reklama
 
 

Recenze: Největší z Čechů se pachtí za hovadinami

2. 9. 2010
Foto: Bontonfilm
Nezařaditelně smutný film Roberta Sedláčka
Doporučujeme

Recenze - Kromě debutových Pravidel lží mají v sobě hrané (a hlavně dokumentární) filmy Roberta Sedláčka něco esenciálně českého tak, jak to zřejmě u žádného jiného tuzemského režiséra nenajdeme.

Ona českost nebo esenciálnost jsou samozřejmě diskutabilní pojmy. Jinak "absolutně český" je Zdeněk Troška, jinak Jan Hřebejk a jinak Karel Vachek. U Sedláčka vidíme především snahu jít proti tradičním klišé o české povaze, nebo přinejmenším tato klišé neoslavovat.

"A slečno, půjdete se mnou na pokoj? Zaplatím vám. Nebojte, jde mi jen o úplně normální věci. Aha, vy na někoho čekáte. A máte tady v okolí aspoň nějakej čistej bordel? Proboha, jak tady v tom můžete žít?" Zoufalá poslední věta hlavní postavy v jeho novém filmu Největší z Čechů po rozhovoru se servírkou, jež na všechno jen vrtí hlavou, se dá vyložit jako autorská otázka vmetená do tváře publiku.

Nepříjemně neopracovaná ryzost

Část zdejších filmařů točí jakoby o současnosti a jakoby o Češích, aniž má člověk pocit, že se setkává s něčím konkrétním, ale spíš je konfrontován s obecnou lidskou povahou (Děti noci, snímky Bohdana Slámy), vymyšlenými historkami, kde jsou místo lidí ufoni (filmy Petra Zelenky či Davida Ondříčka) či jen zlými karikaturami, které ztratily kontakt se svými předobrazy (filmy Tomáše Vorla).

Čtěte také:
2. část: Tak Základní instinkt mi zničil dospívání!
1. část: Můj film prý předznamenává konec světa
Recenze: Muži v říji. Kurvahošigutntag, to je duch doby

Jak předchozí Sedláčkova komedie Muži v říji, která nešťastně zapadla, tak jeho zatím poslední, silně natruc dělaný, kvazi-autobiografický mystifikační dokument nabízejí shledání s českými typy lidí v  nepříjemně neopracované ryzosti. Chvílemi se přitom až ztrácí možnost rozpoznat, nakolik jde o trefné postižení stavu věcí a neústupnou důslednost a kdy už se jedná o autorovu neobratnost či neodhadnutí, co působí trapně.

Cokoli ovšem v této recenzi zazní, bude automaticky zahrnuto do poselství jedné z úvodních scén, kde postava režiséra při žádosti o grant říká: „Objektivně posuzovat lze toliko věci standardizované" (tudíž průměrné a předvídatelné).

A když něco zkusíte jinak, budete za to hned potrestáni. To ale ostatně říkal i teplý moderátor Bruno o Adolfu Hitlerovi, není-liž, pravda? A jsme zase na začátku. Má se vměstnávat nestandardní dílo do předem připravených škatulek? A z druhé strany - není „jinakost" jen univerzálním alibi?

Neposlušná data

Kdykoli začnete nějaké dílo interpretovat podle určitého klíče, narazíte na „neposlušná data", zkrátka cosi, co se vám nehodí do krámu a znevažuje to celistvost výkladu. V případě snímku Největší z Čechů je těch „neposlušných dat" opravdu hodně a vypadá to téměř jako past na diváky.

Možná by stačilo říct, že snímek si jen hraje na dokument a že tu hru každý pozná a že se pod hlavičkou filmu o natáčení skrývá hlavně pásmo bizarních historek s různými českými rekordmany, kteří si svůj zápis vysloužili hlavně proto, že se zabývají hovadinami, v nichž s nimi nehodlá soutěžit mnoho soupeřů.

Nemusíte vyvinout zvláštní úsilí, abyste vyčetli, že postava režiséra (který nemá příjmení a říkají mu občas „Edy" nebo jak) je alter egem Roberta Sedláčka (v hezčím podání Jaroslava Plesla), že jeho producentka (Simona Babčáková) je Sedláčkův producent Radim Procházka - přičemž hlavní rozdíl oproti reálu je, že ti dva spolu (zřejmě) nespí.

Docu-drama o politikovi, na nějž nedostanou grant, je pak mediálně propíraný film o Jiřím Čunkovi. A zbytek bude pravděpodobně fikce smíchaná s některými skutečnými zážitky z různých natáčení plus vyznání samotného autora o své práci a přetěžkém údělu umělce.

Tohle k popisu nemůže stačit

Jenomže tohle k popisu nemůže stačit a je dost absurdní pokusit se domýšlet, zda by i bez nadstavby „filmu o filmu" nebyla náhodou sonda do duší českých rekordmanů plnohodnotná. Názor typu - vždyť materiál je to sám o sobě výživný, tak proč do toho tahat osobní stesky -  patří do kategorie „kdyby Zkrocená hora nebyla o homosexuálech, bylo to obyčejné melodrama".

Největší z Čechů se jeví jako neuchopitelný a unikavý nikoli v tom, že by se nedalo poznat, který rekordman na plátně je skutečný a kterého představuje na základě reálného modelu nějaký herec. Mnohem problematičtější je, že jeho forma a účinek se tříští na nerozhodnosti, zda jde o „divácky vděčnou komedii" nebo „osobní uměleckou zpověď". Film je chvílemi úžasně vtipný svými přesně odposlechnutými dialogy a monology, atraktivní na úplně základní voyeurské úrovni jako běžné reality shows; chvílemi je vše naopak úplně vyhozené z tempa a záměrně „protivné" v opozici vůči všemu, „co se má líbit".

Nejasně a dráždivě vyznívá postoj k postavám. Směsku zájmu, soucitu, odporu, pohrdání a výsměchu jen částečně popisuje jeden z výroků postavy režiséra, rozpolceného misantropa: „Mám rád člověka jako jednotlivce, protože na každém je něco zajímavýho. Ale jakmile se lidi začnou sdružovat dohromady, tak jsou nechutní a ubozí." A když majitel agentury na sběr rekordů říká „Nechci, abyste je ukazoval jako cirkusáky, ale jako lidi. Do hloubky, jak vy to jenom umíte", je těžké určit, kolik vrstev ironie v tom je.

Jsem Fellini!

Režisér ve filmu totiž empatii téměř neprojevuje, chová se znechuceně a povýšeně. Nikdy se nesnaží k nikomu proniknout, jen občas registruje věci, které už jsou na hranici etiky umělecké práce. Skinheada, co umí pít pivo pod vodou na čas, nechá klidně předvést jeho výkon v rasistickém tričku; v domově důchodců snímá stařečky, kteří na rotopedu „objeli zeměkouli", s nelítostností rakouského drsoně Ulricha Seidla. A přitom ze sebe chrlí hloupá kumštýřská klišé „moje děti jsou moje filmy" a při pohledu na vznášejícího se Krista (siláckého rekordmana pověšeného za kůži na jeřábu) se dojímá „Jsem Fellini!".

Pokud by si někdo chtěl spojovat režiséra ve filmu se Robertem Sedláčkem, musel by dojít k tomu, že jde o povrchního narcise, u nějž se sebeláska a na FAMU vypěstovaný pocit nadřazenosti mísí s nesnesitelnou dávkou sebelítosti.  A v hlavě nám nabíhají otázky, proč by někdo chtěl, aby ho publikum začalo opravdu nenávidět.

Jenomže spousta nápověd nám říká, že nemůžeme snadno přenášet všechny znaky z roviny fikce do reality. Filmový rejža na rozdíl od ostatních postav nosí zcela nenuceně celou dobu tričko reálného (nikoli fiktivního) sponzora a už tím je předem diskvalifikován jako věrohodná figura. „Neposlouchej ho, my ho taky neposloucháme," radí kameraman začínající zvukařce.

Asi vrcholně znevažujícím a nejvíce sporným bodem snímku je jeho obrazová kvalita a vůbec styl. Z nouze omezeného rozpočtu se stává ctnost. Stejně jako miništáb v příběhu, i Sedláček se svým nepoměrně větším štábem natáčeli na levný materiál, scény často nedosvěcovali a obešli se bez velkých postprodukčních úprav, čili to ve výsledku vypadá jako příslovečná televizní beta nebo jiná vykopávka. Zároveň ale kameraman, jenž má permanentní alkoholovou i vztahovou kocovinu, točí „přírodní krásy" a na konci se všichni shodnou, že nevědí, co s materiálem, ale mají spoustu „krásnejch obrázků" (jakých, šmarja?).

V jeden moment film přejde až do nerozluštitelného vtipu, kdy kameraman vypráví o impresionistickém malíři a kamera se snaží napodobit tento prchavý vjemový styl. Potíž je ale v tom, že onoho malíře jménem „Jean-Bautiste Guillaume" těžko dohledáte v encyklopediích a celá historka o něm tak míří do ztracena. „Taky bych se chtěl na všechno vysrat jako on," říká mistr obrazu a pak jde do lesa, kde ho v podřepu načapá partička dětí hrajících si na indiány. Ztrápená duše nedojde klidu ani při vyměšování.

Stejně směšná figurka

Dá se odlišit, kdy si z vás hlavní autor střílí a kdy mu něco ujede, když například „anální teorii" o tom, že lidé posedlí sbíráním věcí jsou determinováni tím, že v dětství zadržovali stolici, přiřkne Carlu Gustavu Jungovi a ne Sigmundu Freudovi? Chce tím opět jen naznačit, že postava režiséra je stejně směšná figurka jako ti, které tak znechuceně natáčí?

Dílo, které by dělalo řemeslně čest na festivalu amatérských filmů a v kině působí tak cize a nezvykle, se přitom piplá s dokreslováním úvodních titulků, aniž to má nějaký esteticky povznášející efekt, ale spíše nás to vrací někam do 90. let. Ostatně podobně archaicky působí i (notně protivná) hudba a celá atmosféra filmu.

Člověk nemá moc pocit, že se dívá na Česko roku 2010, ale že je zpátky v divoké dekádě raného budování kapitalismu plného vyčuraných podnikatelů a filmů dělaných na zakázku - viz legendární Kanárskou spojku jako reklamu na becherovku. A že plakáty k filmům zase dělají neumětelové, kteří na obaly videokazet sázejí do pozadí výbuchy, ať je děj o čemkoli.

Největší z Čechů přitom podle všeho počítá s tím, že vydoluje sympatie právě proto, že „na nic nebyly peníze";  každý akt outsiderství se ve zdejším kraji bere jako vítaný. Svou podobou se dílo stává obžalobou systému, že tu nelze natočit dobrý (originální, koncepční a dotažený) film. Buď na něj nedostanete prostředky, nebo se musíte podřídit požadavkům malého trhu - což bohužel není tak uspokojující jako se v Hollywoodu podřizovat požadavkům trhu globálního.

Největší z Čechů ale naplňuje i symptom doby, že obecně už nelze natočit „velký film". Žádný další Fellini už nebude, a ti, ktří se o to pokoušejí - jako třeba Pedro Almodóvar nebo Emir Kusturica -  končí u hédonistických sebeoslavných karnevalů. Připadá mi ale, že vzpouru proti konvencím profesionality a hru na amatérskost má třeba mnohem lépe ohlídanou Lars von Trier, zatímco Sedláčka otázky stylu moc nevzrušují.

Nenajdeme u něj ostatně ani základní odpovědi na spoustu otevřených či zastřených otázek.  Kromě všech výše uvedených dráždí hlavně ta, zda v dnešním fraškovitém světě může dostat něčí život smysl. Sedláčkův bývalý pedagog, dokumentarista Karel Vachek hledá v podivínství svých zpovídaných objektů i svém stopy tvořivosti. Sedláček problém tvůrčího ducha nechá rozplynout v deziluzi; jako by říkal, že jsou podobné starosti pošetilé, respektive, že boj proti ubíjejícím podmínkám nařizujícím stádní výrobu prefabrikátů může mít jen směšnou donkichotskou podobu.

Skoro byste se až zalekli, co po tak deziluzivním díle, na jehož konci Wabi Daněk zpívá „Máš svůj svět a ten se ti hroutí", může autor dál natáčet. Jenomže Robert Sedláček má nyní rozdělané dva filmy a ve výhledu několik dalších. Jako by se prací na Největším z Čechů jen potřeboval otřepat a nadechnout.

Upřímně, nechtěl bych, aby mi stav české kinematografie takto otevřeně, komplexně a zároveň ambivalentně připomínalo víc filmů. Myslet na to je skličující. I když si asi většina diváků z promítání odnese hlavně ty různé vtipné hlášky.

Největší z Čechů
Největší z Čechů
Žánr: Komedie
Režie: Robert Sedláček
Obsazení: Simona Babčáková, Jaroslav Plesl, Johana Švarcová, Jiří Vyorálek, Igor Bareš, Marek Taclík, Jan Hřebejk, David Švehlík, Aňa Geislerová, Igor Chmela, Martin Myšička, Pavel Göbl ad.
Délka: 100 minut
Premiéra ČR: 26.08.2010

autor: Kamil Fila

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama