Recenze - Při sledování nového filmu Jana Švankmajera Přežít svůj život člověka napadne mnoho otázek o novosti a jejím opaku. Většina lidí se shodne, že to je pořád "starý dobrý Švankmajer". Teď jde jenom o to, jestli spíš "starý", nebo "dobrý".

A není náhodou podivné, pokud někdo, kdo ve svém díle ztělesňuje ideály avantgardy coby věčné novosti a progrese, je hodnocen stejně jako vyžilá metalová kapela ve stylu "furt to těm klukům hraje dobře", respektive "nic se nezměnilo"?

Jiný i nezvykle koukatelný

Foto: Aktuálně.cz

Při bližším pohledu se jistě vyjeví, že Švankmajerova tvorba se neustále vyvíjí a že pořád existuje dost prostoru pro variace s tím, jak se budou neživé věci oživovat a živí lidé proměňovat pomocí animace v jakési "pudové stroje". Navíc je určitě obdivuhodné, že někdo víceméně podomácku na koleně vyrobí v 76 letech celovečerní film, který se sice odlišuje do 99 procent zbylé produkce v kinech, ale zároveň je až nezvykle dobře "koukatelný".

Pokud patříte ke generaci, pro niž Švankmajer nepředstavuje jen rozpoznatelně svérázného výtvarného umělce, ale i určitý symbol odporu proti minulému režimu, na jehož absurditu zašifrovaně poukazoval, budete pravděpodobně i v jeho novém filmu spatřovat "odpor vůči většinové společnosti". Za její problém tentokrát režisér označuje to, že z reality vylučuje snění; že naše civilizace popírá důležitost snů jako integrální součásti celé reality.

Ne že by na tom nic nebylo. Na postavě domácího doktora, který přichází léčit hlavního hrdinu, autor demonstruje, že současná medicína se ke všem problémům staví tak, že na ně existují pilulky. Ale padesátník (?) Evžen nechce pilulky, jež by ho jen zablokovaly. Dokonce ani nechce, aby mu psychoanalytička vyháněla z hlavy (respektive podvědomí) jeho obsesivní sen s mladou ženou v červeném kostýmku. Chce žít ve svém snu a pochopit ho.

Foto: Aktuálně.cz

Švankmajer se tedy ve svém snímku staví proti všem formám institucionalizované kontroly těla i mysli. Dokonce i psychoanalýza, z níž umělecky vychází, tu je představena ve své zdeformované a karikované podobě. A vzhledem k tomu, že Evženovi "nelze vědecky pomoct", začne hledat spásu v nevědeckých, "okultních" cestách - podobně jako ve Spiklencích slasti přes "hmatové fetiše".

Předem se shodit

Až zde se Švankmajerovi otevírá pole osvobozené imaginace. Zvláštní ovšem je, že se proti poučkám psychoanalýzy jako takové nebouří, naopak plně přejímá základní schéma oidipovského komplexu a nechá svého hrdinu vše dohrát do konce, jen bez "odborného dohledu".

Nerad to říkám, ale Švankmajer snad nikdy předtím nenatočil tak banální a doslovný film, což platí i přesto, že jej utkal z obrazových symbolů. Ty jsou totiž natolik známé a čitelné, že v nich není žádné tajemství ani háček. Šeď obyčejného života je vyjádřena černobílým pozadím, těhotenství vajíčkem nebo melounem. Autor jako by si toho všeho byl vědom, a tak se sám pokusí předem shodit.

Foto: Kultura

V úvodu má proslov o tom, že na natáčení nebyly peníze (což je zřejmě reálný důvod), a tak byla použita papírková animace a nejde vlastně o hrané dílo, na něž bychom měli mít vysoké nároky. Máme tu vlastně takový psychoanalytický večerníček, haťa paťa, hopsa hejsa. 

V průběhu sezení u doktorky se pak pošťuchují dva velikáni Freud a Jung visící zarámovaní na stěně. Těžko přitom rozhodnout, zda jde o výsměch tomu, jak se lidské osudy napasovávají na předem dané teorie a jak jsou sami "otci zakladatelé" v rigidnosti své terminologie dětinští; nebo už jsou všechny tyto lacině humorné výjevy spíš příznakem dětinskosti samotného režiséra.

Švankmajer se cíleně staví proti komerci, ale zároveň má rád některé lidové formy umění (loutkovým divadlem počínaje) - až u něj v poslední době není velký rozdíl ve fraškovitosti, jakou nabízejí komerční populistické komedie. Není proto divu, že jej nyní tak vstřícně přijímá i mainstreamová kritika a zároveň si jeho díla pořád pochvalují lidé svázaní s pozůstatky zdejší undergroundové kultury nebo dnešní alternativní kultury.

Soběstačné univerzum

Foto: Kultura

Jaká pozice vám potom coby recenzentovi zbývá, když chcete poukázat na únavu tvůrčí metody? Pokud zůstanete u čistě formálního sledování, jak je v Přežít svůj život zkonstruován fikční svět, najdete tu ohromné množství prostředků, které se spojují do onoho ceněného "sémantického gesta".

Švankmajerovo univerzum je soběstačné, soudržné a pořád originální. Tím, jak je uděláno, podává i zprávu o tom, co chce říct: lidé jsou pudové loutky hrající stále dokola podle určitého scénáře. Smyslem života pak je propojit vědomou a nevědomou stránku naší osobnosti a začlenit sny do širšího pojímání reality.

Bylo by tedy nefér Přežít svůj život šmahem odmítnout. Prakticky jedinou cestou, jak říct "děkuji, nechci" a nebýt za úplného barbara, je ve Švankmajerově tvorbě vytáhnout na světlo určité symptomy, s nimiž nejspíš sám pracuje nevědomě.

Možná se zdá pošetilé ptát se, kdy a kde se odehrává děj filmu - je to přece fikce a osobní vize, která nemusí skládat účty historické věrohodnosti a pozitivistickým faktům. Jenomže přese všechen respekt zároveň vidíme, že se děj neodehrává v úplně abstraktním nikde. Pořád jsme v Česku, pravděpodobně v Praze, nejspíš v současnosti. Evžen pracuje jako počítačový expert (nebo alespoň kdosi, kdo má na monitoru ustavičně tabulkový kalkulátor) v jakési soukromé firmě.

Foto: Kultura

Jeho osobní svět ale trčí v hluboké minulosti. Ne snad proto, že má zasuté a nevyřešené vzpomínky na dětství - ale proto, že mu autor nedovolí žít skutečně normálně: Evžen nemá mobil, nepoužívá internet, nemá auto, na televizi se s manželkou dívá jen na tažení loterie, knihy si kupuje v antikvariátu, místo pro "spící seance" si zařídí v nejhorším kutlochu v nějakém otřískaném a zaplivaném dvoře; ve svých snech se probouzí na sídlišti, které vypadá jak socialistické Panelstory od Chytilové ze 70. let. Z rádií, gramofonů (!) a vůbec v podkresu všech obrazů zní jen archaické umcaca umcaca.

Čelit novým výzvám

Zkrátka, Švankmajer bojuje svým filmem proti životu, který už je dávno pryč, a nečelí žádným novým výzvám lidí (post)moderní doby. Kde je vliv masových médií, převracení tradičních rolí žen a mužů a vůbec proměna životního prostředí? Nebo proč tu není nikdo mladší, kdo by nebyl přelud?

Je mi jasné, že v této rétorice mohou pamětníci snadno spatřovat duch novinových recenzí z minulého režimu, které často pracovaly s tím, že "umění nenaplňuje duch doby". Ale jak jinak říct, že určité typy lidí a určité typy problémů nebo jejich řešení nejsou nadčasové, byť by si to umělci přáli? Připadá někomu šokující či aspoň překvapivé Evženovo trauma z dětství, nebo zápletku prokoukne do 20 minut a cokoli dalšího mu jen zapadá do mozaiky, jejíž obrysy si stačil dávno sestavit?

Jak je možné, že surrealistický film může být tak cudný, nevinný a neškodný? Ke komu se obrací? Ke chlapíkům starším padesáti let, co nosí nášivky na loktech odrbaného saka? Není náhodou kritika konzumní společnosti založená na tom, že anonymní davy se honí za výhrou v loterii, jen pohodlná, snadná a dělaná ze setrvačnosti?

Jan Švankmajer, zdá se, přišel o svého dávného nepřítele, tomu novému nerozumí a nedokáže o něm nic říct. To nejlepší ze sebe vydal v krátkých snímcích jako Jídlo, Konec stalinismu v Čechách či Možnosti dialogu. Vrcholným počinem zůstává Něco z Alenky, kongeniální převedení dětské knížky do tak nepříjemné podoby, že kromě otázek po logických nesmyslech zanechá v hlavě i noční můry.

Ironií osudu jsem Přežít svůj život viděl v kině Bio Oko, které si potrpí na správně nezávislý vzhled a atmosféru; a zdálo by se, že Švankmajerův styl do něj dokonale zapadá. Když ale před filmem běžely reklamy na různé akce soudobého umění a potom jen tak pro lepší náladu pustil promítač i tento klip, bylo až bolestivě citelné, jak je Švankmajerův přístup těžkopádný.

V životě recenzenta se najde málokdy smutnější okamžik, než když vidíte, jak vašemu dávnému oblíbenci ubývá sil.