Jak na to navázat? Jeden z původních autorů, dnes režisérka Lana Wachowski, opět volí radikální metodu. Čtvrtý díl Matrix: Resurrections ve čtvrtek začnou promítat česká kina.
Skupinka policistů se plíží temnou chodbou. Před budovu přijíždí auto s dvěma agenty. "Snad zvládnem' jednu holku," říká jeden ze strážníků. "Vaši muži už jsou mrtví," zazní chladně. A pak se stíhaná "holka" odrazí do vzduchu a… tady před 22 lety pro jednu generaci diváků na plátnech kin zamrzl svět. Když hrdinka Trinity vyskočila do vzduchu, na chvíli se zastavil čas.
Nejspíš proto, aby si dnešní třicátníci a čtyřicátníci tehdy s otevřenou pusou uvědomili, že v Hollywoodu se něco stalo, že se právě stávají součástí historie. Konečně se na plátně zhmotnilo vše, o čem dosud jen četli v kyberpunkových románech.
Efekt radikálního zpomalení nazývaný bullet-time, kdy se Trinity zastaví ve vzduchu, byl brzy všude, ve filmech i videohrách. Zato nová generace velkorozpočtových snímků vyžadujících extrémní pozornost publika se nezrodila.
Matrix z roku 1999 byl obrovsky vlivný co do stylu, ale zároveň trochu slepá vývojová větev - i s ohledem na rozporuplně přijatá pokračování, v nichž tvůrci ještě přidali na citování všeho od postmoderních filozofů typu Jeana Baudrillarda přes Karla Marxe i různé typy mystiky a náboženství až k Platónovi. Byť promyšleně rozvíjeli ambiciózní koncept, nepodařilo se jim dostatečně přirozeně zapojit myšlenky do děje.
Je možné, že Lana Wachowski teď zvolila jediný možný způsob, jak se k Matrixu vrátit. Nový díl už neodkazuje ke všemu, protože jeho jediným tématem je sám Matrix. Pokračování představuje fascinující směs "poznámek pod čarou" a podivuhodný pahýl, který mnohé fanoušky zákonitě naštve.
Známá počáteční scéna z prvního Matrixu se v úvodu čtyřky odehraje znovu. Ale tentokrát s jinými aktéry a "o úroveň níž". Tedy v simulaci vytvořené pro potřeby videohry, kterou vynalezl Thomas Anderson.
Ano, Keanu Reeves je opět panem Andersonem. Žije uvězněný v simulaci nazývané v předchozích dílech slovem Matrix, která tak dokonale připomíná současný svět. Na vysvětlení, co se stalo s oním Vyvoleným zvaným Neo - na konci posledního Matrixu skončil ve městě strojů, proti nimž předtím dlouho bojoval -, časem také dojde. Ale vlastně to není zase tak podstatné.
Thomas Anderson je hvězda ve světě videoher, vývojář, jehož proslavila herní trilogie Matrix. Momentálně ho nejvíce zajímá, jak se vyvléknout z porad, jimž vévodí banda nerdů či parodická verze přísného šéfa, který k panu Andersonovi v prvním Matrixu vedl proslovy o disciplíně.
Dlouho se zdá, že protagonista trpí potížemi každého trochu vyhořelého hipstera, co vysedává v kavárnách a pociťuje nedostatek kreativity i motivace k tvorbě dalších přelomových her.
Jenže brzy se opět zjeví Morpheus přesvědčený o hrdinově poslání. Tentokrát ne ve stylovém lesklém temném kabátě, nikoli s biblickou naléhavostí. Morpheus, jenž tak věřil v Nea spasitele, v nové verzi vystoupí ze záchodové kabinky, jeho kabát září tou nejsvítivější žluto-oranžovou barvou a cituje to, co o Matrixu říkal filozof provokatér Slavoj Žižek. Věci se za ty dvě dekády od premiéry první části opravdu změnily.
Lana Wachowski má stále cit pro jednu věc. Pro zachycení ducha doby. První Matrix přišel na přelomu milénia, po dekádě prožité lokálně v radostném budování kapitalismu a globálně ve víře v konec dějin. Se změnou letopočtu na dveře klepala nejistota z budoucnosti a to ještě nikdo netušil, jaké další se skrývají za rohem.
Temnou postapokalyptickou budoucnost Matrix vtáhl do světa šedivého - či vzhledem k použitým barevným filtrům spíše mrtvolně nazelenalého - korporátního života a počítačů stále ještě vybavených disketami.
Dnes v korporátním světě existuje mnoho barev a mnoho voleb, třeba jaký druh kávy si dát. Pokud byl Matrix jedním z posledních filmů, u jehož popisu šlo ještě beztrestně použít přízvisko postmoderní, nové pokračování je spíš postironické. Střílí si samo ze sebe, vtahuje do hry kulturu memů o nestárnoucím Keanu Reevesovi, popichuje studio Warner Bros., že chce další pokračování videoherní trilogie Matrix, které jen naprázdno vytěží někdejší slávu.
Zprvu je novinka velmi zábavná v této své kousavé sebereflexi, v odkazovaní k sobě samému, k přiznanému vyrábění díla na zakázku, které však zároveň může být velkým, promyšleným, a přitom láskyplným naschválem fanouškům i producentům.
Publikum se lehce ošívá, říká si: jak dlouho se pokračovaní jedné z největších akčních trilogií uplynulých dekád může odehrávat převážně v kavárně? Proč jednu z nejvýraznějších nových postav terapeuta hraje Neil Patrick Harris s tak výraznými modrými brýlemi, že by působily komicky i v sitkomu Jak jsem poznal vaši matku? A je dostatečně dobrý vtip, že svému pacientovi panu Andersonovi předepisuje modré pilulky, aby jej ochránil před šílenstvím?
Brzy se snímek překlápí v poměrně civilní romanci dvou padesátníků, dříve známých jako Neo a Trinity. Nyní jde jen o obyčejné obyvatele San Franciska, kteří sní své sny. Realita v podobě postapokalyptické budoucnosti pochopitelně časem zaklepe na dveře, ale tady začíná asi největší potíž s celým filmem.
Najednou jako by o nic nešlo. Akční scény tu jsou, ale vlastně tuctové, alespoň na standardy tvůrců, kteří v tomto ohledu posouvali měřítka. Jenže hlavně chybí důvod, proč bojovat. A opět lze z mnoha stran argumentovat, jak je to naschvál, jak je to chytré a jak - s odkazem k některým americkým recenzím - zatímco nedávný Spider-Man je jed, tady máme co do činění s protilátkou.
Potravy pro mozek nový Matrix jistě nabízí víc než superhrdina v kostýmu, ale není to v posledku jen krmivo v podobě komplikované křížovky pro pokročilé, které přináší poněkud nanicovatou tajenku?
Jako by se tentokrát nebojovalo o osud světa, jako by nešlo o duchovní probuzení, ale především o napravení a dorovnání genderových stereotypů o vyvoleném a jeho milé. O trochu dalších hrátek s původními motivy.
Nic proti, jen od tvůrců Matrixu by asi divák čekal něco víc než jen takovýto, byť v jednotlivostech pozoruhodný korektiv.
Paradoxně se spolu do kin dostaly zrovna tyto dva trháky. Spider-Man i Matrix mohutně operují s nostalgií. Ten první do sebe vtáhl světy obou předchozích "pavoučích" trilogií, z nichž ta první v roce 2002 přinášela na scénu skutečnou budoucnost Hollywoodu, o níž Matrix až příliš odvážně snil. Superhrdinské filmy ovládly kina. A v covidové době bezprecedentní tržby nového Spider-Mana tu nadvládu potvrzují.
Matrix v tomto kasovním souboji nejspíš tvrdě prohraje. Možná i proto, že si nevybral cestu čisté nostalgie, pokusil se též adaptovat. Vpašoval do svého nitra poměrně civilní romanci dvou obyčejných lidí, byť se z nich časem opět stanou hrdinové schopní létat či zastavit silou mysli salvy kulek.
Jenže ta romance jako by sem přišla ze světa televizních obrazovek, kde už se takováto malá dramata odehrávají takřka výhradně. A kde se možná ambicióznější filmy - po vlně propadáků od vlivných autorů typu Ridleyho Scotta či Stevena Spielberga - nadále odehrávat budou.
Nic naplat, místo drzé, chytré, leč nevyrovnané směsi nostalgie, ironie, civilnosti a spektakulární akce se stejně chce nastavit paži a nechat si vpíchnout pavoučí jed. Působí přímočařeji, je dětinský, ale přiznaně. Řeší bolesti dospívání, zatímco Matrix hledá nové křižovatky v životě dospělých.
Směje se tomu, jak sám chtěl být stylový. Přestože se nezaštiťuje záplavami filozofických obrazů, je vyspělejší a méně naivní.
Zatímco láska mezi Neem a Trinity byla pro obsah předchozí trilogie důležitá, nepředstavovala emoční srdce snímku, nyní je alfou a omegou všeho. A najednou je v těch klíčových místech uvěřitelná stejně jako vrásky na tvářích hrdinů.
Lana Wachowski nenatočila další pokračování. Ve snaze rozdat si to s minulostí, Hollywoodem i novou dobou vytvořila spíše pozoruhodný doplněk. Jenže to, jak známo, není ten nejdůležitější větný člen.
The Matrix Resurrections
Režie: Lana Wachowski
Vertical Ent., česká premiéra 23. prosince.
