reklama
 
 

České filmy jsou jako Kuky: vrací se na stejné místo

2. 1. 2011 19:42
Přehled české kinematografie za rok 2010

Pohled na české filmy letošního roku je žalostný a je nutné se předem omluvit za to, že následný text je až jednostrunně negativní nebo přinejlepším skeptický. I ty nejlepší snímky, v nichž se zračí silné ambice, vyvolávají dlouhé diskuze nad tím, zda je jejich výsledná podoba únosná, přínosná a prezentovatelná za hranicemi. Možná je to způsobeno i tím, že se producenti předem soustředí na konzervativní domácí publikum a neuvažují příliš o vývozu do zahraničí.

Letos vzniklo a bylo uvedeno do kin 22 hraných a 13 dokumentárních českých filmů, což je o něco méně než loni, kdy jich bylo celkem 48. Je ovšem nutné poznamenat, že mnoho dokumentů bylo a je uváděno pouze z DVD a některé studentské filmy bývají přibaleny k jiným představením, případně se hrají v mizivém počtu kopií.

Letos se tituly jako Pouta, Kuky se vrací, Občanský průkaz, Mamas and Papas, Největší z Čechů, Habermannův mlýn, Přežít svůj život, Český mír, Cinematerapie či Katka sice dočkaly i pozitivních recenzí, některé z nich se hrály i na zahraničních festivalech, ale žádný z nich nepředstavuje to, co si z hlediska filmové historie představujeme jako přesvědčivé, nebo dokonce přelomové dílo. Buď jde o pokusy, hledání a tápání, nebo důkaz útlumu.

 

Zdaleka nejživější, nejkomplexnější a v jistém smyslu nejaktuálnější počin - radarový dokument Český mír od režisérů Filipa Remundy a Víta Klusáka -  i přes ochotu ptát se, naslouchat všem, ukazovat to, co se nikde neukazovalo a nestranit nikomu primitivním způsobem, nakonec jen mapuje virtuální problém.  Ukázala se sice rozdělenost české společnosti, ale byla demonstrována na simulakru - mediálně konstruované pseudo-události.

 

Nejvýraznější autorský hraný film - Největší z Čechů od Roberta Sedláčka - je zase trucovitým dílem osobní ublíženosti. Dokonale vykresluje zoufalost českého režiséra, který nemůže natočit slušný snímek, „protože se to v téhle zemi nedá" a vždycky vás semelou vnější okolnosti. Film je nesmírně vtipný a pravdivý, ale bojuje se dvěma nebezpečími: pozérstvím a amatérsky působící produkcí. Tímto se všechna tvořivost redukuje na skepsi a depresi a v takto nastoleném směru nelze dělat další krok.

 

Letos se čeští filmaři také pokusili vyrovnat se dvěma historickými traumaty: existencí StB a poválečným odsunem Němců.  Dvouapůlhodinové drama Pouta o obyčejném estébákovi, kterému rupne v hlavě, fascinuje především pohledem do „prázdné duše zla".  Scenárista Ondřej Štindl vybavil snímek zvláštním patosem a taky se mu pokoušel vdechnout žánrový přesah dobových (zahraničních) kriminálek. Hlavní hrdina se tak ale vymyká možnosti být chápán jako realistická postava a Pouta jako by nešťastně předbíhala. Stále tu chybí mezičlánek historické reflexe, který by zaplnil mezeru mezi Pelíšky, Pupendy a spol.

 

Tuto funkci měl zřejmě zastávat snímek Občanský průkaz od režiséra Ondřeje Trojana, který výše uvedené snímky Jana Hřebejka produkoval. Film je o trochu syrovější a krutější než dosavadní adaptace knih Petra Šabacha, ale zároveň má jasně ideologicky přednastaveno, kdo je dobrý a kdo zlý; a ti zlí působí jako propagandistické plakáty. Sledujeme spíš pečlivě rekonstruovaný skanzen reálného socialismu, kde mají všichni správné účesy a kostýmy. Cílová skupina je předem dána a její příslušníci nikdy nemají pocit, že se na ně útočí.

 

Režisér Juraj Herz se ohlédl k ještě vzdálenější, ale stále doléhající minulosti - jeho adaptace románu Habermannův mlýn zosobňuje jakési česko-německé koprodukční i společenské usmíření, na nějž však slyší jen část národa. Tím se odřezává značná část publika. Hlavní problém ovšem spočívá v tom, že pro diváky, kteří mají vyšší umělecké nároky, je těžké ocenit pouze odvahu zobrazit Čechy páchající bezpráví. Film natočený „z povinnosti" působí kvůli dabingu a "televiznímu herectví" velmi neuměle a archaicky.  Vadí i to, že „příběh podle skutečných událostí" je vylhaný.

 

Další prohru představuje snímek PIKO od Tomáše Řehořka o historii užívání pervitinu v bývalém Československu. Autor se nedokázal rozhodnout, zda natočí dokument nebo hraný film, a vznikl mu nefunkční hybrid. Podivně rozpadlé torzo, které může sloužit jako instruktážní video na terapeutických sezeních, má do plnohodnotného snímku velmi daleko.

 

Pravděpodobně nejkontroverznějším filmem loňska (co do rozptylu názorů diváků) zůstává psychologické drama Alice Nellis Mamas and Papas. Snímek se ve více dějových liniích snaží vykreslit téma partnerských vztahů a rodičovství. U diváků a divaček, kteří neudrží distanci, vyvolává natolik silné pocity, že zpřítomnění vlastních traumat považují za důkaz kvality. Opačný názor pak mají ti, jimž film připadá jako vypočítavé psycho-porno. V Mamas and Papas prakticky není jediná scéna, kdy by postavy nebyly ponižované a uváděné do trapných situací.  Pokud zazní námitka „ale tak to přece chodí", stačí položit protiotázku „na co jsou filmy, které ukazují jen to, jak to chodí?"

 

Mediálně nejsilnější snahu o kontroverzi měl pak krimi thriller Kajínek. Bylo o něm nejvíce slyšet a přišlo na něj taky nejvíc diváků. Tím vším se ale jen potvrzovala bulvární podstata celého projektu. Film  do reálného případu nevnesl jasno, jen vytvořil nový mlhavý mýtus a snažil se všechno obyčejné zatraktivnit až do nechtěně sebeparodické podoby. V paměti bude zapsán jako dílo party kaskadérů, kterým se v rámci české kinematografie podařilo konečně natočit několik přestřelek, rvaček, honiček a sexuálních scén, které vypadají „jako z Hollywoodu". 

 

Kontroverzním tématem se rovněž ohánělo drama Bastardi z prostředí problémové základní školy, kde několik žáků znásilní a zabije mladou učitelku, ale jsou (údajně) nepostižitelní. Scenárista a představitel hlavní role Tomáš Magnusek pod tápavým vedením režiséra Petra Šíchy nezvládl ukočírovat vážný tón snímku, nesmyslně do něj zakomponoval tupý lidový humor a motiv osobní msty pak přerůstá do sebeparodie. Film navíc patologicky podněcuje k  nenávisti.

 

Tepání nešvarů dnešní doby má naplňovat i Román pro muže, adaptace románu Michala Viewegha v režii Tomáše Bařiny. Mělo jít o deziluzivní pohled na to, že „svět řídí parta přerostlých kluků" a všude vládne korupce. Stejně jako předchozí filmy podle vieweghových knih i tohoto téměř úplně zmizel rozměr „sociologické analýzy" konzumní společnosti a stala se z něj pouhá přehlídka životního stylu. Chudým divákům nejspíš umožní představit si, jaké by to bylo jet na luxusní dovolenou; čili se jim konzum bude jevit atraktivní, a ne dekadentní. Bohatým snobům se zase na konci plní sen, jaké by to bylo být lidský, politovat nemocného a zameditovat si o Bohu.

 

A sestupujeme stále níž v ambicích i schopnostech tvůrců. Příkladem nejpokleslejší komunální satiry se letos očekávaně stal Doktor od jezera hrochů podle románu Miroslava Švandrlíka v režii Zdeňka Trošky. Snímek působí, jakoby se propadl nějakým časoprostorovým tunelem. Natočit knihu ze 70. tet tak, aby se její děj odehrával v současnosti, a přitom vše vypadá jak na začátku 90. let, byl nesplnitelný úkol. Doktor možná není tak agresivně hloupý jako předcházející Kameňáky, ale je o dost nudnější.

 

V  přehledu českých filmů letošního roku se opakuje pořád jedna výtka: velké množství snímků, které mají být o současnosti, vůbec nevypadají, že by se odehrávaly „tady a teď", ale napovídají, že jejich tvůrci mentálně vězí hluboko v minulosti.  Platí to bohužel i pro surrealistu Jana Švankmajera, který ve svém posledním snímku Přežít svůj život do značné míry jen opakuje tytéž postupy, které od něj známe léta, a jeho hrdinové nikdy nevyjdou z co nejomšelejších kulis. Švankmajer navíc snad nikdy předtím nenatočil tak vypravěčsky banální a doslovný film - přestože jej utkal z obrazových symbolů.

 

Skoro přímým opakem se tak paradoxně stává závodnický film Daniela a Mirjam Landových Landy TACHO, který je spíš dadaistický a chvílemi naprosto nerozluštitelný; jde jen o další potvrzení, že duo 2Landa žije v  alternativním vesmíru. Na této jinakosti a umanutosti je však skoro i něco sympatického - dělat všechno jinak ústí ve film, jaký tu ještě nebyl, a ve svém nadšení a podivném humoru překonává i amatérský počin Babička, aneb jak to bylo doopravdy.

 

Snímek, který se naopak dokonale veze v duchu doby a umí vyhmáhnout nejvíce společných jmenovatelů vkusu a zájmů v české společnosti, je „romantická komedie" Ženy v pokušení od Jiřího Vejdělka. Co na tom, že film není romantický, ale pragmatický, a že hrdinka Vilma, která má promlouvat za ženské pokolení, se chová nikoli jako emancipovaná žena, ale jako prostituující se parazit. Filmu se záhadným způsobem podařilo navodit dojem, že „kope za ženské zájmy", přestože je pro ženy ponižující. Málokdy je k vidění dílo, které tak vystihne dominantní ideologii, s níž se ztotožní většina společnosti a přijme nablýskanou verze reality jako obraz sebe sama. 

 

Odvrácenou stránku současnosti ukazuje Katka, časosběrný dokument Heleny Třeštíkové o narkomance, která není schopna bojovat se svojí závislostí. Film je unikátním sběrem materiálu, ale více než u kteréhokoli jiného díla autorky se nabízí otázka, k čemu by měl sloužit podobný voyeurismus. Všechno je přitom podmíněno zvláštní vírou, že film dokáže "fyzicky vykoupit realitu".  V odolnosti známé dokumentaristky navštěvovat ztracené existence je zřejmě hlavně mnoho dobrotivé naivity. Zároveň ale její snímek odpovídá dnešní éře lehkosti - bezbolestné tolerance, angažované neangažovanost, dojetí konzumentů nad vlastní citlivostí.

 

Naprostým kýčem v rámci dokumentární tvorby je Oko nad Prahou. S těmi nejlepšími úmysly nám režisérka Olga Špátová a producentka Eliška Kaplicky (manželka zemřelého architekta Jana Kaplického) předkládá ta nejhorší "pravdoláskovská" klišé, na jaká si jen vzpomenete - což nakonec nejvíc vadí těm, kterým se návrh „chobotnice" coby Národní knihovny líbil, politické čachry okolo ní jim připadaly odpuzující, ale zkrátka nemají rádi patos. Navíc flm předem ponižujícím způsobem snímá a staví do nevýhodného kontextu to, co říkají odpůrci stavby.

 

K filmům, které nejvíc rozvířily mediální vody, patří mimořádně očekávaný počin Jana Svěráka Kuky se vrací. Mělo jít o odvážnou i skromnou, "sametově plyšovou" alternativu k "agresivním" hollywoodským 3D akčním trhákům. Jenomže drahý trikový snímek s loutkami si z Hollywoodu bere tolik prvků a postupů, až by bez něj nemohl existovat. Kombinace žánrů, stylů a propagačních strategií mohlo dát dohromady dílo se znásobeným účinkem, ale v Kukym se různé přístupy spíš tlučou a oslabují. Původní námět vycházející z poetického comicsu Františka Skály skončil jako velmi polovičaté objetí s masovým vkusem. Stejně jako Kuky se v lese a pořád se vrací na stejné místo, tak i Jan Svěrák zjevně neví, co má v poslední době dělat.

Totéž lze symbolicky říct o české kinematografii jako celku. Letošní rok byl prachbídný a na člověka by z toho sedla deprese, pokud by nesledoval zahraniční filmy.

autor: Kamil Fila | 2. 1. 2011 19:42

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama