Stále dosahuje skvělých výsledků. Po premiéře třetí série The Mandalorian opět patřil k nejstreamovanějším ve Spojených státech, byť oproti loňské druhé řadě sledovanost klesla. A recept na úspěch je stále stejný. Stoický hrdina, který nikdy nesundá helmu, neboť mu to krédo válečníků z planety Mandalore zapovídá, putuje vesmírem s roztomilým mládětem stejné mimozemské rasy, jako byl mistr Yoda, slavný zelený "chlupáč" z univerza Star Wars.
Od prostředku druhé řady už víme, že mimozemšťánek, dlouho přezdívaný Baby Yoda, se ve skutečnosti jmenuje Grogu. S trochou nadsázky to byla největší "událost", která se v minulé sezoně stala.
Tvůrce a hlavní scenárista Jon Favreau od začátku vsadil na jednoduchou notu a snažil se navázat na pohádkově-westernové pozadí slavné ságy, na němž stavěl už George Lucas, když vymýšlel první příběhy "z daleké, předaleké galaxie". Favreau však od počátku zároveň upadal do pasti vlastního mustru.
The Mandalorian si půjčuje motivy z nejznámějších westernových filmů od Sedmi statečných po Butche Cassidyho a Sundance Kida. Podobně jako samotné americké westerny i George Lucas ale zároveň čerpá z asijských vlivů. Motiv potulného lovce s dítětem v opatrovnictví byl inspirován japonským komiksem a filmovou sérií ze 70. let Vlk samotář a mládě. Kromě toho tvůrci odkazují ke klasikům japonské kinematografie, například pátá epizoda druhé řady neodhalila jen jméno malého mimozemšťana, ale vedle japonsky vypadajících lokací vzdala hold tomu, jak nejslavnější japonský režisér Akira Kurosawa pracoval se světlem.
Na konci druhé série se ale zdálo, že projekt definitivně ztrácí jakékoli směrování. A jen uměle udržuje pospolu oba protagonisty, aby mohl pokračovat dál a dál. To, co začalo jako zábavný, celkem stylový - byť trochu lenivě napsaný - vesmírný western plný působivé akce a rozmanitých prostředí, vždy trochu moc spoléhalo na pobyt ve světě populární sci-fi ságy. Jon Favreau uměl publiku předhodit drobnůstky, detaily, oblíbené postavy či variace na ně, seriál se však stále více proměňoval jen v jakousi pouť obřím hračkářstvím v hodnotě miliard dolarů, které George Lucas stvořil. A které se společnost Disney od roku 2012, kdy na něj koupila práva, snaží přetvořit v co možná největší lunapark.
Děj připomínal spíše kosmickou videohru, kde se náhodně skáče z planety na planetu, řečeno herním slovníkem od "questu" ke "questu". V jiném slovníku šlo prostě o pohádku o slepičce a kohoutkovi, v níž titulní slepička v podání Pedra Pascala běhá od postavy k postavě a plní, co je třeba splnit. S jedním podstatným rozdílem. Slepička z dětské říkanky měla jasně daný úkol: zachránit dusícího se kohoutka, co "leží tam v komoře, nožky má nahoře". The Mandalorian s sebou sice tahá svého mimozemského "kohoutka", ale důvod k jeho opatrování je stále méně zjevný.
Zdá se, že příběh tak má jediný cíl: coby první seriál ze světa Hvězdných válek, navíc spojený se spuštěním streamovací platformy Disney+ v roce 2019, upevnit pozici franšízy, která se v posledních letech až příliš snaží nahradit kvalitu kvantitou.
Také ve třetí řadě The Mandalorian využívá těchtýž trumfů v podobě akce, výrazných hereckých hvězd a přiměřené porce roztomilosti. Dokonce na takřka celý jeden díl si dovolí úkrok k novým postavám, navíc se záslužným cílem problematizovat jasné dělení světa na dobro a zlo. Tvůrci odhalují Novou republiku - tedy ty "hodné", co dlouhodobě bojují proti nadvládě zlého Impéria - jako zbytnělý byrokratický moloch, který až tupě věří systému a ozdravné roli technologií pod dohledem droidů a robotů, co přebírají mnohá lidská zaměstnání. Jenže i tak je to celé spíš poměrně průhledná hra na dospělá témata v až příliš zjednodušeném podání.
Jinak se únava z tohoto naředěného čajíčku s každým dílem násobí - vrcholem budiž šestá epizoda z minulého týdne, kdy se hrdinové dostávají do podivného barevného světa, jemuž domněle panuje komik Jack Black s raperkou a herečkou Lizzo v roli vladařského páru, jenž bláhově věří na velké hodnoty jako lásku a štěstí.
Tento svět "přímé demokracie", kde lidé nemusí pracovat a vše za ně zařizují androidi, chce být v hávu lehké komedie také společenskou kritikou. Jenže popis zdánlivého ráje, v němž je cosi prohnilého a kde se robotičtí slouhové podezřele častou porouchávají, má asi takovou hloubku, jako když v animovaném seriálu pro děti předškolního věku Tlapková patrola začnou drony na roznášku pizzy pouštět jídlo obyvatelům na hlavu.
Navzdory načrtávání světa, kde se mění pořádky a politikaří se o nová území, působí The Mandalorian v těchto ambicích poměrně legračně. Obzvlášť ve srovnání s nedávným seriálem Andor, jehož režisér Tony Gilroy vnesl temnější noty do světa Star Wars, jinak až příliš designovaného pro celou rodinu.
Zatímco Andor spoléhal na špinavá, uvěřitelná prostředí a skutečně rozporuplné figury, The Mandalorian se - i při snaze třetí řady maličko potemnět - stále neumí zbavit naivní kostry. I když v jedné z epizod jde o osud celé planety, reprezentuje ji jediné město. Jakmile dojde na jeho evakuaci, místní panovník náhle kdesi na mýtince hovoří k hrstce postav. To si divák skoro vzpomene na "logiku" tuzemských vánočních pohádek z produkce České televize, které podobně bohatě vykreslují království jako jeden hrad a tři kameny kdesi v horách.
Malý mimozemštan Grogu stále dovede být roztomilou, věčně nenažranou, ale také skutečně schopnou "hračkou", kterou všechny děti budou chtít mít v pokojíčku, obzvlášť když v nové řadě stále více trénuje své schopnosti rytířů řádu Jedi. A Pedro Pascal v titulní roli si vystačí s charismatickým hlasem bez nutnosti ukázat tvář.
Jinak ale seriál nenabízí víc než pečlivě designované obrázky z divácky oblíbeného světa. Byla by to dokonalá obdoba starých, čistě konverzačních nekonečných sérií, u nichž se dá žehlit, kdyby The Mandalorian tak moc nespoléhal na vizuální stránku. Potravu pro oči stále nabízí. Jenže o moc víc se z něj vykoukat nedá.
Seriál
The Mandalorian
Tvůrce: Jon Favreau
Seriál je k vidění ve videotéce Disney+.
