reklama
 
 

Glosa: Finále Plzeň dokázalo, že na české filmy se má zase smysl koukat

22. 4. 2016 10:00
Devětadvacáté Finále Plzeň vyhrálo drama režiséra Olma Omerzua Rodinný film, dokument V říši slunce o severokorejském režimu, seriál Mamon od HBO a pohádka Jiřího Stracha Svatojánský věneček. Předně však festival prostoupila atmosféra změny, na kterou se tolik čeká.

Nezačal přitom zrovna v nejlepším. Odstartoval ho snímek Ani ve snu Petra Oukropce, který byl tak bizarně vymknutý kontrole, že předseda mezinárodní poroty Mike Reiss, jeden z vůdčích členů týmu seriálu Simpsonovi, o něm ještě druhý den nechtěl mluvit. Se shovívavým úsměvem dodal, že „raději počká, co se o tom dozví od zbytku poroty“. Jeho kolega Bill Guentzler z clevelandského filmového festivalu ani nezakrýval pobavení nad tímhle parkourovým Inception po Česku.

Nepovedeným filmům se ale smálo o dost snáz, protože pokud letošní Finále Plzeň něco potvrdilo, tak že k nim už začíná existovat dostatečně silná alternativa. Už nebylo přehlídkou kinematografie v dlouhodobé krizi.

“Poslední roky bylo obzvlášť nevděčné pokoušet se lákat diváky, o českých a slovenských filmech se nesmýšlelo zrovna nejlépe. Mohl za to i jejich mediální obraz. Nechtěla bych to nazvat nenávistí, ale leckdy šlo o nezasloužený soud, jenž přicházel od lidí, kteří zároveň hrdě prohlašovali, že vlastně na české filmy nekoukají.“ Ředitelka festivalu Eva Veruňková Košařová tu možná trochu diplomaticky odvádí pozornost od kvality haněných filmů, oprávněně ale poukazuje na až patologickou nedůvěru ze strany diváků i kritiků.

Je načase se zase dívat

Že tato nedůvěra nebyla následkem nenapravitelné zapšklosti, ale spíš frustrace z řady zklamání, ukazuje ochota oddat se nyní naopak nadějnému snění o změně. Letošek nabídl novou atmosféru a touha po důrazném distancu, pokud se výjimečně objevila, najednou působila nepatřičně. Nadšenější dokonce opatrně mluví o nové vlně, což není termín, s nímž se dá jen tak pohazovat. Jiní podobná prohlášení chladí s tím, že se filmaři spíš probouzí z dlouholeté letargie a zatím nic světoborného nepředvedli. „Jenom“ se pomalu blíží evropskému standardu.

I tohle „jenom“ ale představuje zásadní pokrok oproti předchozím letům. Máme tu Já, Olga Hepnarová, Nenasytnou Tiffany, Davida, Kobry a užovky, Ztraceni v Mnichově, Domácí péči, Schmitkeho, Polednici, Cestu do Říma, na poli krátkých filmů Furianta a v neposlední řadě vítěze festivalu Rodinný film (Hepnarová a Polednice už patří do další sezóny, v soutěži tedy nebyly). Po kvalitě srovnatelně nahuštěné do o něco málo víc než jednoho roku bychom museli pátrat hodně dávno v minulosti. „Rozhodně poslední dobou vzniká víc dobrých filmů, což nám usnadňuje práci,“ dodává Veruňková Košařová.

České filmy už nejsou jen ledabylé hromádky dříví

Jistě nevzniká nový kánon nenapadnutelných geniálních děl, u všech těchto filmů se dá diskutovat a hádat se, nakolik se povedly a nakolik ne. Je odstup od hrdinky udržovaný v Hepnarové klad, nebo zápor? Zacházejí Kobry a užovky či Domácí péče dost daleko, nebo se příliš brzy zaleknou ztráty divácké vstřícnosti? Je David zbytečně doslovný? Rozpadá se Schmitke na konci? Je příběh ztroskotaného psa v Rodinném filmu geniální tah, nebo berlička, jak vzbudit emoce? Jsou Cesta do Říma nebo Ztraceni v Mnichově jen tvůrčí exhibice?

Málokdo odpoví na všechny tyto otázky ve prospěch tvůrců. Zásadní je ale výchozí bod: Máme tu filmy na úrovni, na níž je lze konfrontovat jako plnohodnotná umělecká díla. Už to nejsou jen ledabylé hromádky dříví, do nichž jednou rukou strčíme, abychom se pak posmívali, že „to tvůrcům spadlo“. Tohle už jsou filmy, které byly postaveny tak, abychom si do nich klidně strčili – a chtějí se pokusit to ustát. I ono nepovedené Ani ve snu má chvályhodné ambice, jež můžeme z principu ocenit.

Vyrazit do světa

Jistě, nadále existují snímky, u nichž se podle přání tvůrců nemáme na nic ptát. Máme „vypnout mozek“, jak se tak hezky říká. Kotkova Padesátka, Bajgarova Teorie tygra, Kleinovi Básníci či Mašínův Wilsonov. Tyto filmy dál nekladou žádné překážky a doufají, že divák udělá na oplátku totéž. Nebude je příliš rozebírat, aby neodhalil v lepším případě absolutní prázdnotu, v horším podlézání nejnižším pudům skrze naplňování rasistických, xenofobních či genderových stereotypů.

Existence těchto filmů prospívá filmovému trhu, ale jen ve chvíli, kdy máme i „víc“ než jen je. Což nyní platí. A Finále nabídlo právě komplexní průřez. "Do hlavní soutěže samozřejmě nemůžeme zařadit vše, co se přihlásí, to bychom mezinárodní porotu úplně zničili. Zároveň jsme ale do značné míry bilanční festival, zobrazující naši kinematografii se vším všudy,“ shrnuje Veruňková Košařová. „Jsme závislí na tom, co se natočí, to si řekněme upřímně, jako festival české a slovenské produkce těžko přímo ovlivníme kvalitu našich filmů. Ale věřím, že když připravíme akci s dobrým zázemím a marketingem, můžeme zde přímo na místě vyvolat diskusi mezi tvůrci a diváky, která prospěje tvorbě."

Že tu nemluvíme o uzavřené situaci, kterou vnímají jen Češi, dokazuje i Bill Guentzler. Již patnáct let jezdí pravidelně do Karlových Varů, kde vybírá filmy do svého Clevelandu. Vždy se snaží alespoň jeden tuzemský kus zahrnout i do svého programu (což není malá služba - festival v Clevelandu je návštěvností srovnatelný s Vary). Leckdy ale nemá příliš z čeho vybírat. Letošek je i podle něj jasně rozdílný. (Rozhovor s ním přineseme v následujících dnech.)

Neradujme se předčasně

Nesmíme se radovat předčasně – mnohé z chválených snímků jsou debuty, školní či poloamatérské projekty, které vznikají s vypětím veškerých sil tvůrců a za přispění škol či státního fondu podporujícího debutanty. Zásadní je, aby se tito nadějní tvůrci dokázali postavit na vlastní nohy a najít funkční způsob distribuce své práce.

Ohlasy jsou možná pozitivní, samotný počet diváků ale závratný není – v tuto chvíli je důležité, aby nebyly podceněny marketing s propagací a české filmy se probily na zahraniční festivaly, kde by mělo být jejich místo.

Nebývale pozitivní atmosféru letošního Finále Plzeň završující stejně dobrou náladu posledních měsíců si ale zapamatujme. Buď bude začátkem období, v němž se naše kinematografie opravdu změní, nebo posledním momentem, kdy se dalo uvěřit, že je to možné.

Šesté pokračování Básníků, tentokrát s titulem Jak básníci čekají na zázrak, už ztratilo cokoli, co nabízely díly z osmdesátých let. | Video: Kamil Fila |  05:47

autor: Martin Svoboda | 22. 4. 2016 10:00

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama