V roce 2011 byl ještě Netflix nejen streamovací platformou, ale také půjčovnou DVD nosičů. A na webu předplatitelům nabízel převážně dokumenty a nezávislou tvorbu. V červenci však po odvážném rozhodnutí obě linie své činnosti oddělil. Hned začal produkovat vlastní originální obsah, počínaje seriálem Dům z karet. A během několika let změnil, na co, kde a jak se diváci po celém světě dívají.

Netflix se nestal jen hegemonem v placeném audiovizuálním obsahu na internetu, který nyní úspěšně konkuruje zavedeným kabelovým televizím typu HBO. Především změnil divácké návyky i podobu celého průmyslu. S takřka 160 miliony předplatitelů je Netflix úspěšnou televizí nové doby, která naučila publikum sledovat seriály, kdy chtějí a jak dlouho chtějí. Přestává být zvykem čekat týden na další epizodu oblíbeného pořadu.

Také ale Netflix filmy distribuuje a produkuje, což dělá těžkou hlavu hollywoodským studiím i některým festivalům. Vlastní filmy neuvádí do kin vůbec nebo jen v omezené distribuci. Přitom pro něj točí filmy přední jména Hollywoodu jako Martin Scorsese či Michael Bay. A mnohá vlastní díla společnost uvádí na nejdůležitějších filmových festivalech v Benátkách či Cannes.

Právě v tomto francouzském letovisku Netflix před třemi lety vyvolal takřka skandál, když byly v tamní hlavní soutěži uvedeny dva jeho snímky. A vzápětí nezamířily do běžné francouzské kinodistribuce, jak je u děl z Cannes zvykem.

Netflix spolu s konkurencí typu Amazonu či Hulu zkrátka mnoha způsoby boří zažité rozdíly mezi filmem a televizí. Nastává paradoxní situace, kdy nejoceňovanější snímky roku jako dramata Irčan či Manželská historie a možné kandidáty na Oscara není možné vidět ve většině zemí světa v kinech. Na druhou stranu si lze těžko představit hollywoodské studio, které dá režisérovi Martinu Scorsesemu více než 100 milionů dolarů a zároveň volnou ruku.

Žijeme v přelomovém čase, v další etapě velkých změn, jakými v minulosti byl příchod zvuku, televize či videa.