Televizní minisérie Modré stíny režiséra Viktora Tauše z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice, kterou od konce února vysílala Česká televize, rozdělila publikum na dva tábory: odpůrce z řad milovníků klasických kriminálek typu Případy 1. oddělení a zastánce z ranku filmových a seriálových nadšenců sledujících západní quality TV.
Karty se vlastně obrátily a České televize (ČT) se najednou zastávali ti, kteří její produkci většinou haní.
Bylo by zajímavé sledovat, jak se ČT k neobvyklému přijetí postaví, třetí minisérie Pět mrtvých psů v režii Jana Hřebejka ale jasnou odpověď na tuto otázku neposkytne – vznikala současně s Modrými stíny a na jejich tiskové projekci se o Pěti mrtvých psech mluvilo jako o již dokončených.
Až pod kůži
Jestli se podaří aktivně navázat na Taušův neobvyklý úspěch, tedy nezjistíme. Můžeme se jen ptát, jestli se Hřebejk poučil z jednoho z nejfatálnějších selhání své kariéry Případu pro exorcistu, první části cyklu. Ten se nesl v duchu bezradně mrtvého napodobování severských vzorů a úmorné režijní exhibice, jíž však paradoxně chyběl rukopis a jen důrazně kladla záběr za záběrem, aniž by bylo jasné, na co vlastně onen důraz klade.
A ano, Jan Hřebejk se nejspíš poučil a vyvaroval se předchozích chyb. Sice ne způsobem, kdy by vzniklo dílo stejně zajímavé a svébytné jako Modré stíny, tvůrčí tým ale nasedá na kolej kvalitní rutiny a tentokrát se dostává bezpečně až do cíle. Přináší adekvátní drama, jež chápe svůj žánr a drží pohromadě.
Řešený případ se z celostátní úrovně přesouvá zpět na tu lokální, detektivové vyšetřují únos medvědů ze zoo spojený s náhodným zabitím vrátného a paralelní objev pěti zakopaných psů kdesi v lese. Postavy navíc zůstávají načichlé ztrátou důvěry a deziluzí ze svého minulého případu, což jim dodává výchozí plasticitu.
Emoce se však dál nerozvíjejí, Hřebejkova usedlá stylistická paleta se nemůže rovnat Taušovu podání a vše najednou působí poněkud mdle, jakoby za poloprůhledným sklem, které už k divákovi nepouští všechny nuance dění ani seriálového světa.
Kdyby Modré stíny neexistovaly, mohli bychom uznat, že tu přesto máme příjemnou detektivku, na niž „se dá koukat“ a není hloupá. Jenže víme, že už to jde i jinak než „napůl“ – že se i produkce České televize může zažrat pod kůži a nepustit.
Na chleba
Tauš dokonce v rozhovorech přiznal, že během rychlé televizní produkce nemohl jet naplno a dílo nepromyslel tak moc, jak by považoval za nutné v případě celovečerního filmu. Vymyslel zkrátka několik stylistických prvků, jež důsledně následoval s menším ohledem na jejich doladění. Přesto jeho práce vzbuzuje dojem osobního autorského elánu – a právě ten Pět mrtvých psů postrádá.
Kriminálky jsou pro Hřebejka zakázková práce. Ke cti mu slouží, že se s tím příliš netají - není na tom ostatně nic špatného. Zvlášť v televizi můžeme očekávat, že většina tvůrců si prostě vydělává na chleba. Důležité je, aby to dělali poctivě a správně odhadli, co mají v rukou, a dali textu život. Minule se to Hřebejkovi nepodařilo, v případě Pěti mrtvých psů už ano. Jde ale o život až příliš poklidný.
Krimi je schematickým žánrem samo o sobě - pracuje s několika vzorci a divák většinou ví, co se musí stát: zločin, vyslýchání svědků, neúspěšný střet s pachatelem následovaný další vraždou, krize, akce, dopadení, konec. A když se schematického žánru chopí Jarchovský známý schematičností svých děl, máme tu dvojitý problém - posouváme se na úroveň, kdy je takřka každá věta jen dílkem v mechanismu.
V důsledku postavy (a děj) opět působí staticky a daně, protože jim život nedodává výrazný styl. Ten byl minule hnacím motorem a zdrojem napětí, špinil Jarchovského teoretickou čistotu. Tentokrát pouze zprostředkovává jeho slova, a Pět mrtvých psů tedy může být jen tak dobrých, jak dobrý je scénář. Chybí například práce s nepříjemným prostředím, jež utopeno v měkkém světle nejde ani pořádně rozpoznat. Což není průšvih, ale olomoucký tým tu degradoval z výjimečnosti na kvalitní rutinu.
Těžko to rozebírat bez vyzrazení konkrétních zvratů. Aniž bychom tu jméno vraha prozradili, řekněme, že na konci se ukáže být jeho motivem gamblerství a jím zapříčiněné dluhy, jenže během předchozích tří dílů nebylo jedinkrát naznačeno, textem ani režií, že by takové problémy mohl mít – což je jistě reálně možné, z žánrového hlediska ale velmi nešťastné. Divák na konci zjistí, že s ním dílo vlastně nekomunikovalo a neměl šanci pátrat po vrahovi spolu s vyšetřovateli.
Pět mrtvých psů je přesto čitelnější a objektivně pevnější minisérie než Modré stíny. Nemusíme u ní tápat a ptát se, nakolik se zbláznili tvůrci a nakolik my, nemusíme debatovat o její samoúčelnosti ani nemusíme řešit, jestli se rozbila televize, nebo je ten zvuk opravdu tak divný – během sledování máme vždy pocit, že vidíme adekvátní řemeslné rozhodnutí.
Jen ono adekvátní rozhodnutí svou obyčejností a nevýrazností jen sotva vzbudí divácký zájem.
