reklama
 
 

Recenze: Na Občanský průkaz uvidíte skanzen ze socíku

25. 10. 2010
Foto: Falcon
Na co vzpomíná film Ondřeje Trojana podle Petra Šabacha
Doporučujeme

Recenze - Pelíšky a Pupendo vzniklé podle knih Petra Šabacha a scénářů Petra Jarchovského Ondřej Trojan jen produkoval. Občanský průkaz představuje jeho návrat k režii (po Pějme píseň dohola a Želarech) a zároveň potvrzení, že obraz doby bývalého socialistického-normalizačního režimu se v české kinematografii asi nadobro zakonzervoval do podoby "vzpomínkových pásem" podávaných zásadně z jedné perspektivy. V Občanském průkazu jde o příhody čtyř náctiletých kluků v raných 70. letech, které "deníčkovým hlasem" komentuje jeden z nich.

Vskutku, z potenciální historické reflexe se stal odpočinkový žánr - "komedie, která pohladí na duši" a má v sobě trošku hořkého smutku. To asi většině publika má stačit, aby mělo pocit, že jde o komplexní pohled na to, "jak jsme žili".

Solidní živnost

Z dosavadních ohlasů se zdá, že o způsobu zobrazení reálného socíku se uvažuje jen v rámci vývojové linie Pelíšků a Pupenda. Čili Občanský průkaz pak vypadá jako ten nejdrsnější a nejsyrovější, dokonce jakási poslední zastávka před tím, než začíná pravý underground - v české kinematografii reprezentovaný snímkem Petra Nikolaeva ...a bude hůř podle knihy Jana Pelce.

Nemůžu si pomoct, ale připadá mi, že si z toho rádoby-realistického vzpomínání na mládí udělali pánové ve středním věku solidní živnost. A není v tom nic víc než licencovaná výroba zábavy na téma "ti komunisti a hlavně učitelé a policajti byli fakt blbí" a her na rozpoznávání "hele, tuhle termosku jsme doma měli taky" a "takovouhle džísku jsem taky nosil".

Samozřejmě, ukazují se tu i složitější a rozporuplnější lidské osudy jako třeba zbabělého otce, který sice má stranickou knížku, ale i na něj dopadne "tvrdá pěst dělnické třídy" poté, co se nezachová v souladu se socialistickým zřízením. Anebo se v protiváze ke starým, tupým, umaštěným kovaným soudruhům v pedagogickém sboru zjeví andělsky krásná a hodná mladá paní učitelka (v průhledném svetříku, ach!), která pochopitelně doplatí na svou přílišnou slušnost a citlivost.

Ale pořád se pohybujeme jen v určitém rámci "my a oni" - publikum, které na film přijde, nikdy nemá pocit, že se na něj jakkoli útočí. Vžívá se do role obětí a pasivní pozorovatelů a jednorozměrní padouši jako by žili v nějakém jiném vzdáleném světě, do nějž se nikdy nepodíváme. Vůbec si nejsem jistý, co si z podobné konfigurace můžou odnést ti, co se narodili až po převratu; jsem si ale dost jistý, že jim není tento snímek primárně určen - na běžné projekci, kterou jsem absolvoval, byl věkový průměr okolo 40-50 let, tu a tam se někdo belhal s hůlkami, jako třicátník jsem si připadal jako jeden z nejmladších v sále.

A představa, že na to budou chodit hromadně základní a střední školy a nahrazovat si tím hodiny dějepisu nebo občanské výchovy, mě vlastně trochu děsí - protože tohle už jsou vlastně jen nové mýty a staré fetiše.

Tlachání pro kolektiv

Mytičnosti nemyslím ani tak přímo lživost nebo překrucování dějin jako spíš "zjednodušené vyprávění o světě kolem kmenového ohně". Tím kmenem, jenž mýtus produkuje a konzumuje, bude právě ta šedá většina, která nechtěla nebo nemohla dělat za minulého režimu kariéru a nějak to v něm přetrpěli, ale částečně celou tu fasádu normálnosti také udržovali.

Pro ty je návrat do minulosti dokonce docela příjemný a očistný v tom smyslu, že jsou zbaveni viny - zkrátka se špatně narodili a museli v tom žít. "Jen se podívejte, Toníku a Aničko, a budete si vážit toho, co máte dnes," pohrozí trochu prstem svým dětem.

Příznačnou pro tento mýtus je orální forma podání; jinak řečeno, film má strukturu, jako když si v hospodě vykládáte u piva. Chvilku se vypravěč věnuje jedné postavě, pak zas jiné, na někoho úplně zapomene, pak ho zas zapojí do proudu řeči - zkrátka není tu žádný souvislý děj, jen útržky s drobnými nebo i absentujícími pointami. Těžko to nazvat jinak než tlacháním, které směřuje k tomu, aby se tužil kolektiv okolo stolu (nebo v kinosále).

Občanský průkaz zkrátka odpovídá současnému dominantnímu pohledu na minulost, jehož základem je primitivní anti-komunismus přesně v duchu triček se zdviženým prostředníkem v podobě kaktusu Fuck the KSČM. Je to gesto zoufale zpozdilé, zbytečné a nicneříkající.

Věšáky na šaty

Přitom - což je druhá strana onoho "očistného" pohledu - jde zároveň o film silně nostalgický a slastně se rochnící v detailech. Výprava je až maniakálně pečlivá a taky okázale zdůrazňovaná. V každém záběru vidíte několik poznávacích dobových znaků, mezi nimiž se důsledně přeostřuje, přerámovává a přestřihává.

Každá dečka, každý obal, účes, kostým dostanou možnost zazářit. Jako by si fetiše navzájem podávaly ruku a děj vyprávěly jen věci, a ne lidi - i ti jsou často poníženi na věci (věšáky na šaty, uniformy a blbé účesy).

Vrchol představuje zřejmě sekvence, kdy celníci zastaví auto ústřední Hájkovic rodiny na hranicích, nechají osazenstvo vybalit kufry a rozeberou vše téměř na šroubky. Před očima probíhá doslova a do písmene rekonstrukce socialistického způsobu bytí - itinerář věcí každodenního života pod dohledem státního aparátu. Jsou to jistě "mrazivé minuty", jak by to shrnulo klišé, ale zároveň je v tom filmařské exhibování "podívejte se, jak jsme historicky věrní".

Celé dílo pak působí jako jízda vlakem socialistickým skanzenem, kde postupně nasedají a vystupují postavy a za okny ubíhá dokonale jasná krajina za podnebí s absolutní viditelností (mimochodem, motiv jízdy vlakem se tu také několikrát zdůrazňuje).

Jistě se podobná důslednost dá i ocenit; filmový styl Občanského průkazu nepůsobí jako televizní styl Vyprávěj. Trojanovi a jeho spolupracovníkům se daří mnohem lépe navodit iluzi realističnosti. Nápad obsadit do hlavních rolí náctileté neherce a jejich schopnostem přizpůsobit herecký projev profesionálů vyšel výtečně.

Bylo by dokonce nespravedlivé odsoudit tento snímek jako řemeslnou rutinu. Jeho jistá "zákeřnost" naopak spočívá v tom, že je nesmírně dobře natočený, není vyloženě trapný, tupý, agresivní, nežene ani zlé postavy (které jinak potřebuje) do absolutní karikatury; vyvolává emoce na správných místech a působí tak živě, jak to jen jde. Ovšem pokud mu nekladete otázky a jste smíření s přednastavenou optikou na to, jak to tehdy bylo.

Tvůrcům není šestnáct

Chápu, že Petra Šabacha jako vypravěče nelze změnit a bylo by hloupé radit mu, ať píše jinak, stejně jako ponoukat Petra Jarchovského, aby dával scénářům pevnější strukturu, nebo Ondřeji Trojanovi, aby si vybíral jiné látky a netočil pouze to, co vyhovuje jeho pohledu na minulost.

Jen se snažím vysvětlit, že cítím nesmírnou únavu z neustálého opakování stejného modelu. Že mi vadí, jak jsou ty filmy klukovské, a tudíž věčně nedospělé ve svém vzdoru vůči autoritám. Pamatuju si dobře, že mě v šestnácti taky nezajímalo nic moc jiného, než jaká mají holky prsa. „Nosit pětky denně domů nemusí být zlozvykem, zvláště přihlédneme-li k tomu, že je nosíš pod trikem," jak tu píše básník Aleš spolužačce v jedné hlášce, kterou by tvůrci rádi viděli jako ikonu filmu.

Jenomže těm tvůrcům už není šestnáct a to, že si vybírají cíleně jen optiku puberťáků, svědčí jen o tom, jak si celou tu éru zjednodušují. Asi si všimnete, že se tu nevyskytuje nic jako „ženský pohled" - všechny ženské postavy jsou modelovány podle neživotných stereotypů a nedostávají žádný prostor. Tahle typická mužská bezohlednost a hraní si na revoltu hlavně posedáváním v hospodě je něco, co už nemusím nikdy vidět.

Chápu i to, že filmy se mohou přizpůsobovat „dětskému naivnímu vidění" nebo „zjitřené citlivosti dospívajících", ale čím dál častěji nejde o tvůrčí ozvláštnění konvenčního pojímání reality. Spíš jen o omluvu za to, že se určití filmaři neumějí ke svému celoživotnímu tématu postavit dospěleji - a naopak ona naivita a jednoduchá negace se stávají všeobecně sdílenou konvencí.

Těším se, že někdy uvidím český film, kde hlavní postavou bude obyčejný esenbák či obyčejná stárnoucí tlustá souška učitelka v tlustém svetru nebo běžný domovník s přehazovačkou na hlavě a taky jejich děti - všichni ukázaní s tím, jak oni vnímali realitu a jak moc věřili oficiálnímu systému. A nemusí to být prezentováno s tragičností a patosem Pout.

Občanský průkaz
Občanský průkaz
Žánr: Drama, Komedie
Režie: Ondřej Trojan
Obsazení: Libor Kovář, Matouš Vrba, Jakub Šárka, Aňa Geislerová, Martin Myšička, Marek Taclík, Kristýna Boková - Lišková, Magdaléna Sidonová, Jana Šulcová, Jaromír Dulava, Jiří Macháček, Václav Kopta, Oldřich Vlach, Jan Vaši, Matej Landl, Jenovéfa Boková, Jakub Jánoš, Marina Vyskvorkina, Adam Kubišta, Juraj Nvota, Liliana Malkina, Lukáš Latinák ad.
Délka: 137 minut
Premiéra ČR: 21.10.2010

autor: Kamil Fila

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama