Sedmašedesátiletý americký režisér a scenárista Joel Coen byl čtyři dekády znám snímky, jež vytvářel s bratrem Ethanem. Prosluli svérázným humorem, hravostí a pronikavými příběhy o tom, jak lidé čelí násilí a zlu. Fargo a Tahle země není pro starý dosáhly na Oscary za herectví, filmy Barton Fink nebo Opravdová kuráž byly alespoň nominované.
Když se teď ale Joel Coen rozhodl adaptovat Shakespearovu tragédii Macbeth, bratr neprojevil zájem, a tak se jeden z dvojice poprvé emancipoval. Od jejich společné tvorby se novinka liší nejen tím, že je černobílá, čehož bratři využili jen v poctě noir kinematografii nazvané Muž, který nebyl.
Macbeth v Coenově podání je především divadelním počinem, kompletně natočeným v losangeleských studiích. Má být noční můrou, šlechtickou cestou od zlověstného přízraku přes nedostatek odvahy až k nepravosti, krvavému zločinu a neumlčitelnému svědomí. Humor nemá místo v příběhu o muži, který se na základě proroctví tří čarodějnic přes mrtvoly dere k moci, aby usedl na skotský trůn.
Jedna ze Shakespearových nejslavnějších tragédií, napsaná roku 1606, už se dočkala mnoha adaptací. Některé natočili ti nejslavnější z nejslavnějších.
Orson Welles svou verzi přivedl na plátna kin v roce 1948 a sám ztvárnil hlavní roli, Akira Kurosawa v 50. letech přesadil děj do středověkého Japonska. O dvě dekády později příběh zpracoval Roman Polanski, v novém tisíciletí se ho chopili režiséři Justin Kurzel či naposledy Kit Monkman.
Coenův film není výpravnou podívanou s armádami jdoucími do bitvy, ale vyprávěním o izolovaných tragických bytostech stižených vlastním svědomím.
Některými scénickými řešeními a konkrétními záběry skládá poctu Orsonu Wellesovi. Kromě jeho poválečného Macbetha se divákům vybaví i další Wellesova shakespearovská adaptace, Othello z roku 1952.
Novinka má nezastřeně divadelní scénografii, jejíž strohost reflektuje nálady postav. Studiové prostředí a kontrastní černobílá stylizace umožňují režisérovi maximálně ovládnout světlo a stíny.
Titulní postavu hraje Denzel Washington, známý z kriminálních i akčních filmů jako Training Day nebo Sláva. Lady Macbeth ztvárnila Frances McDormandová, držitelka tří hereckých Oscarů za filmy jako Fargo a Země nomádů a zároveň Coenova manželka, která projekt iniciovala.
Lady Macbeth pojala coby našeptávačku, jež se ale sama brzy zhrozí toho, jak se činy jejího muže řetězí a kam se situace vyvíjí. Není bezcitnou manipulátorkou a kořenem všeho zla, jak někdy bývá interpretována.
Herci působí sošně vzhledem k tomu, kam je režisér v prostoru umisťuje. Celkově je ve filmu minimum pohybu, což vynikne v kontrastu s akčním pojetím jiných adaptací, včetně té Kurosawovy, plné dramatické jízdy na koních.
Zároveň ale protagonisté pod Coenovým vedením krotí mimiku a výraz. Shakespearovy verše pronášejí relativně civilně, s evidentní snahou nepřetížit snímek patosem. Někdy je to snad až na škodu.
V několika scénách si hlavní pozornost diváků ukradne Kathryn Hunterová zastupující tři čarodějnice. Její kreace je fascinující pohybově i zlověstnou expresivitou a zaslouží ocenění.
Režisér Coen a kameraman Bruno Delbonnel výborně pracují s extrémními nadhledy i podhledy. Představují je už v úvodu, kdy si pohrají s naší představou o tom, jestli kroužící havrany v oblacích sledujeme zespodu, nebo shora.
Vzápětí se dostavuje věštba, která převrací dosavadní osudy a hierarchie. I dál postavy často hledí vzhůru. Koresponduje to mimo jiné s Shakespearovým veršem "Nebi se nelíbí krvavé divadlo, jež lidé hrají".
Joel Coen nepřináší nový výklad Shakespearova díla, zato dosahuje okamžitého diváckého účinku. Za ten vděčí nejen uvážlivé redukci textu, ale především vyhraněné stylizaci, kontrastním obrazům a práci s perspektivou. Nakonec je vlastně škoda, že lze film vidět jen na domácích obrazovkách.
The Tragedy of Macbeth
Režie: Joel Coen
Film je k vidění na Apple TV+.
