reklama
 
 

Recenze: Kuky se vrací s pohodičkou do českého háje

19. 5. 2010
Foto: Falcon
Animovaný film Jana Svěráka pro celou rodinu
Doporučujeme

Recenze - Spíše než jako vysněné dílo a "výsostná filmařina" vypadá snímek Jana Svěráka Kuky se vrací jako soustava kompromisů, kdy snaha zavděčit se všem vyústí v podivný hybrid.

Má jít zároveň o osobní vášeň a experiment, a přitom hit, alespoň tedy pro nás Čechy. Má jít o odvážnou a skromnou, "sametově plyšovou" alternativu k "agresivním" hollywoodským 3D akčním trhákům, a přitom si z nich bere tolik prvků a postupů, až by bez nich nemohl existovat (v našich podmínkách patří k produkčně a post-produkčně nejnáročnějším projektům).

Kombinace různých žánrů, stylů a propagačních strategií může dát dohromady dílo se znásobeným účinkem, ale v Kukym se různé přístupy spíš tlučou a oslabují.

Najít hlavní směr

Sledujeme příběh hračky vyhozené do popelnice, kterou oživí modlitbička chlapce, jenž se jí nechce vzdát. Narůžověle červený vycpaný medvídek se tak probudí na skládce za městem, proleze skrz drátěný plot a octne se v lese, kde potkává nárůdek bytostí vzniklých z různých kořenů či odpadků.

Po zbytek děje se vysmívaný "mazel" - jak mu ostatní "rasisticky" nadávají - snaží najít cestu domů. A nejde mu to úplně stejně jako tvůrcům nejde najít hlavní směr, jímž by se film mohl ubírat. Vždycky si trochu našlápne, ale pak nejistě provede krok zpět.

Jak to nejlépe popsat a neurazit? Je mi jasné, že spoustě dospělých se Kuky bude líbit, protože je na něm vidět piplačka, s jakou bylo třeba sestrojit loutky, vodit je po lese a poté počítačově retušovat většinu stop, jak byly rozpohybovány. České kutilsko-receptářové ručičky tohle milují a mají to v úctě.

Stejně tak nepochybuju, že hodně malých dětí bude uchváceno jednotlivými scénkami a budou si přát Kukyho mít doma. Jenže to nijak neodpovídá na otázku, jestli je film originální, dobře odvyprávěný a celkově sladěný.

I na to má Jan Svěrák určitě připravenou šalamounskou odpověď, že jde o pohádku vyprávěnou dítětem, a tudíž může být kostrbatá a nesoudržná. Měli bychom přece chápat, že se celý děj odehrává v hlavě malého Ondřeje, který blouzní v horečkách. Ale tím se režisér (a po dlouhé době i scenárista) snaží jen příliš snadno setřást podezření, že se mu dílo sype pod rukama.

Kdo vypráví příběh

Vzato do důsledku: skutečná dětská fantazie není tak cenzurovaná a mírumilovná, jak je tu prezentováno. Už představa, že dnešní kluk by byl tak málo ovlivněný popkulturou, vymýšlel si postavičky ve stylu undergroundového výtvarníka Františka Skály, vyhýbal se akčnějším řešením, dobrovolně vkládal figurkám do úst moralizující hlášky a nechal se peskovat starým mentorem, je dost mimo.

Zdá se spíš, že příběh není primárně vyprávěný malým Ondřejem, ale někým starším, kdo myslí na výchovnost. Ale kdyby se film opravdu dětsky odvázal, tak by v něm zase "tatínek, tedy vlastně dědeček Svěrák" nejspíš odmítl účinkovat a spolupodílet se na dialozích, protože by se to neslučovalo s jeho představou holubičí české pohádky.

Proti původnímu smyslu pracuje i nedořešený vztah "reálného" a "snového" světa. Sny jsou totiž definovány tím, že nemají moc detailů, čili velmi reálný, do detailu zabíraný les a bizarně umělý i přirozený život v něm tu přebíjí slabě nahozenou vizi života ve městě - paneláku a supermarketech. Film se tak dostává nezáměrně do fáze, kdy si můžeme klást otázku čínského mudrce: "Zdá se člověku sen, že je motýl, nebo se zdá motýlovi sen, že je člověk?"

Jde opravdu o chlapcovo blouznění, že medvídek je živý, nebo o představy nepotřebné hračky, jaké by to bylo mít svého majitele? Problém je, že tuto otázku film původně klást nechce; vyplývá jen z toho, že všechna tvůrčí snaha byla vyplýtvána na "les" a nezbylo nic na "sídliště".

Asi nejhorší je ale na Kukym snaha vymezovat se vůči Hollywoodu a zároveň se ho držet jak máminy sukně. Celá kariéra Jana Svěráka se točí kolem toho, že by chtěl do Hollywoodu, nebo by chtěl přinejmenším mít stejné technické prostředky - ale spokojí se s tím být "český Spielberg s lidskou tváří". S Hollywoodem zápolí v miniměřítku, a tentokrát doslova - s pomocí malých loutek.

Film jen na efekt

Když se podíváte do zahraničí, jak se vytváří opravdová alternativa k Hollywoodu, najdete buď cestu čisté poezie beze snahy vršit akce a atrakce; nepřekonatelný v tom bude zřejmě Ježek v mlze od Jurije Nornštejna. Nebo loutkám povolíte dělat věci, které jsou mládeži nepřístupné, jako třeba Peter Jackson v Meet the Feebles. Případně budete precizně využívat žánrových schémat a vaším cílem nebude ponižující parodie, ale oslavný pastiš, jako to dělá studio Aardman se sérií o Wallaceovi a Gromitovi či ve Slepičím úletu.

Kuky je uváděn do kin jako "odvážná česká odpověď na Avatara", která nepodléhá dobové módě, je poctivě rukodělná a (rozto)milá. Mimochodem to je další podobnost s Holywoodem: u Svěráka tvoří "marketingová předpřipravenost a vyladěnost diváků" vždy součástí filmu, a navíc se v tom může na zdejší média skoro stoprocentně spolehnout.

Jenomže hi-tech estetika Avatara je pouze jednou z dobových mód; vedle ní především díky reklamnímu průmyslu a internetu existuje i lo-fi estetika: poezie lacinosti, nedokonalosti a znouzectnosti. Kuky není o nic méně komerční a dobově příznačný než Avatar, ale na rozdíl od něj selhává v tom, co je na Hollywoodu nejlepší - schopnosti vyprávět pevně vystavěný příběh.

Neberte to jako osobní obsesi, ale čistě analytický postřeh. Je vlastně zábavné, že Kuky je film čistě na efekt, jehož vyprávění je tak slabé, až ho skoro nejde vystopovat, zatímco Avatar je učebnicový příklad, jak uvést hrdiny na scénu, dát jim jasné úkoly, překážky a "termíny". A stejně tak definovat podmínky, za jakých platí zákony nového neznámého světa, a hlavně vtáhnout diváky dovnitř, donutit je fandit hrdinům a zažít ve finále pocit triumfu.

U Avatara veškerá technika a styl slouží příběhu, zatímco v Kukym je vše obětováno pouhému vzhledu a pomrkávání "tak si nějak hrajeme, to jsme ale veselá parta". Bez ohledu na to (nebo právě kvůli tomu), jak je Avatar dějově neoriginální, zvládá právě dětskou potřebu jednoznačnosti utvrzenou přehledným vyprávěním.

Extra promyšlený svět?

Když se nyní navíc množí přirovnávání Kukyho k animovaným snímkům japonského režiséra Hayaa Miyazakiho (v Princezně Mononoke má také lesní bůžky a v Mém sousedovi Totorovi zase v hlavní roli plyšáka), opět se dostáváme k tomu, že Kuky zůstává pouhým stínem těchto děl, která v Japonsku komerčně porážejí Titanic i Pána prstenů.

Miyazaki dokáže být nejen neodolatelně roztomilý, ale dovolí si ukázat mnohem víc krutosti a utrpení, a nechá hrdiny bojovat o velké věci. A cokoli se vymkne dosavadní logice děje, má být překvapení či přinést lehce mystický zážitek.

V Kukym si nemůžete být jistí, co je součástí hry, co potvrzuje pravidla, nebo se jim vymyká, protože snímek stojí na řídce pospojovaných izolovaných nápadech. To, že máte rádi rukodělnost (případně podléháte iluzi, že to celé je ruční práce) nebo váš něco rozněžňuje, s tím se nedá nic dělat a nelze to nikomu vyvracet. Ale rozhodně není pravda, že by lesní svět v Kukym byl extra promyšlený, funkční či živý a měl jasná pravidla.

Zavání to celé spíš "výtvarnickým symptomem" - kdy by zdánlivě mělo stačit, že loutkoví pišišvoři hezky poskakují, nebo se někam bezcílně řítí v dřevěných vozítkách. Díky kameře Red One to vypadá skvěle, bez debat. Představuju si ale, že by to mohlo být působivější jako počítačová hra, kde si můžete jednotlivé scenérie v klidu prohlédnout, případně ty pajďuláky ovládat. (Ostatně není náhoda, že hlavním výtvarníkem snímku je Jakub Dvorský, proslulý flashovými hrami Samorost 2 a Machinarium.)

Točit národní filmy

V Kukym se ale ani náznakem neřeší, jaký je původ různých bytostí v lese, co je dalo dohromady, když některé zapadají do lesního prostředí a jiné v něm zjevně nemají co dělat, proč by někdo měl někoho poslouchat, jaké jsou výhody takového společenství a možné sankce, či jak se pozná, že někdo je správný vůdce.

V oné totální rozpadlosti a nahodilosti pravidel pak ani nefungují jednoduché motivace postav a napětí - i dost malých diváků na předpremiéře poznalo, že není žádný rozumný důvod, aby tu byly dlouhé a nesmyslné honičky.

Pozor, do řádu nesmyslu nespadá motiv "když jedeme rychle, udělá se zima a začne sněžit" - tento bezva nápad se zapíše do paměti; nesmysl je pouze to, kvůli čemu by se to hledání, stíhání a vzájemná snaha o likvidaci měly odehrávat.

Zkrátka, u Kukyho se mi stalo něco, co dosud u žádného jiného filmu Jana Svěráka - chvílemi jsem se přitom chození, běhání a ježdění odnikud nikam docela obyčejně nudil. Když připočtete, že Svěrák neumí vytvořit ženské postavy, což potvrdí tím, že celý svět je tu (kromě klišovité maminky) zcela unisexový, a navíc do finále zapracuje šílenou linii s bezdomovci u supermarketu jako vrchol falešného maloměšťáckého soucitu, pak z Kukyho vyleze asi nejhorší dílo ve filmografii režiséra, podle nějž se průběžně hodnotí stav celé české kinematografie.

Svěrák se zjevně stal obětí víry, že z povinnosti musí točit vyloženě "národní filmy", a řekl bych, že jediný čistý výtrysk kreativity (nepočítáme-li studentské Ropáky) nastal v případě Akumulátora 1 - tam si dovolil nemyslet na "průměrné české publikum", a přitom zapojit fantazii diváků na maximum. 

V Kukym se skoro už pustí do něčeho nového, ale pak skončí v polovičatě neuspokojivém objetí s masovým vkusem. Možná by to šlo přijmout, kdybychom nemuseli poslouchat tolik zbytečných řečí o "klukovské hravosti". Kuky je totiž hlavně film okouzlený sám sebou, ale bez vnitřního tahu, a tudíž skutečného kouzla.

Kuky se vrací
Kuky se vrací
Žánr: Dobrodružný
Režie: Jan Svěrák
Obsazení: Ondřej Svěrák, Zdeněk Svěrák, Oldřich Kaiser, Kristýna Nováková - Fuitová, Filip Čapka, Jiří Macháček, Jiří Lábus, Petr Čtvrtníček, Pavel Liška ad.
Délka: 95 minut
Premiéra ČR: 20.05.2010

autor: Kamil Fila

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama
    reklama