Evropu.
Zatím to není na pořadu dne. Kancelář otevíráme v Madridu, což souvisí s tím, že tam budeme natáčet nové pořady. Neříkám, že ve střední Evropě pobočku neotevřeme nikdy, ale konkrétní datum nebo plán není.
Dočkáme se původní české produkce?
První krok, když vstupujeme na nové teritorium, je vždy pracovat s obsahem, který už existuje, opatřit ho dabingem či titulky. Další krok je nabídnout divákům domácí tvorbu. Od pátku budete mít k dispozici 70 českých filmů, dokumentů a dětských pořadů, do konce roku by jich mělo být 150. Dál to záleží na specifikách teritoria. Někde jsme začali točit vlastní pořady, jinde jsme koprodukovali s místními televizemi, třeba s německou ZDF. V Polsku byl naopak první seriál čistě v naší produkci. V Evropě teď máme opravdu hodně výkonných producentů, kteří hledají a vytvářejí nové pořady. Dalším příkladem, jak se věci propojují, je třeba belgický seriál natáčený ve francouzštině v Sofii.
Jakou jste měli diváckou odezvu na ten polský seriál, tedy na drama 1983?
Je dobré, když se seriály šíří i mimo zemi, kde vzniknou, ale některé prostě budou fungovat hlavně tam. A my je kupujeme nebo vyrábíme s tím, že i když je to výborný příběh, bude rezonovat jen v jedné zemi. Tak to bylo s 1983, první polskou produkcí, kterou loni natočila Agnieszka Hollandová. Je to příběh příliš ukotvený v polské historii, možná se na něj podívá pár diváků i jinde, ale cílil hlavně na tamní publikum. Někdy ale lokální věci dovedou překvapit. Třeba německý seriál Dark se původně soustředil na německé publikum, ale byl to velký mezinárodní úspěch. Devět z deseti diváků bylo odjinud než z Německa. Vtipné je, že každý německý titul, který jsme doteď produkovali, měl název jen v angličtině.
Hovořilo se o možnosti vzniku produkční centrály v Budapešti, co je na tom pravdy?
My v Maďarsku už nyní natáčíme, protože tam mají výbornou infrastrukturu. Ale to jsou mezinárodní nebo německé produkce. Například seriál Zaklínač se tu točil. Středověký film The King také. A příští týden budeme i v Česku. Půjde o německý seriál Tribes of Europa, který budeme natáčet poblíž Prahy a dál v Chorvatsku a Berlíně. Je to seriál s německými herci, ale celoevropským potenciálem. Vypráví o postapokalyptické Evropě budoucnosti, kdy vše zkolabovalo a jednotlivé evropské kmeny bojují mezi sebou. Představuji si to trochu jako Mad Maxe v Evropě.
Netflix má celosvětově přes 150 milionů uživatelů. Kolik jich je z Česka?
Rozumíme tomu, že by ta čísla každý rád znal, ale tahle informace je spojená s naší hodnotou na burze, takže ji nemůžeme zveřejnit. Mohu říci, že spolu s Maďarskem je teď Česká republika třetí a čtvrtou zemí, kterou v regionu lokalizujeme. A vzhledem k jeho velikosti vám to napovídá, jak je to pro nás důležité teritorium.
Tak jinak: v Česku existuje fanouškovská facebooková stránka s 11 tisíci sledujícími. Má Netflix víc předplatitelů?
Opravdu nemůžeme ani naznačit.
Jak vnímáte konkurenci na tomto novém trhu, kde třeba HBO produkuje vlastní české seriály?
Samozřejmě sledujeme, co dělají. Popravdě se ale soustředíme hlavně na sebe, jak rozšířit vlastní členskou základnu. Řešíme, jak se chovají naši zákazníci, jak moc toho sledují, co sledují, jestli preferují nové žánry. Náš hlavní cíl je vylepšovat naši službu. Zvlášť nás zajímá, co noví zákazníci sledují během prvních 24 hodin, protože to bude nejspíš ta věc, kvůli které na Netflix přišli. Známe silná konkurenční prostředí, především ve Spojených státech, a z těch zkušeností víme, že nejlíp se nám daří, když se soustředíme na vylepšování našich služeb a produktů.
Co vám ta data o chování nových zákazníků říkají?
Když přijdete na Netflix, nevíme o vás nic. Jestli jste muž, nebo žena, kolik vám je let či odkud jste. Známe jen vaši e-mailovou adresu a způsob platby. Ale když se přidáte, tak si vybíráte to, co s největší pravděpodobností máte rádi, a my můžeme začít s personalizací. Čím více pak toho sledujete, tím lépe chápeme, co by vás mohlo zajímat dál. A můžeme vás zařadit do jedné z 2000 vkusových komunit. Jsou to například skupiny Dramata z disfunkčního prostředí nebo Mládež čelící svým temnějším stránkám. Tituly se v nich mohou překrývat. Takže stejně jako divák může spadat do více skupin, totéž platí pro obsah. Jednotlivé pořady pak pečlivě nakoukávají a opatřují vhodnými štítky lidé. Umělá inteligence zatím není tak daleko, aby tohle zvládala. Celé se to chová jako živý organismus, příslušnost do různých skupin se mění ze dne na den podle toho, co sledujete.
Tento podzim se globální trh s internetovým videoobsahem změní, přicházejí ambiciózní služby Apple TV+ a Disney+. Jak se tomu přizpůsobíte?
Tomasz Ebbig: Obecně je to dobře. Pomáhá to vzdělávat veřejnost, že existují různí poskytovatelé placeného obsahu. Pochopitelně respektujeme, že někdo sleduje jak Netflix, tak HBO, sám jsem fanouškem Hry o trůny. Když jsou naše seriály skvělé, můžeme mít radost všichni.
Ani ti nejvášnivější diváci si ale nejspíš nebudou předplácet více než dvě tři služby?
Hennig Dorsewitz: My jsme myslím v dobré pozici zůstat jednou z nich. A náš cíl do budoucna bude se právě kvůli tomu zlepšovat.
Máte statistiky, zda se čeští či středoevropští diváci chovají nějak specificky?
Střední a východní Evropa patří k nejrychleji rostoucím regionům. Už nyní je nárůst publika velký a vidíme tu potenciál.
Tomasz Ebbig: V Polsku třeba většina diváků sleduje Netflix na počítači. V Rumunsku sice také vede počítač a televize, ale díky levným datům je tam významnější podíl diváků na mobilních telefonech. Snažíme se porozumět právě takovým jemným odchylkám v chování a pracovat s nimi. Z hlediska obsahu myslím stále rozhoduje kvalita příběhu. Stranger Things mohou být populární v Koreji stejně jako v České republice.
Děláte něco jinak než konkurence?
My si můžeme dovolit odkývat Martinu Scorsesemu, že film The Irishman sestříhá na skoro čtyři hodiny. Jediné, co na to řekneme: je to skvělý příběh, proč z něj nezkusit udělat čtyřdílnou minisérii? Tvůrci Stranger Things zase se svým nápadem nejdřív obcházeli různá studia a všude je odmítli, že je to moc komplikované a nedá se to zařadit do jediného žánru. My jsme zariskovali a teď je z toho jeden z našich nejúspěšnějších seriálů. Dalším příkladem našeho uvažování je novinka režisérky Isabelle Coixetové, kterou jsme uvedli na festivalu Berlinale. Řekla, že se ten film snaží natočit deset let, a Netflix byl první, kdo neodmítl její touhu udělat ho v černobílé. Prostě jsme řekli: pokud to potřebujete kvůli ztvárnění vlastních vizí, tak to tak natočte.
Jaké má pro tvůrce výhody mít film na Netflixu místo v kinech?
V Německu jsme koupili Kidnapping Stella, silný žánrový film, thriller o únosu s velmi dobrými herci. Taky je to ale příběh, co se odehrává v jediném bytě jen se třemi postavami. Do kin by na něj v Německu podle nejoptimističtějších odhadů přišlo maximálně 150 tisíc diváků. Distributor ho do kin nepustil, tak jsme ho uvedli na Netflixu a během měsíce ho vidělo 19 milionů lidí. Producent a tvůrci byli nadšení. Najednou dostávali fanouškovské dopisy třeba z Mexika.
Přesto pro umělecké snímky, jako je loňský vítěz festivalu v Benátkách Roma, bude kino v očích mnohých diváků nejlepším prostředím. Oscarovou Romu jste loni ostatně v omezené distribuci uvedli také do českých kin. Uděláte to na podzim i s některými tituly zakoupenými v Benátkách?
Ne se všemi a ne ve všech zemích, ale určitě je to náš plán. Přece jenom působíme především v oblasti internetové zábavy, takže hledáme správnou hranici. Nechceme se pouštět do filmového byznysu, přesto vždy bereme v úvahu, co chtějí filmaři a diváci. Když to dává smysl, tak jsme tomu otevření.
A v Česku se tedy žádný z podzimních titulů Netflixu, ani The Irishman od Martina Scorseseho, do kin nedostane?
Nemáme to v plánu.
České filmy
V nabídce Netflixu už přibyly filmy Lída Baarová, Vratné lahve, Já, Olga Hepnarová, Anděl Páně 2, Gympl a Vejška, Tmavomodrý svět, Lajka nebo Kozí příběh.
V nejbližších dnech a týdnech mají následovat Lovení, Špindl, Padesátka, Hovory s TGM, Kolja, Pupendo, Šakalí léta, Želary, Občanský průkaz, Bobule, Kajínek, Masaryk, Gangster Ka, Ztraceni v Mnichově, Fair Play či Je třeba zabít Sekala.
Přibudou také klasiky jako Spalovač mrtvol, Ostře sledované vlaky, Lásky jedné plavovlásky, Obchod na korze, Limonádový Joe aneb Koňská opera nebo Tři oříšky pro Popelku.
