reklama
 
 

Recenze: Habermannův mlýn se ohlíží příliš pozdě a mdle

10. 10. 2010
Foto: Bontonfilm
Film Juraje Herze o vyhnání sudetských Němců
Doporučujeme

Recenze - Byly doby, kdy existovala nezobrazitelná tabu. V kmenové společnosti se za ně vyhánělo, v totalitní společnosti se za ně perzekvovalo jinak, ale když člověk odešel, tak si spíš polepšil. Téma poválečného vyhnání sudetských Němců bylo v české společnosti tabu od konce války až do raných 90. let v tom smyslu, že se o něm příliš nemluvilo, a přitom bylo většinově bráno jako spravedlivá odplata, dokonce snad jakési „konečné dějinné vítězství nad mnohasetletým německým útlakem".

V Česku nepochybně pořád panují předsudky vůči Němcům a vyhnání Němců ze Sudet trápí jen určitou část intelektuálních elit. Většina lidí starší generace existenci problému naopak bagatelizuje či popírá. Nejraději by zapomněli, ale média jim to připomínají a jsou tím protivná stejně, jako když propagovala „transformaci" nebo „reformy".

Český tisk v průběhu 90. let podporoval vyrovnání a omluvu Němcům a leckoho, kdo trpí konspiračním myšlením, může napadnout, že to bylo proto, že majitelé většiny zdejších novin jsou Němci. Jenomže ono jde spíš o obecný lidský postoj: uznat dávnou vinu a schopnost vidět sama sebe jako stejné zlo, na nějž ona agrese byla údajně „jen odpovědí".

Pro příslušníky mladší generace se nicméně napětí bublající pod povrchem zdá téměř neviditelné. Neznám ze svých vrstevníků nikoho, kdo se cítí být spojen s dotyčnou historickou vinou, nebo měl pocit, že přetrvávající (nedořešené) česko-německé vztahy nějak ovlivňují to, v čem žijeme dnes. Připadá mi jaksi normální, že se Češi mají Němcům za co omlouvat, ale přitom to není nic, co by mě trápilo - na rozdíl od přetrvávajících reliktů normalizace, které potkávám dnes a denně.

Směřuju tak malou oklikou k tomu, že snímek Habermannův mlýn, jenž přichází do českých i německých kin, je od počátku „filmem pro pamětníky". Jistěže to není „hladivý vzpomínkový film" jako nějaká protektorátní komedie a "senioři" se na něj nepohrnou do kin. Je to ale snímek pro ty, které zajímá "historická paměť" - přičemž jimž často stačí samo otevření tématu jako doklad toho, že už i umění, a nejen zpravodajská média, reflektuje nějakou dějinnou bolest.

Přitom není pravděpodobné, že film nějak oživí společenskou diskusi na téma vyhnání; stačí si vzpomenout na nedávnou kauzu Dobronín. A snad právě tato "společenská mdlost" má svůj podíl na výsledné podobě Habermannova mlýna.

Televizní estetikou čpící dílo 

Společné financování německou i českou stranou a uvedení do kin v obou zemích dokládá schopnost a snahu se domluvit, spolupracovat a navzájem se konfrontovat. Rozvržení postav na dobré a zlé na obou stranách zase ujistí, že nejde o žádnou „proněmeckou propagandu" - jak by někdo řekl o „vodu na sudeťácký mlýn". Ale film sám je pietní, mrtvolný a emocionálně prázdný.

Což je až s podivem vzhledem k tomu, co se v něm děje.  Je skoro nepochopitelné, že je pod mdlým výsledkem podepsaný Juraj Herz - že někdo s tak živelnou náturou a odporem ke konvencím natočí „akademické" a televizní estetikou čpící dílo.  Přitom pro Herze jde o vysněný projekt, žádnou zakázku a neměl k dispozici malý rozpočet.

Jak rád bych od něj viděl něco, co bude působit pobuřujícím dojmem, ale obávám se, že nenávratně skončila doba, kdy filmy byly burcující. Když si vezmeme za příklad třeba Kočár do Vídně (1966) od Karla Kachyni nebo Adelheid (1969) od Františka Vláčila, máme před sebou plastické obrazy vztahů mezi Čechy a Němci, psychologicky věrohodné a filmově originální. V obou je étos 60. let, kdy se filmaři jak náměty, tak formou snažili reformovat myšlení a citlivost publika.

Habermannův mlýn je ale vlastně hrozně banální, jakoby už předprogramovaný - na začátku nám ukáže, jak rozlícení Češi vyhánějí Němce, a pak začne vyprávět lineárně od začátku, kterak se mlynář a majitel pily August Habermann ožení (vezme si poloviční Židovku, která ale nezná svůj původ) a jak se ze zbylého území pomnichovského Česko-Slovenska stane Protektorát Čechy a Morava.

Augustův mladší bratr Hans se přidá k Hitlerjugend, protože má na to už od počátku správný „gesicht". Přijedou nacisti, pár místních proti nim vede odboj. Habermann je povinen nacisty zásobovat a zároveň kryje odbojáře. Zbytek si domyslíte.

Jen nezúčastněně pozorujeme

Na vyprávění není nic překvapivého, první půle je dokonce vrcholně nudná, protože za sebou jen mechanicky vrší scény, které musí přijít. Musel bych vzpomínat, kdy se mi naposledy v kině stalo, že se mnou dění na plátně nedělalo vůbec nic. Režie se ani nepokusí žádnou postavu přiblížit tak, abychom měli důvod se o ni jakkoli strachovat či s ní soucítit, nebo aspoň pořádně pochopit, proč někdo k někomu má dobrý nebo špatný vztah (například Augustova manželka Jana k Hansovi.) Tzv. kladné postavy jsou bezvýrazné a záporné zase přehnané.

A pokud to náhodou nevíte: Karel Roden, který jako jediný na plátně předvádí něco jako procítěné herectví (což fakticky obnáší hlavně otravný šepot a trpící pohledy), nehraje Habermanna, ale jen jeho přítele Březinu, který má v příběhu hodně okrajovou úlohu.  Ostatní herci buď odvádějí nevzrušivé šarže, nebo si vychutnávají jednorozměrně démonické figury. Mnohovrstevnaté postižení charakterů jedinců či národností, jaké bychom měli požadovat od jakéhokoli účtujícího filmu, tu nenajdete. Všichni je jen zjeví na scéně, odříkají si svoje a odejdou (Březina předtím vždycky hvízdne na psa); nevzniká dojem, že dovedou nějak existovat mimo záběr.

V Herzových rukou mohlo mlynářovo dilema, kolik životů může zachránit, přerůst do podoby drásavého thrilleru; atmosféra lesů obklopující mlýn a pilu skýtala šanci zabrousit až do hororu. Ale Herz se zbavil své nejsilnější zbraně - točit filmy ze subjektivního pohledu hlavní postavy (jak to má nejlépe ve Spalovači mrtvol, ale i ve svém posledním důležitém filmu Pasáž). 

Tedy v Habermannově mlýně je krátká scéna, kdy mlynář rozčileně vběhne do pokoje, nasnímaná „z jeho očí" - ale tato fyzická perspektiva se neprolne do dalších sfér vyprávění. Všechno tu jen tak zdálky nezúčastněně pozorujeme. Není v tom ale ani cílený chlad a odstup coby záznam odlidštěné práce nějaké ideologie, předsudků a podobně. Jen rutina a neschopnost nebo neochota proniknout k jednotlivým lidem. (Na vině bude nejspíš scénář, který se prý jedenáckrát přepisoval.)

O Herze čekáte rovněž to, že spolu s kameramanem promění prostor příběhu v nějaký labyrint či klaustrofobicky stísněné „sklepení duše". Ale tady se výtvarnější záběr objeví snad jen konci, kdy z podhledu a protisvětla vidíme oběšence - a zároveň přesně tento typ záběru trčí ze zbytku filmu.

Automatické uznání

Výsledná zbytečnost celého díla zamrzí o to víc, když si člověk uvědomí, že jde skutečně o první český film, který téma odsunu Němců po válce pojednává takto otevřeně (v Kachyňově a Kornerově Cukrové boudě jde už hlavně o poválečnou situaci). Žádný další film s tímto tématem už pravděpodobně nevznikne, protože chybí cílové publikum, a zároveň by bylo špatné, kdyby česká porevoluční kinematografie podobný snímek neměla.

Herz si Habermannův mlýn pro klid duše musel natočit, ale čekal bych spíš něco jako udělal Paul Verhoeven v Černé knize, kde se rozvinul motiv kolaborace jednak coby napínavá žánrová hra a jednak jako rozsáhlý pohled na dějiny, které nekončí jednou světovou válkou. 

Jenže Herzovi místo Černé knihy vyšla taková horší Katyň, jakou si zase „musel natočit" Andrzej Wajda. Tyto filmy „vzniklé z povinnosti", ale bez potřebné tvůrčí vášně a nápaditosti se vždy zaštiťují v posledku tím, že „na to aspoň budou chodit děti ze škol".

Těžko namítat něco proti „záznamové" a „výukové" funkci těchto počinů, ale nemělo by se ani od diváků či recenzentů vyžadovat, aby projevili automatické uznání. Nehledě na to, že Habermannův mlýn zpracovává skutečný a dodnes nevyřešený případ vraždy jednoho mlynáře německého původu s hodně volnou fikční licencí.

Snad toto odmítnutí, respektive projevení absolutního nezájmu, nebude chápáno jako projev zlé vůle. Od Herze bych opravdu moc chtěl vidět tu „komedii z koncentračního tábora", o níž léta mluví. Mohla by totiž mít onen výbušný potenciál, který Habermannovu mlýnu chybí.

Habermannův mlýn
Habermannův mlýn
Žánr: Drama
Režie: Juraj Herz
Obsazení: Mark Waschke, Hannah Herzsprung, Franziska Weisz, Karel Roden nejml., Andrej Hryc, Wilson Gonzales Ochsenknecht, Erika Guntherová, Oldřich Kaiser, Jan Hrušínský, Radek Holub, Ben Becker, Zuzana Kronerová ad.
Délka: 104 minut
Premiéra ČR: 07.10.2010

autor: Kamil Fila

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama