Nevyzpytatelný americký držitel Oscara, Grammy, Pulitzerovy i Nobelovy ceny za literaturu se do Prahy vrátil po pěti letech. Od té doby vydal desku Rough and Rowdy Ways, jejíž sedmnáctiminutový singl Murder Most Foul se jako Dylanův první dostal do čela hitparády. Pak natočil noir koncert, kde jej maskovaní muzikanti doprovázejí v zakouřeném baru plném kovbojů. Dále napsal knihu. Autorizoval několik archivních nahrávek. Přispěl na soundtrack filmu o Ronaldu Reaganovi. A čerstvě začal publikovat typicky dylanovsky záhadné vzkazy na sociální síti X.
Celou dobu také mystifikoval. Dělá to od 60. let, kdy si v rozhovorech vymýšlel, že nemá rodiče nebo že utekl od cirkusu, a nikdy nepřestal.
Do nedávného dokumentu režiséra Martina Scorseseho, který vyprávěl o Dylanovu turné v make-upu ze 70. let, muzikant vložil vybájené historky o herečce Sharon Stone nebo kapele Kiss. Vloni zase hudebník zkusil namluvit japonským divákům, že jeho kapelu tvoří bývalí herci z westernů nebo detektivek o Columbovi a Perrym Masonovi. Dylan už je takový.
V Praze, kde koncertoval uplynulý pátek, sobotu a neděli, ničím podobným lidem hlavu zamotat nemusel. Úplně stačilo, že je nechal hádat, co právě zpívá.
Kdo od Boba Dylana naposledy slyšel nahrávky z 60. let minulého století, samozřejmě ho čekal prvotní šok. Hvězda večera nestojí u mikrofonu s akustickou kytarou a držákem na foukací harmoniku. Nehraje své hity tak, jak je natočil.
Dylan pochopitelně zůstává tím, kdo v oné přelomové dekádě, kdy se měnila Amerika, změnil rockovou hudbu. Vnesl do ní osobní, vrcholně literární texty, propojil ji s poezií a svým naléhavým projevem zbořil předsudek, že zpěvák musí mít v tradičním slova smyslu krásný hlas. Od té doby se ale prudce posunul. Nejprve z autora folkových protestsongů v rockera s elektrickou kytarou. Následně měl country a křesťanskou éru. Pak spolupracoval s producenty. V novém tisíciletí se vracel ke kořenům a veškerou svou hudbu naživo stmeloval do staromódní kombinace rockabilly, předválečného rhythm & blues, country a swingu. Načež v minulé dekádě s přiznaně retro zvukem zveřejnil několik desek coververzí písní spojených s velikány jako Frankem Sinatrou.
Momentálně zřejmě Dylan načíná další etapu jakéhosi kabaretního písničkářství mísícího rock, blues a mluvené slovo. Jeho čtyři muzikanti oblečení v černém vypadají, že hrají v nějakém zapadlém motorestu. V pražském O2 universu mají za zády jen zespoda nasvícené červené závěsy, kolem rozmístěných pár reflektorů a žluté lampičky dotvářející komorní náladu.
Dylan na pódium přichází v lampasových kalhotách, kabaretiérsky zdobeném černém saku a košili se vzorem pošitým flitry, jež se oslnivě třpytí. V pátek ani sobotu se celý večer nehne od malého koncertního křídla, na nějž hraje jako barový pianista, trochu bigbít, trochu honky-tonk, a často nedokonale. Zpívá na hranici mluveného slova. Hitům se vyhýbá, a když už zvolí známou skladbu z 60. let jako úvodní All Along the Watchtower nebo It’s All Over Now, Baby Blue, frázuje úplně jinak.
Pokaždé jinak
V tomto ohledu Dylan představuje protipól vrstevníků Paula McCartneyho nebo Rolling Stones, kteří naživo hrávají především hity v co nejvěrnějším aranžmá, aby potěšili fanoušky. Jenže k nim má Dylan komplikovaný vztah od 60. let, kdy ho coby autora protestsongů proti jeho vůli označovali za spasitele. Když přešel k rocku, obvinili jej, že se zaprodal. Načež mu hippies lezli po střeše domu a probírali odpadky.
V reakci na to si muzikant začal střežit soukromí. S posluchači na koncertech dodnes nekomunikuje a často jako by záměrně šel proti proudu. Hlavně nebýt sentimentální, neopakovat se, nenaplňovat očekávání, unikat škatulkám. Ale také neupadnout do rutiny a neustále v sobě povzbuzovat tvůrčí myšlení.
Už roky Dylan nedovoluje focení a nahrávání. V Praze tentokrát návštěvníci museli u vchodu vložit mobilní telefony do pouzdra, které pořadatelé uzavřeli a znovu je odemkli až po vystoupení. Protože Dylan nepoužívá světelnou show ani velkoplošné obrazovky, výsledkem byl koncert takový, jak vypadaly třeba v 70. letech. Samozřejmě s cílem přimět lidi, aby se plně soustředili na hudbu a slova.
Ty pocházely převážně z jeho posledního, čtyři roky starého alba Rough and Rowdy Ways. Dylan z něj zařadil devět z deseti skladeb, což je skutečně radikální - například Sting letos v Česku z nejaktuálnější desky neuvedl jedinou věc.
Bob Dylan tu zároveň zahájil další fázi turné, což znamenalo změnu v sestavě. Oproti minulým zastávkám chyběl Donnie Herron, který kromě countryově klouzavé pedal steel guitar hrával na mandolínu nebo banjo. Za bicími se zase v černých brýlích skrýval dvaaosmdesátiletý bubeník Jim Keltner, hvězdný rockový veterán, který s Dylanem už v 70. letech natočil hit Knockin’ on Heaven’s Door a následující dekádu účinkoval na deskách Saved nebo Shot of Love.
Písně z Rough and Rowdy Ways však Jim Keltner nyní hrál naživo poprvé. Zejména v pátek bylo vícekrát slyšet, jak se s repertoárem sžívá, zatímco i Dylan na piano dělal chyby a co chvíli jednou rukou obracel svázaný sešit s texty písní rozložený na klavíru.
Následující den šli ale do sebe. Zpěvák opakovaně signalizoval bubeníkovi blížící se konce skladeb a sám výrazně omezil hru na piano ve prospěch obou kytaristů. Načež v neděli Dylan udělal další změnu, tři kompozice proseděl za klávesami, a hlavně půlku večera odzpíval s mikrofonem v ruce, střídavě stojící a opřený o klavír jako u barového pultu. Soustředěný na zpěv, emocionálně zabarvující slova, nastolující intenzivně soustředěnou atmosféru.
Naprostý vrchol
Pražané tedy zažili tři docela spontánně nepředvídatelné večery, z nichž také každý jinak působil. V pátek bylo vidět, jak tu a tam někdo odchází ze sálu. V sobotu kapela na koncích písní naopak sklidila pět několikavteřinových potlesků vestoje. V neděli už při předposledním blues nazvaném Goodbye Jimmy Reed nahoře na ochozu před barem několik párů tančilo.
Zásadní podíl na soudržnosti měl Dylanův dlouholetý basista a kapelník Tony Garnier. Než aby udržoval groove, jednoduchými linkami hledal, jak dlouhé skladby drobně rozpohybovat. Sahal i po kontrabasu, v kompozici Mother of Muses na něj hrál smyčcem.
Nejvíce barev obstarával nashvillský kytarista Bob Britt, který účinkoval už na desce Time Out of Mind z roku 1997 a tentokrát v Praze střídal černobílou kytaru značky Collings s Fenderem Stratocasterem. Hlavní slovo měl ale kytarista Doug Lancio, artikulující většinu melodií.
Dylan desítky let pravidelně měnil setlist. Nyní hrává skladby prakticky v neměnném pořadí, zato jim vymýšlí nová aranžmá, často vypůjčená. Hlavní riff False Prophet tak pochází z blues zpěváka Billyho Emersona z 50. let. Aktuální verze hitu When I Paint My Masterpiece využívá motiv šlágru Istanbul, Not Constantinople, respektive ještě staršího Puttin’ On The Ritz od Irvinga Berlina z 20. let minulého století.
Stejně výrazných změn doznávají texty, čemuž bylo ve špičkově nazvučeném O2 universu skvěle rozumět, když si Dylan hlídal výslovnost. V letité Watching The River Flow místo písečného břehu a slunce pražícího přes vrcholky komínů zpíval, že chce spočinout v náručí své milé. When I Paint My Masterpiece postrádalo pasáž o rande s Botticelliho neteří, místo níž přibyla sloka "Musím rychle zpátky do pokoje v hotelu / Vyprat skvrny z oblečení, seškrabat všechnu mastnotu / Zamknu dveře, na chvíli se k světu otočím zády / A zůstanu tam, dokud nenamaluju svoje mistrovské dílo". Částečně už přepsal i blues s odkazy na antiku Crossing The Rubicon z poslední desky.
Poprvé v Praze ani jednou nepřidával, naopak prvně v Česku zazpíval krásnou Dignity o hledání důstojnosti. K vrcholům patřila sobotní verze jedenáctiminutové klasiky Desolation Row, ve které Doug Lancio s akustickou kytarou napodoboval lyrické výplně Charlieho McCoye z původní nahrávky. Akorát že Jim Keltner je rockový bubeník, a tak poetické folkové baladě dodal rockový rytmus hraný paličkami a velkým bubnem.
Těžko rozluštitelný song o místě, kde se člověk může plně stát sám sebou, ukazuje, nakolik byl Dylan vždy napřed. Když se ho na metaforickou Desolation Row v 60. letech ptali novináři, chtěli slyšet, kde přesně se tato Ulička zoufalství nachází. A tak si šprýmař Dylan na místě vymyslel adresu v Mexiku nedaleko údajné továrny na Coca-Colu.
Dnes už je známo, že úvodní sloka "Prodávají pohlednice s oběšenci / Natírají si cestovní pasy na hnědo / Salon krásy je plný námořníků / Do města přijel cirkus" odkazuje k lynči černých cirkusáků, který v písničkářkově rodném městě Duluth možná zažil jeho otec. O události se desítky let neučilo, avšak zůstala zachycena na pohlednicích v prodejnách suvenýrů. Až v létě 2020, po vraždě černocha George Floyda bílými policisty a na vrcholu protestů Black Lives Matter, oběti duluthského lynče připomněl a jednu posmrtně rehabilitoval guvernér Minnesoty Tim Walz, nynější spolukandidát Kamaly Harrisové v nadcházejících amerických prezidentských volbách. Což samozřejmě Dylan sledoval, stejně jako okomentoval případ George Floyda. "Když jsem viděl, jak George umučili k smrti, zvedl se mi žaludek," prohlásil.
V nějakém ohledu se tedy Bob Dylan svým kořenům z 60. let až tak nevzdálil, přestože cestu jinak urazil dalekou. Dnes ve všech ohledech podává výkon dalece přesahující jakákoliv očekávání, jež lze mít od člověka po osmdesátce. A přes jistou rezervovanost k publiku si koncertování zjevně užívá. Jak bylo patrné z posunů mezi pražskými večery. Nebo z kompozice I’ve Made Up My Mind To Give Myself To You, kterou všechny tři dny zpíval a jejíž melodii vypreparoval z barkaroly v opeře Jacquese Offenbacha.
Skladba obsahující ono konstatování z plakátu, že "věci nejsou jako dřív", je asi především love song. A titulní "Rozhodl jsem se ti odevzdat" znamená vyznání lásky. Může to ale být i odevzdání se čemusi vyššímu, co člověka přesahuje - múzám nebo bohu. A minimálně v Praze to zároveň působilo jako vzkaz obecenstvu. Že místo aby 63 let po zahájení kariéry odpočíval, pořád je na cestě. A vše, co ze sebe večer co večer vydá, odevzdává lidem.
Koncerty
Bob Dylan
(Pořádala agentura Live Nation)
O2 universum, Praha, 4., 5. a 6. října.
