reklama
 
 

Recenze: Nejsvětější Trojice pod Hřebejkem degraduje z výjimečnosti na kvalitní rutinu

11. 4. 2016
Česká televize pokračuje v příbězích z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice, v neděli večer uvedla první díl z trilogie Pět mrtvých psů, kterou podle scénáře Petra Jarchovského natočil Jan Hřebejk. „Pět mrtvých psů je čitelnější a objektivně pevnější minisérie než Modré stíny režiséra Viktora Tauše. Nemusíme u ní tápat a ptát se, nakolik se zbláznili tvůrci a nakolik my, nemusíme debatovat o její samoúčelnosti ani nemusíme řešit, jestli se rozbila televize, nebo je ten zvuk opravdu tak divný. Zároveň ale zmizela energie, jež vzbudila zájem,“ píše Martin Svoboda.
Doporučujeme

Televizní minisérie Modré stíny režiséra Viktora Tauše z cyklu Detektivové od Nejsvětější Trojice, kterou od konce února vysílala Česká televize, rozdělila publikum na dva tábory: odpůrce z řad milovníků klasických kriminálek typu Případy 1. oddělení a zastánce z ranku filmových a seriálových nadšenců sledujících západní quality TV.

Karty se vlastně obrátily a České televize (ČT) se najednou zastávali ti, kteří její produkci většinou haní.

Bylo by zajímavé sledovat, jak se ČT k neobvyklému přijetí postaví, třetí minisérie Pět mrtvých psů v režii Jana Hřebejka ale jasnou odpověď na tuto otázku neposkytne – vznikala současně s Modrými stíny a na jejich tiskové projekci se o Pěti mrtvých psech mluvilo jako o již dokončených.

Až pod kůži

Jestli se podaří aktivně navázat na Taušův neobvyklý úspěch, tedy nezjistíme. Můžeme se jen ptát, jestli se Hřebejk poučil z jednoho z nejfatálnějších selhání své kariéry Případu pro exorcistu, první části cyklu. Ten se nesl v duchu bezradně mrtvého napodobování severských vzorů a úmorné režijní exhibice, jíž však paradoxně chyběl rukopis a jen důrazně kladla záběr za záběrem, aniž by bylo jasné, na co vlastně onen důraz klade.

A ano, Jan Hřebejk se nejspíš poučil a vyvaroval se předchozích chyb. Sice ne způsobem, kdy by vzniklo dílo stejně zajímavé a svébytné jako Modré stíny, tvůrčí tým ale nasedá na kolej kvalitní rutiny a tentokrát se dostává bezpečně až do cíle. Přináší adekvátní drama, jež chápe svůj žánr a drží pohromadě.

Řešený případ se z celostátní úrovně přesouvá zpět na tu lokální, detektivové vyšetřují únos medvědů ze zoo spojený s náhodným zabitím vrátného a paralelní objev pěti zakopaných psů kdesi v lese. Postavy navíc zůstávají načichlé ztrátou důvěry a deziluzí ze svého minulého případu, což jim dodává výchozí plasticitu.

Emoce se však dál nerozvíjejí, Hřebejkova usedlá stylistická paleta se nemůže rovnat Taušovu podání a vše najednou působí poněkud mdle, jakoby za poloprůhledným sklem, které už k divákovi nepouští všechny nuance dění ani seriálového světa.

Kdyby Modré stíny neexistovaly, mohli bychom uznat, že tu přesto máme příjemnou detektivku, na niž „se dá koukat“ a není hloupá. Jenže víme, že už to jde i jinak než „napůl“ – že se i produkce České televize může zažrat pod kůži a nepustit.

Na chleba

Tauš dokonce v rozhovorech přiznal, že během rychlé televizní produkce nemohl jet naplno a dílo nepromyslel tak moc, jak by považoval za nutné v případě celovečerního filmu. Vymyslel zkrátka několik stylistických prvků, jež důsledně následoval s menším ohledem na jejich doladění. Přesto jeho práce vzbuzuje dojem osobního autorského elánu – a právě ten Pět mrtvých psů postrádá.

Kriminálky jsou pro Hřebejka zakázková práce. Ke cti mu slouží, že se s tím příliš netají - není na tom ostatně nic špatného. Zvlášť v televizi můžeme očekávat, že většina tvůrců si prostě vydělává na chleba. Důležité je, aby to dělali poctivě a správně odhadli, co mají v rukou, a dali textu život. Minule se to Hřebejkovi nepodařilo, v případě Pěti mrtvých psů už ano. Jde ale o život až příliš poklidný.

Krimi je schematickým žánrem samo o sobě - pracuje s několika vzorci a divák většinou ví, co se musí stát: zločin, vyslýchání svědků, neúspěšný střet s pachatelem následovaný další vraždou, krize, akce, dopadení, konec. A když se schematického žánru chopí Jarchovský známý schematičností svých děl, máme tu dvojitý problém - posouváme se na úroveň, kdy je takřka každá věta jen dílkem v mechanismu.

V důsledku postavy (a děj) opět působí staticky a daně, protože jim život nedodává výrazný styl. Ten byl minule hnacím motorem a zdrojem napětí, špinil Jarchovského teoretickou čistotu. Tentokrát pouze zprostředkovává jeho slova, a Pět mrtvých psů tedy může být jen tak dobrých, jak dobrý je scénář. Chybí například práce s nepříjemným prostředím, jež utopeno v měkkém světle nejde ani pořádně rozpoznat. Což není průšvih, ale olomoucký tým tu degradoval z výjimečnosti na kvalitní rutinu.

Těžko to rozebírat bez vyzrazení konkrétních zvratů. Aniž bychom tu jméno vraha prozradili, řekněme, že na konci se ukáže být jeho motivem gamblerství a jím zapříčiněné dluhy, jenže během předchozích tří dílů nebylo jedinkrát naznačeno, textem ani režií, že by takové problémy mohl mít – což je jistě reálně možné, z žánrového hlediska ale velmi nešťastné. Divák na konci zjistí, že s ním dílo vlastně nekomunikovalo a neměl šanci pátrat po vrahovi spolu s vyšetřovateli. 

Pět mrtvých psů je přesto čitelnější a objektivně pevnější minisérie než Modré stíny. Nemusíme u ní tápat a ptát se, nakolik se zbláznili tvůrci a nakolik my, nemusíme debatovat o její samoúčelnosti ani nemusíme řešit, jestli se rozbila televize, nebo je ten zvuk opravdu tak divný – během sledování máme vždy pocit, že vidíme adekvátní řemeslné rozhodnutí.

Jen ono adekvátní rozhodnutí svou obyčejností a nevýrazností jen sotva vzbudí divácký zájem.

Pět mrtvých psů | Video: Česká televize |  00:30

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama