Když film vznikne na motivy knižní předlohy, často v něm vypravěč mimo obraz komentuje dění. Ve snímku Cherry, který je k vidění na platformě Apple TV+, však slova přejatá ze stránek románu zaznívají v takovém rozsahu, až má divák pocit, že poslouchá audioknihu a obrazová složka slouží pouze jako ilustrace.
Cherry vznikl adaptací oceňovaného, zčásti autobiografického románu šestatřicetiletého Američana Nica Walkera. Ten si začátkem milénia jako zdravotník odkroutil 250 bojových misí v Iráku, odkud se vrátil s posttraumatickou stresovou poruchou, vypěstoval si závislost na drogách a během čtyř měsíců v domovském státě Ohiu vykradl 11 bank.
Walkerovo filmové alter ego nemá žádné jméno. Hrdina v podání Toma Hollanda, zatím posledního představitele komiksového superhrdiny Spider-Mana, je nicméně velice komunikativní. Projevuje se to tím, že mluví, i když nemá co říct. Jeho hlas mimo obraz nevytváří kontrast k viděnému. Naopak s úzkostlivou doslovností vše popisuje a vysvětluje, čímž zas a znovu podtrhuje, jak málo autoři důvěřují hercům, postavám i divákům.
Scénu zjevně se odehrávající během podzimu uvozuje konstatováním "Byl krásný podzimní den". Podání ruky doprovází poznámkou "Pevně jsem mu stiskl ruku". Když sahá po ampuli s léky, umístěné v předním plánu záběru, neopomene dodat: "Vzal jsem si pár xanaxů." Větou "A tak se z nás stali závisláci" dává na vědomí, že s přítelkyní propadl drogám.
Začátky závislosti
Závislost na opiátech se ústředním tématem stává až po více než hodině neurčitě zacíleného filmu. Do té doby sledujeme přímočarý a banální, ničím výjimečný příběh mladého muže, který po hádce s přítelkyní přeruší vysokoškolské studium a přihlásí se do americké armády. Navzdory zřetelné citové labilitě, impulzivnímu jednání a barvosleposti je přijat.
Z bojů v Iráku si přiváží panické ataky a silnou úzkost, které řeší vysokými dávkami tlumicích léků. Oxytocin mu ale ke zklidnění brzy přestává stačit. Před tíživou realitou začíná unikat s pomocí heroinu. Jeho školská láska Emily, se kterou se před opuštěním vlasti stihl oženit, z nejasných důvodů následuje jeho příkladu.
S vysvětlováním jejich motivací se film příliš netrápí. Emily v podání Ciary Bravo jako by ani neměla vlastní osobnost. Věčně oděná do sexy spodního prádla, s líbezným úsměvem a výjimečnou empatií je spíš ztělesněním mužových fantazií o přítelkyni snů. Vidíme ji ovšem také ve scénách, jimž vypravěč není přítomen, a zřejmě bychom ji tak měli vnímat jako reálného člověka.
Kvůli rostoucí závislosti pár potřebuje stále více peněz na nové dávky. Traumatizovaný válečný navrátilec proto začne vykrádat banky. Nepříliš spolehlivými kumpány při drancování finančních institucí s podezřele výmluvnými názvy jako Shitty Bank nebo Bank Fuck America jsou mu kamarádi s přezdívkami Prášky a Koks.
Ač by tomu poslední věta mohla nasvědčovat, Cherry není komedií. Jenom chvílemi připomíná špatný vtip. Tón se neustále mění a každá z kapitol, do nichž je již tak nápadně knižní vyprávění rozčleněno, působí jako jiný film. Nejdřív středoškolská romance, pak satira z armádního prostředí, pak trochu krimi a trochu sociální drama.
Zeď mezi hrdinou a divákem
Když hlavní hrdina v prologu řekne, že "nic nedrží pohromadě", jde o pojmenování jeho duševního rozpoložení i předzvěst velkolepě nekonzistentního snímku. Neustále se mění formát obrazu, stupeň žánrové nadsázky i stylistický rejstřík. Jediným nabízejícím se vysvětlením je roztěkaná mysl vypravěče, který též neplánuje dopředu a jedná podle momentální situace.
Jenomže kdo k nám promlouvá? Muž zažívající jedno neštěstí za druhým postrádá vedle jména i výraznější charakterové rysy. O jeho minulosti nevíme skoro nic. Je chodícím zobecněním toho, čím ve Spojených státech zvlášť po teroristických útocích z 11. září 2001 prochází stále více mladíků. Cherry nemá jádro, které by probouzelo zvědavost a drželo jednotlivé fragmenty pohromadě.
Přestože Hollandův voják skoro pořád komentuje dění a někdy se obrací rovnou do kamery, jeho komentář nám nepomáhá příliš pochopit, kým je a co chce světu sdělit. Věty připomínající postřehy knižního autora, který z odstupu a bez zaujetí pozoruje cizí život, naopak staví neprostupnou zeď mezi divákem a hrdinou.
K nahlédnutí do jeho nitra má film ironicky nejblíž ve chvíli, kdy kamera při lékařské prohlídce před vstupem do armády zavítá do hrdinova konečníku. Záběr, který by zřejmě měl připomínat titulkovou sekvenci Klubu rváčů, je jednou z řady samoúčelných provokací, které tvůrci nahodile vrší ve snaze ozvláštnit prostou zápletku.
Ani všední dialog se neobejde bez efektního průletu oknem do pokoje, výrazného nadhledu nebo eliptických střihů. Hrátky s kamerou, světlem či barvami přitom zpravidla neslouží náplni scén, naopak od ní odvádějí pozornost. Až v poslední čtvrtině se vyprávění zklidní, a díky tomu nabízí pár nekašírovaných, nepříjemně syrových momentů.
Do té doby ve filmu v podstatě není okamžiku, který by kvůli nánosům rušivých efektů, nedotaženým náznakům vypravěčské sebereflexe a jalovým vtípkům nevyzníval falešně. Těsně před koncem pak snímek opět ztrácí soudnost. Klíčovou scénu podbarvuje operní árie a nevkusnou tečku obstarává kýčovitý, až parodicky sentimentální epilog.
Jako od čerstvých absolventů
Přestože s vážnou tváří pojednává o bolestivém problému současné Ameriky, Cherry nebudí dojem dramatu odvozeného z reality, nýbrž především z jiných filmů, jejichž stylistické postupy napodobuje. Základní vojenský výcvik s detaily tváří sadistických velitelů nese otisk slavné Olověné vesty režiséra Stanleyho Kubricka, zatímco stavy drogového rauše obdobnými filmovými prostředky vyjádřilo Requiem za sen od Darrena Aronofského.
Obětí zpomalených a rozostřených záběrů, komiksových titulků v obraze či přechodů z barevného do černobílého obrazu se tak vedle herců, kteří nedostávají prostor ke ztvárnění složitějších emocí, stává i závažné celospolečenské téma. Dopad války a drog na lidskou duši snímek nedokáže zachytit, protože klouže po povrchu.
Ambicí režisérů bylo otevřít debatu o opiátové krizi. Kvůli zúžení pozornosti na jednoho nevyrovnaného nešťastníka však o dalekosáhlejších aspektech problému nic nevypovídají. Naopak posilují iluzi, že drogová závislost je problémem jednotlivců, kteří v životě neměli štěstí, ne společnosti a vlády, jež namísto hledání systémového řešení tvrdě postihuje uživatele drog.
Necitlivost vůči tématu, stylistická přebujelost a neschopnost pospojovat jednotlivé dílky do koherentního tvaru budí zdání, že sledujeme dílo čerstvých absolventů filmové školy bez velkých životních zkušeností, kteří se chtěli blýsknout vším, co si během studia osvojili, a vzdát hold všem svým oblíbeným autorům.
Cherry však natočili dva padesátníci, Anthony a Joe Russoovi, kteří se v zábavním průmyslu pohybují přes 20 let. Jejich vrcholným dílem byl komiksový epos Avengers: Endgame, donedávna nejvýdělečnější film všech dob. V současnosti budou - mimo jiné také v České republice - natáčet nejnákladnější produkci Netflixu, špionážní thriller The Gray Man s rozpočtem 200 milionů dolarů, což je skoro čtyři a půl miliardy korun.
Adaptací Walkerovy knihy bratři možná chtěli předvést, že zvládnou i komornější látku založenou na práci s postavami, ne na burácivých akčních scénách a vizuálních efektech.
Výsledek ale při přepálené 140minutové stopáži a snaze napěchovat každou vteřinu atraktivním audiovizuálním obsahem nemá daleko k bombastickým dílům studia Marvel.
Námět pro intimní charakterovou studii Russoovi proměnili v podívanou, která je velká, hlasitá a úplně prázdná. Tam, kde by stačilo lehké protahovací cvičení, předvádějí, že zvládnou bench press s dvousetkilovým závažím. Výsledek jejich machrování je především nechtěně komický.
Cherry
Režie: Anthony Russo, Joe Russo
Film je k vidění na Apple TV+.
