Nejprve jsme se dozvěděli, že britská veřejnoprávní BBC ze svého on-line archivu vyřadila komediální seriál Malá Velká Británie, vysílaný mezi lety 2003 až 2006 a postavený na karikaturních skečích. Pak přišlo oznámení, že kabelová HBO z nabídky vyřadila filmovou klasiku Jih proti Severu z roku 1939. A nakonec americká placená stanice Paramount Network upustila od 33. řady reality show Policie v akci USA.
Všechno se děje v době, kdy ve Spojených státech dochází k pouličním nepokojům na protest proti policejní brutalitě, jež statisticky nejvíce zasahuje Afroameričany. Spouštěčem byla surová vražda šestačtyřicetiletého recidivisty George Floyda, kterému při rutinním zatýkání ve městě Minneapolis policista klečel na krku nekonečných osm minut.
Pro odstranění filmu i obou seriálů jsou různá vysvětlení. V Malé Velké Británii se bílí komici Matt Lucas a David Walliams opakovaně maskovali jako černoši nebo černošky. Tento druh zesměšňování známý jako blackface patří k tomu typu privilegií, která již vypršela a nikdy nebyla ani vzdáleně symetrická - nebo si čtenář vzpomene na scénu, ve které černoch hrál bělocha?
Donedávna se kvůli blackface odstraňovaly jen filmy natočené v Hollywoodu za poslední víc než půlstoletí, nikdy to ale nezasáhlo britskou televizní produkci.
Jih proti Severu stereotypně zobrazuje poslušné černošské otroky. A v případě Policie v akci USA byla vyslyšena dlouholetá kritika, že pořad líčí zásahy policie v černošských ghettech příliš výběrově, tak, že působí dost akčně, ale už nevysvětlují příčiny kriminality. Policie navíc měla právo upravovat finální střih, aby z něj vycházela co nejlépe.
V prvním případě jde tedy o to, že černošská identita může být pouze komická a chybí jí důstojnost, ve druhém, že film zastírá skutečnou povahu americké občanské války i nedůstojnost existence otroků, a ve třetím zase o přiživování představy, že zločinci jsou převážně chudí černoši, aniž by se závažnost jejich kriminality porovnala s jinými etniky.
Jedná se o různé závažné druhy rasismu, které však v celku znemožňují vidět v Afroameričanech dostatečně hodnotné lidi - a právě kvůli tomu před lety vzniklo protestní hnutí známé pod heslem Black Lives Matter, tedy Na černých životech záleží.
Argumentovat, že "záleží na všech životech", v takové situaci nedává smysl. Životy černochů jsou na základě mnoha mediálních obrazů skutečně chápány jako méně důležité. Pro rychlé vysvětlení, v čem spočívá systémový, extrémně nespravedlivý rasismus v USA, může posloužit video z YouTube. Na základě výzkumů a statistik ukazuje, že i když černoch dosáhne stejného vzdělání jako běloch, stále je znevýhodňován bankami, zaměstnavateli i dalšími institucemi.
Přesto se v každém liberálně smýšlejícím člověku musí cosi bouřit, když jako vedlejší efekt narovnávání spravedlnosti začnou ze světa, dějin či datových úložišť mizet díla, která byla dosud dostupná, a dokonce považovaná za klasická, populární, nebo prostě jen všudypřítomná.
Jak moc budeme muset kulturu vyčistit, aby nebyla škodlivá či urážlivá? Existuje nějaká hranice, nebo odteď už navždy budeme žít v "cancel culture", tedy kultuře postavené na rušení něčeho "nevyhovujícího"?
Jasná odpověď neexistuje, jelikož si nedovedeme představit, co všechno by mohlo být zrušeno. Zároveň není jasné, jak bychom se mohli vrátit zpět před éru, kdy už si všímáme, že různá díla přiznávají jedněm nadřazenost nad druhými. Nemůžeme to najednou nevidět nebo říct, že je to v pořádku. Nejde se vrátit ke "starým dobrým časům", protože žádné nebyly.
Černošská, ženská nebo homosexuální emancipace ve společnosti probíhají desetiletí, některé více než století, jiné přes půlstoletí. Není to záležitost posledních let, i když se to tak může zdát. Dobu "před" již prakticky nikdo nepamatuje a ti, co minulost zkoumají nebo naslouchají pamětníkům, vědí nejlépe, že minulost rozhodně nebyla "stará dobrá" pro všechny.
Kam až to může zajít, též nelze odhadnout. Když si člověk vzpomene, co na toto téma slýchal před deseti dvaceti lety, nevybaví si jedinou kulturně katastrofickou předpověď, která by se naplnila. Určitě je ale možné vysvětlit, co reprezentují Jih proti Severu i Malá Velká Británie a proč tak vadí. Přistupovat k nim zjednodušeně si ovšem nezaslouží.
Případ Malé Velké Británie
U Malé Velké Británie se nelze vyhnout námitce, že jde o komediální skeče. Má smysl omezovat humor? Není právě taková snaha příznakem toho, že někdo smysl pro humor nemá?
Říká se, že smysl pro humor prokazuje, když se někdo umí zasmát sám sobě. Co to znamená ve chvíli, kdy se bělošský komik vydává za černocha? Je to tak, že se jako běloši smějeme sami sobě, nebo se smějeme "černošskosti" jako čemusi divnému, nepřirozenému, přehnanému (tolik pigmentu, tak silné rty a velké nosní dírky, to už je moc, to není normální…)? Smějeme se snad tomu, že běloch se zoufale pokouší o něco, co nedovede napodobit a v černé masce působí ohyzdně?
Možná se v nás tyto pocity bleskurychle střídají. Ať už ale převládne jakýkoli, co si z takového výjevu může odnést černošský divák? Je nějaká možnost, aby se i on zasmál sám sobě, řekl si, že se v takové scéně vidí? Může snad zažít pocit nadřazenosti nad bělochem?
Nejpodstatnější nakonec je, co takový humor přináší, na co nebo proti čemu míří. Jeden z představitelů Malé Velké Británie Matt Lucas to před dvěma lety, ale i tak s odstupem více než 12 let od natáčení, popsal následovně: "Kdybych se mohl k Malé Velké Británii znovu vrátit, nedělal bych vtipy o transvestitech a vyhnul bych se hraní černošských postav. Už bych tu show nedělal. Lidi by to rozčilovalo. Udělali jsme krutější komedii, než jakou bych dělal teď. Společnost se od té doby hodně posunula, stejně jako moje názory. Tehdy v tom nebyl špatný úmysl. Jediné, z čeho nás můžete obvinit, je trocha hamižnosti. Chtěli jsme prostě ukázat, jak rozdílnou bandu lidí jsme schopni zahrát," řekl pro magazín Big Issue.
Lucas dodává, že bylo "líné a laciné, když se běloši smějí jen tomu, že někdo hraje černochy". A že čím je starší, tím je empatičtější a víc mu záleží na tom, aby nezraňoval druhé. Jsou to autentická slova jednoho z tvůrců pořadu, stará víc než dva roky, tedy neovlivněná nynější kauzou.
Není zvláštní, že probudivší se fanoušci Malé Velké Británie chtějí být stejní a litují, že už podobné pořady nevznikají, byť sami tvůrci o nic takového nestojí? A upřímně: kdo se v posledních pár letech vášnivě a opakovaně díval na Malou Velkou Británii právě v archivu BBC? Byly to miliony, statisíce, nebo třeba jen několik lidí?
Ten pořad v televizi neběží již 14 let a z dnešního pohledu představuje retro. Chvílemi skvěle zahrané, s obrovským nasazením, citem pro načasování, absurditu i častou nechutnost a záměrnou nevkusnost, což je všechno legitimní. Opravdu nám ale tak intenzivně chybí, že dnes nic podobného nevzniká?
Případ je lehce zvláštní také v tom, že o stažení pořadu jsme ani nemuseli vědět. Jak řekl mluvčí BBC, v jejich aplikaci iPlayer je "mnoho historických programů, které průběžně posuzujeme". A z playlistu neustále něco vypadává. Ani Česká televize na internetu vždy nenabízí vše, co má v archivu.
"Časy se změnily," uzavírá mluvčí BBC. Stejně tak show stáhly videotéky Netflix či BritBox jen proto, že průběžně obměňují playlisty. Netflix nás každý měsíc upozorňuje nejen na premiéry, ale také na to, co odstraní z portfolia, protože je nepřeberné. A Matt Lucas s Davidem Walliamsem právě tento týden na Netflixu spouštějí novou show nazvanou Come Fly With Me.
Jistě neplatí, že Malá Velká Británie zmizela náhodně a že jde pouze o výsledek nějakého algoritmu. Zmizení je načasované, nepochybně symbolické. Ve věku internetu ale pořad nikdy nemůže být kompletně vymazán - od toho tu jsou YouTube a ilegální úložiště, a ostatně vždy si lze koupit DVD nebo Blu-Ray. S těmi, které obsahují Malou Velkou Británii, se teď bude určitě obchodovat jako s raritou.
Jak to bylo s Jihem proti Severu
Případ Jihu proti Severu je o něco složitější. Dodnes nejúspěšnější film všech dob při započtení inflace a prodaných lístků do kin dalece předstihuje Titanic, Avatara, Avengers i Hvězdné války. Také patří k filmům, které nejčastěji uvádí televize - alespoň v minulých desetiletích a alespoň ta americká.
V Česku snímek podobné postavení nemá, zná ho poměrně málo lidí. Na internetové databázi ČSFD.cz o něm hlasovalo 4341 uživatelů, zatímco nejoblíbenější filmy běžně hodnotí přes 100 tisíc lidí. O to obtížnější je vysvětlit, nakolik je Jih proti Severu populární u Američanů.
Poetika filmu spadá do 30. let minulého století a jeho technicolorové barvy přesně vystihují melodramatickou zápletku. Jih proti Severu je samozřejmě mistrovský kýč, velkofilm a veledílo románového, epického střihu. V české kinematografii nic obdobné nemáme, a tak ani nemůžeme srovnávat.
Nicméně to, jaký důraz tvůrci kladou na lásku hlavní hrdinky Scarlett, téměř dokonale zastírá, že protagonistka vlastní plantáž s otroky. Scarlett je figura, která ani nechce chápat velké dějiny, romanticky řeší jenom vlastní nitro. Téměř jí uniká utrpení lidí, kteří ji obklopují a udržují v blahobytu. A snímek nám v mnohém dává zapomenout, že občanská válka se vedla mimo jiné kvůli otroctví.
Když ve filmu, už po válce, černošské služebnictvo oddaně zůstává se Scarlett, vytváří to falešnou idylu souručenství paní a poddaných. Jih proti Severu je produktem doby a navíc respektuje ducha knižní předlohy. Jeho rasismus není v povýšenosti nebo nenávisti, nýbrž v ignoranci historické reality.
Poměrně chabě zní argument, že film přinesl hereckou příležitost Hattie McDanielové, která za roli služebné jako první černoška získala Oscara pro nejlepší výkon ve vedlejší roli. Ve skutečnosti byla McDanielová jen poslušnou loutkou, kterou při oscarovém ceremoniálu posadili k oddělenému stolu a nesměla ani na závěrečnou party, protože tam černoši neměli přístup. Hollywoodu a Americe trvalo ještě čtvrt století, než byla zrušena segregace a skutečnou filmovou hvězdou se stal Sidney Poitier.
Také od dob jeho slávy v 60. letech ale uplynulo dost času, než do mainstreamových hitů pronikli další Afroameričané: v 80. letech to byl Eddie Murphy, v následující dekádě Morgan Freeman, Denzel Washington, Samuel L. Jackson. A opravdovou komerční celebritou se na přelomu tisíciletí stal až Will Smith.
Whoopi Goldbergová dostala Oscara v roce 1990, nejslavnější moderátorkou se stala Oprah Winfreyová. Ale třeba Halle Berryová, držitelka Oscara z roku 2001, hvězdný status zúročit nedokázala. Až v novém tisíciletí pak počet nominací pro černošské umělce narůstal. Klíčovým snímkem se stalo zřejmě 12 let v řetězech, které natočil Steve McQueen a napsal John Ridley.
Právě Ridley tento týden v deníku Los Angeles Times zveřejnil sloupek, kde kritizuje Jih proti Severu. Podle něj film glorifikuje předválečný Jih, romantizuje Konfederaci neboli 11 jižanských států USA a sentimentalizuje historii. Jako by snímek tvrdil, že na boji za "právo" vlastnit, prodávat a kupovat lidské bytosti bylo něco noblesního, shrnuje Ridley. A vyzývá televizi HBO, aby film stáhla z nabídky.
"Rád bych řekl jasně, že nevěřím v cenzuru. Nemyslím si, že by film měl být zavřen do trezoru. Jen bych požádal, až uplyne vhodné množství času, aby se na platformu HBO vrátil s ostatními filmy, které podají širší a kompletní obraz toho, co bylo otroctví a Konfederace. Anebo by snímek možná mohl být spárovaný s debatou o jiných perspektivách. Momentálně před filmem není ani upozornění," žádá Ridley.
Zdá se, že právě to má HBO v úmyslu. V době pouličních nepokojů film stáhnout a později ho vrátit s upozorněním, vysvětlením, zařazený po boku dalších snímků, které o době poskytnou ucelenější kontext.
Takže: opravdu někdo maže Jih proti Severu z historie, opravdu někdo ideologicky přepisuje dějiny? Vždyť i teď, po odstranění z nabídky HBO, je dál k vidění třeba na Amazonu.
Hra korporací na morálku
Ze středoevropské perspektivy není soudné radit Američanům, jak se mají dívat na vlastní historii či současnost, jak moc mají být nad věcí nebo kdy se nenechat urazit. Staré rány jsou otevřené a těžko půjdou zacelit, dokud v USA nedojde k systémovým změnám v oblasti vzdělávání nebo takzvaného redliningu, kdy banky častěji půjčují bohatším a bílým občanům.
Jedna věc je na tom celém znepokojující. Při odstraňování filmů a seriálů z různých platforem nejde o nějaké vítězství "levicového progresivismu" nebo "neomarxistické totality", jak zaznívá na sociálních sítích. Jde o svobodné, tržní rozhodnutí soukromých korporací. A to je problém. Co má být předmětem kritiky a debaty, co má mít dynamický, spontánní průběh, se stává položkou na trhu.
Není třeba nic zakazovat, vymazávat ani rušit. Jenže velké korporace nemají jemné algoritmy. Vše je buď, anebo. Vydělávají na tom, že něco zveřejní a propagují, stejně jako na tom, že cosi jiného s pompou stáhnou z oběhu a tváří se u toho morálně.
V obou případech korporace jen vzbuzují pozornost a pěstují si publikum. Debata o hodnotách se přesouvá do internetových diskusí, ale samy firmy ji nevedou, ani jinak nedemonstrují.
Jestli něčemu čelíme, není to diktatura politické korektnosti, spíš hra velkých korporací na morálku, schopnost udělat zboží i ze symbolických gest, budovat si značku na "uvědomělosti". Samozřejmě tomu stavu nahrává, že někteří lidé opravdu volají po zákazech a bojkotech. Problém však není v tom, že lidé proti něčemu protestují. Problém je v tom, že systém se naučil dělat z protestů reklamu a budovat na nich značku.
Namísto řešení velkých problémů se tak uzavíráme do malých kulturních válek, které ale vedeme jen v takovém rámci, jaký nám vymezí korporace. Vyčerpáváme síly - a řešení reálných potíží odsouváme k nedohlednu.
