reklama
 
 

Recenze: Český mír s radarem pátrá, kdo je trapnější

7. 5. 2010
Dokumentární komedie Filipa Remundy a Víta Klusáka
Doporučujeme

Recenze - Některá díla dovedou zviditelnit, že pojem objektivity je dávno mrtvý. Dokonce dovedou přenést toto poznání i na texty, které o nich vznikají. "Dokumentární komedie" Český mír o tom, jak se v Česku nepostavil americký radar, nejenže zachycuje události natolik (v pravém slova smyslu) kontroverzní, že k nim principiálně nelze zaujmout neutrální postoj.

I cokoli, co bude napsáno, bude někým dalším podezíráno z předpojatosti, podplacenosti, užitečné idiocie a podobně. Někdy sebelepší rétorické manévry nezastřou, že si o tématu něco myslíte "politicky" a uvažujete podle určitých ideových mantinelů.

Naivní víra

Mně osobně třeba připadá, že kauza radar ukázala, jak česká vláda ve snaze přimknout se k silnějšímu a přece jen demokratičtějšímu hráči na světové mapě mnoho měsíců balamutila veřejnost ohledně toho, co to ten radar vlastně je, k čemu bude sloužit, nakolik bude funkční a nakolik nebezpečný. (Dnes kupodivu právě jednomu americkému vědci máme oprávněné pochybnosti, že by byl nefunkční.)

Rád bych věřil, že to vláda dělala jen v dobré víře, že Amerika je lepší partner než Rusko; že se jen snažila budit dojem vstřícných spojenců, a proto opomenula pro sebe získat a veřejnosti zprostředkovat jasnější informace. Ale nejsem si už jistý, zda tahle víra není naivní.

U odpůrců radaru mi bylo sympatické, pokud se snažili tyto tutlané informace dohledávat a věcně je zprostředkovávat. Méně už se mi líbilo, že byli ochotni dávat se dohromady s komunisty či bývalými lampasáky a stávat se zároveň mluvčími různých skupin obyvatelstva nakažených primitivními antiamerickými náladami.

Ať už to protiradaroví aktivisté chtěli, či ne, nabalila se na ně nesmytelná a ostudná špína, když svým zdánlivě apolitickým přístupem dávali průchod projevům nesmyslné nenávisti.

Z mého pohledu bylo zcela mimo rozumná měřítka srovnávat plošnou sovětskou okupaci, proti níž se nešlo nijak bránit, s postavením jedné americké vojenské základny, která tu mohla vzniknout, jen pokud by byla schválena v demokratickém procesu, a proti níž bylo zcela normálně povoleno beztrestně protestovat a vést o ní diskusi.

A to, že o "nové okupaci" hovořili komunisté, bylo vyloženě chucpe - jde o jeden z historických momentů, kdy nechápete, jak se v někom může vzít taková drzost.

Typická mediální pseudo-událost

Ani jedna strana - pokud se dají zredukovat na dvě - mě ale nikdy nepřesvědčila, že bych se měl zúčastnit jakékoli demonstrace pro či proti. Na to byl radar příliš virtuální chiméra - vždyť vše, co se okolo něj dělo, bylo v modu "uvidíme, jestli něco takového tady vznikne, nic není jisté a bude to každopádně na dlouhé lokte". Dokonce se mi zdá, že radar byla typická mediální pseudo-událost - téma, o němž se dá psát a mluvit, aniž by se cokoli reálného dělo.

Čtěte také:
Rozhovor: O americký radar válčí dva tábory. A oba bojují za mír!

Toto entrée, jež zdánlivě nepatří do filmové recenze, jsem rozepsal právě proto, že jiní recenzenti v sobě obvykle zapřou vlastní názor, snaží se stavět do nemožné neutrální pozice a čtenáři si pak musejí skutečný autorův názor dešifrovat z náznaků. Právě kamufláž "objektivního nezaujatého pozorovatele a hodnotitele" vyvstane nejvíc u dokumentů, které se týkají aktuálních témat, kde spory ještě nevychladly, a naopak jsou znovu rozdmýchávány.

Jak tedy do veřejného prostoru vstupuje snímek Český mír režisérů Filipa Remundy a Víta Klusáka? Jeho pravděpodobně největší výhodou je, že dává možnost zastáncům téměř libovolného názoru najít si v něm své místo a sledovat linii argumentace nebo se naladit na rovinu emocí, které mu vyhovují. Přitom zároveň vždy dostane i nějakou ťafku, když je vystaven trapné situaci, jíž se nevyhnete, pokud zastáváte radikální názory.

Zastánci radaru dojdou do stádia, kdy nemají v ruce žádná technická data a jen omílají fráze o "svobodě, demokracii a hrozbě terorismu", u novinářů se obvykle projeví tendenční snaha hledat za vším finanční machinace, aniž by viděli skutečně spontánní reakce, u protiradarových aktivistů se zase kombinuje naivní pacifismus nebo oportunismus.

Kdo je tady trapnější

Je trapnější herec Jiří Krytinář, který tvrdí, že poznal "dobrosrdečnost amerického lidu při natáčení pohádky Narnie" (a odsud si máme vyvodit něco o tom, že radar bude oukej), nebo lesník, který říká "kam vkročili Američani, tam tekla krev" a přímo v tu chvíli střílí brokovnicí po bažantech, kteří pak roztrhaní pomalu v bolestech umírají před objektivem kamery?

Je trapnější Jan Vyčítal zpívající "Dobvý den, vadave, pvostě veoukom", nebo vesničtí dědci a babky, kteří křičí (foneticky) "Ami go home, ami go home", až to zní jako kázání v latině?

Kdo prokázal chladnější hlavu a větší distingovanost: vládní zmocněnec Tomáš Klvaňa, který si odskočil od lobbování za tabákovou firmu lobbovat za zbrojní mašinérii, nebo brdský starosta obce Trokavec Jan Neoral, který neustále tvrdí, že mu nejde o politiku, a pak kandiduje za ČSSD a vystupuje na mítincích s komunisty? Je svým svatým přesvědčením o tom, že koná dobro, protivnější mluvčí vojenské policie kapitán Čermák, nebo předseda Humanistické strany Jan Tamáš?

V pohledu každého diváka či divačky se budou mísit racionální i iracionální důvody k tomu, aby si jednotlivé aktéry nálepkovali jako více či méně sympatické a věrohodné. Český mír patří ke vzácnému druhu dialogických mnohohlasých filmů, které poskytují možnost konfrontace více pohledů na jeden problém, aniž by předem byl někdo diskvalifikován a diskreditován.

Pokud to porovnáte například s nedávným dokumentem Oko nad Prahou o Janu Kaplickém a jeho návrhu Národní knihovny - tady jde o příklad jednostranného díla, které nijak nezve druhou stranu, aby se účastnila diskuse. 

Důkaz rozdělené společnosti

Samozřejmě ani Český mír neukazuje diskusi tak, jak by měla probíhat ve vyspělé společnosti - naopak nabízí naprosto deziluzivní obrázek současného stavu naší "demokracie". Lidé tu zůstávají sveřepě zakopaní na svých pozicích, oponenty považují automaticky za gaunery nebo lůzu.

Jakékoli téma ihned dostává "levicové" a "pravicové" nálepky, střety lidí domnívajících se, že plédují za mír (či udržují pořádek), končí násilnými potyčkami. Jestliže snímek Oko nad Prahou je obětí a důkazem rozdělené společnosti, Český mír tento stav velmi výstižně reflektuje.

Některé momenty jsou až neuvěřitelně dadaistické a těžko v nich rozeznat, kudy se ubírají myšlenky aktérů. Undergroundový a za minulého režimu vězněný básník Ivan Martin Jirous ve svatém a polosenilním rozhořčení spílá protiradarovým odpůrcům do kund a čuráků, že za minulého režimu byli zticha, a teď si troufají protestovat proti Američanům, kteří Čechům vždy pomáhali, a svůj výlev završí útokem na mladíka v brýlích se slovy "Nesnáším brejlouny", ačkoli sám brýle nosí.

Jirous má ve svém amoku pravdu (a vzhledem ke své minulosti i právo to říkat), o něco méně má právo někoho napadat, i když to vlastně patří k jeho anarchistické povaze - ale s tou se zase neslučuje, že hájí vojenskou velmoc a zařízení, o kterém stejně jako ostatní vůbec nic neví a v jehož okolí by nemusel žít. Čili scénka je to vynikající, ale řešení nemá žádné.

Ten, kdo byl dřív proti establishmentu, nyní stojí na stejné pozici s elitářskými politiky, kteří si v zásadě myslí totéž, co on: že "80 procent lidí jsou blbá hovna" a nemají právo na to rozhodovat o jakékoli složitější otázce, čili - "žádné referendum nebude".

Kdy lze stát bokem

Remundovi s Klusákem se podařilo nashromáždit a velmi vyváženě nastříhat ohromně zábavný i truchlivý materiál. (Nemělo by také zapadnout, že celá tato legrace sice měla nadstandardní náklady, ale také má špičkové profesionální parametry.)

Na rozdíl od předchozího Českého snu o neexistujícím hypermarketu, kde vystupovali sami před kamerou a jejichž gesto mohlo být chápáno hlavně jako "výsměch škodolibých fracků obyčejným lidem", a ne úvaha o vlivu reklamy, se tentokrát drží v pozadí a stojí právě spíš na straně oněch "obyčejných lidí".

Přitom jejich film těžko označit za lidumilný. Lidské hemžení je tu nahlíženo jako principiálně směšné a nedůstojné, ať stojíte na libovolné příčce společenského žebříčku. A tak stejně jako je možné říct, že Český mír je snímek pro každého, platí i to, že vlastně nemá jasnou cílovou skupinu. Každý se ztotožní jen s některými kamínky mozaiky a trochu se od nich i ušpiní, ale přijmout odlišné perspektivy ostatních asi nedovede.

Zatím nejlepší dílo Filipa Remundy a Víta Klusáka tak nutí k zamyšlení nejen nad radarem, který nebude, ale hlavně nad tím, zda můžete stát v takových případech bokem. V tom zastává přímou opozici vůči příjemným filmům, které s vámi manipulují, ale vy si to neuvědomujete a ještě jste za to rádi.

Český mír
Český mír
Žánr: Dokument
Režie: Vít Klusák, Filip Remunda
Obsazení: George W. Bush, Barack Obama, Slavoj Žižek, Ivan Martin Jirous, Václav Moravec, Jan Vyčítal, Miloš Zeman, Ladislav Smoljak, Jiří Lábus, Tomáš Töpfer, Jiří Krytinář ad.
Délka: 108 minut
Premiéra ČR: 06.05.2010

autor: Kamil Fila

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama