Všem holkám, které bojují za dobrou věc. Netflix zfilmoval román o útlaku ve škole

Martin Šrajer Martin Šrajer
15. 3. 2021 13:08
Román o dívčím přátelství, nejistotě a dospívání nazvaný Ranařky zaujal komplexností, humorem, upřímností a citlivostí. Filmová adaptace natočená pro Netflix všechny tyto kvality postrádá.

Příběhy z amerických středních škol se již roky drží známých schémat. Zatímco ostatní utvářejí skupinky na základě svých zájmů, rasy nebo sociálního statusu, hrdinou bývá outsider, který stojí bokem a sám prochází náročnou pubertou. Obvyklým ústředním motivem je přátelství či první láska. Vyhraněné typy, jež do konce vyprávění neopouštějí dané škatulky, představují nejen teenageři, ale také dospělí.

Román Ranařky od americké spisovatelky Jennifer Mathieu, podle textu na obálce určený mladým čtenářkám a čtenářům, si získal širokou oblibu i díky tomu, že stereotypní není a očekávání spjatá s tímto prostředím nenaplňuje. Ranařky, u nás předloni vydané nakladatelstvím Paseka v překladu Karolíny Ryvolové, se vymykají už tím, že vyprávějí ne o introvertním mladíkovi, ale úzkostlivé mladé ženě. Pohlaví zde hraje podstatnou roli, neboť Mathieu pojednává především o emancipaci a feministickém prozření.

Uprostřed je Hadley Robinson jako Vivian.
Uprostřed je Hadley Robinson jako Vivian. | Foto: Netflix

Kniha věnovaná "všem holkám, které bojují za dobrou věc," z pohledu šestnáctileté Vivian vykresluje sexistické prostředí střední školy na americkém maloměstě. Dívka, která by nejraději nebyla vidět a slyšet, vystupuje ze své komfortní zóny, protože nehodlá dál mlčky přihlížet soustavnému urážení a ponižování svých spolužaček. Chloubou školy je mužský fotbalový tým, jehož hráčům u vedení zjevně projde cokoliv: oplzlé poznámky, nevyžádané doteky, i znásilnění.

Vivian, inspirovaná jednak kuráží nové spolužačky Lucy, jednak punkovou minulostí své matky, členky rebelujícího hnutí Riot Grrrl, začíná vlastním nákladem vydávat feministický časopis. V něm upozorňuje na dvojí metr i šovinismus a nabádá k činu. Její aktivistické výpady proti patriarchátu jsou čím dál populárnější a nesmělá dívka díky nim získává nové kamarádky i odvahu stát si za svým. Sebevědomější je také ve vztahu se sympatickým spolužákem. Ani jemu ale neodpouští projevy misogynie.

Promarněné předpoklady

Proměna hlavní hrdinky je v knize citlivě odstupňovaná a uvěřitelná. Také vedlejší postavy mají více rozměrů, než by čtenář očekával. Vyprávění vedené v první osobě neztrácí nadhled, nepůsobí mravokárně a je výborně rytmizované. Knižní předloha v sobě zkrátka nesla příslib, že by její adaptace mohla rozšířit nepočetnou skupinu filmů vnímavých vůči dívčímu dospívání a ukazujících, že pro holky je stejně jako pro kluky důležitá možnost vybojovat si prostor k vyjádření toho, kým jsou a co cítí.

Jenomže film, který pro Netflix natočila komička Amy Poehler, známá díky seriálu Parks and Recreation nebo moderování Zlatých glóbů, selhává ve většině ohledů, v nichž předloha vynikala. Tam, kde Jennifer Mathieu nuancovaně popisovala, v nakolik toxickém prostředí Vivian vyrůstá a jak se při tom cítí, nastupují v adaptaci nepřesvědčivé zkratky a klišé. Postavy včetně hlavní hrdinky jsou nahrubo načrtnuté a okatá snaha dávat nám v každé druhé scéně najevo, že sledujeme film hájící feministická stanoviska, vyznívá kontraproduktivně.

Film Ranařky je na Netflixu s českým dabingem i titulky. | Video: Netflix

Hned dramatická úvodní scéna vyjadřuje ústřední motiv hledání vlastního hlasu s doslovností, které se kniha vesměs dokázala vyvarovat. Vyděšená dívka utíká o život hororově potemnělým lesem. Zřejmě ji někdo nebo něco pronásleduje. Zastavuje se, aby zakřičela, z jejích úst ale nevychází zvuk. Vzápětí se Vivian probouzí. Byl to jenom sen. Proč protagonistku noční můry sužují, ovšem film nedokáže s větší naléhavostí osvětlit.

Sexismus spolužáků je pojímán v humorném tónu a od začátku tušíme, že vše dobře dopadne. Ponížení, které dospívající dívky dennodenně zažívají kvůli svému vzhledu a pohlaví, nikdy naplno nezakusíme. V knize jsou tyto ubíjející, hormonálním neklidem teenagerů omlouvané projevy mikroagrese, od skákání do řeči po sahání do rozkroku, obratně zapuštěné do příběhu. Rostoucí frustraci "ranařek" rozumíme i bez toho, aby - jako ve filmu - jedna z nich vystoupila před ostatní a pronesla "Jsem naštvaná a chci křičet".

S hlavou vztyčenou

Hrdinčino rozhodnutí opustit pozici mlčící pozorovatelky, která doporučuje obtěžované spolužačce, aby agresora ignorovala, ve filmu není věrohodně motivované. Její odhodlání proměnit školu v bezpečné a férové místo, jež nebude fungovat na principu pokrytectví a diskriminace, nevyplyne přirozeně z nahromaděných situací. Přichází znenadání. Jako scénářem vynucený požadavek - nikoliv jako autentická reakce na okolní dění - působí i chování ostatních postav.

Rozbor Velkého Gatsbyho na hodině angličtiny se hned stáčí k tomu, jak slavný román vykresluje ženské postavy. Na doporučení, aby před projevy šikany sklopila hlavu, Lucy reaguje deklamativním: "Já budu chodit s hlavou vztyčenou!" Když Vivianina matka nakupuje v supermarketu, neopomene vyplísnit muže skládajícího nakoupené zboží do tašek. Zvládne to sama. V jiné scéně v televizi zrovna běží reportáž o sexuálním obtěžování.

V angličtině se Ranařky jmenují Moxie.
V angličtině se Ranařky jmenují Moxie. | Foto: Netflix

Jennifer Mathieu stvořila živoucí svět, v němž vícevrstvé hrdinky řešily otázky sebedůvěry, sebeurčení nebo vztahů. Boj proti útlaku a oslava ženské síly sjednocovaly jednotlivé příhody, ale nebyly jediným, čím postavy žily. Tamara Chestna a Dylan Meyer, scenáristky stojící za filmovým zpracováním, místo toho nabízejí uměle působící konstrukt, v němž je vše řízené jednou ideou.

Argumentují přitom zvlášť nedůsledně. Zatímco v knize je Seth, do kterého se Vivian zamiluje, nově příchozím studentem, ve filmu jej dívka již zná z předchozích let. Jak vychází najevo z jejího dialogu s kamarádkou, dřív ho nebrala na vědomí kvůli vzhledu. Během letních prázdnin se ale vytáhl a nabral svaly.

Přestože tedy Vivian vadí, že ženy jsou objektivizovány a hodnoceny podle vzhledu, ne schopností, vůči opačnému pohlaví se dopouští téhož. Vyprávění tento rozpor nereflektuje.

Pro knižní Vivian jsou vzorem punkerky z 90. let minulého století, zejména Kathleen Hanna z kapely Bikini Kill. Některé scény sice nabíjejí energií songy jako Rebel Girl, podstatu punku ale snímek míjí. Na základě školních časopisů vydávaných Vivian vzniká oficiální spolek a dívky se snaží získat respekt ostatních vítězstvím ve volbách sportovního ambasadora. Svou kolektivní identitu stejně jako chlapci formují soutěžením a jejich rebelie proti systému probíhá zároveň se snahou zapojit se do oficiálních struktur.

Stejně opatrná je režie. Přestože tvůrci museli do necelých dvou hodin zhustit přes 300 stran textu, film plný vizuálně nenápaditých scén bez náboje a gradace působí zdlouhavě a uondaně. Sympaticky pestrý casting přichází vniveč, když všechny talentované mladé herečky hrají jen chodící teze bez hloubky. Příliš nefunguje ani chemie mezi Vivian a její matkou, která byla stejně jako ostatní dospělí oproti knize zjednodušena na hranu karikatury.

Právě ve scénách s dospělými je přitom předloha modifikována nejfunkčněji. Matčina snaha naplnit během večeře s novým partnerem roli vzorné hostitelky, která jí není vlastní, vypovídá o tlaku vytvářeném na ženy bez toho, aby nám bylo něco ostentativně podsouváno. Chytře také autoři adaptace nahradili ředitele školy ředitelkou, z čehož je zřejmé, že se na udržování nerovné dělby moci podílejí obě pohlaví.

Potěšující tvůrčí rozhodnutí a světlé chvilky se ale bohužel ztrácejí v záplavě scén upozorňujících na nezbytnost feminismu s křečovitostí, která boji za rovnoprávnost dělá spíš medvědí službu.

Ranařky

Režie: Amy Poehler
Film je k vidění na Netflixu.

 

Právě se děje

před 9 minutami

Zelení jsou v průzkumu nejsilnější německou stranou, strana Merkelové ztrácí

Zelení se po nominaci spolupředsedkyně Annaleny Baerbockové kandidátkou na kancléřku stali jasně nejsilnější politickou stranou v Německu. Hlas by jim podle aktuálního průzkumu Trendbarometer televize RTL dalo 28 procent voličů. Vládní konzervativní unie CDU/CSU dosluhující kancléřky Angely Merkelové, která byla dosud vůdčí parlamentní silou, se propadla na druhé místo s 21 procenty hlasů.

Ještě před týdnem unie v tomto průzkumu vedla, nyní si ale pohoršila o sedm procentních bodů. Koalici CDU/CSU tak po rozhodnutí, že kancléřským kandidátem bude předseda Křesťanskodemokratické unie (CDU) Armin Laschet, čeká úkol získat zpět důvěru voličů. Čas mají do 26. září, kdy Němci vyberou nové složení Spolkového sněmu.

Zdroj: ČTK
Další zprávy