Sedmadvacetiletá Anna Vaverková žije již osm let v Berlíně, kam odešla za studiem hudby. Založila tam kapelu s mezinárodním složením The Flavians. Projekt měl úspěch, jako zpěvačka a klávesistka s formací vystoupila třeba i na známém britském festivalu Glastonbury. Časem se jí ale začala více líbit tvorba v češtině než v angličtině. Kromě berlínské skupiny tak rozvinula i sólovou dráhu. Místo mezinárodnímu publiku ji představila posluchačům, kteří jejím česky psaným textům porozumí nejlépe - těm tuzemským.
V češtině našla Vaverková svůj autorský rukopis a po letech práce s anglickými texty se jí s mateřštinou najednou začalo tvořit lépe. Jeden z prvních výjezdů za českým publikem absolvovala v roce 2021 na poličský festival Colour Meeting, kde představila tehdy jen pár písní z EP Roztomilá holka, na němž se vypořádává mimo jiné s tématem nerovností, kterým ženy čelí. "Potřebovala jsem si srovnat a pochopit, proč se mi nějaký věci dějou a děly jako holce a co to pro mě znamená," vysvětluje.
V Poličce tehdy vystoupila pro pár desítek lidí v malém šapitó. O tři roky později již stojí před publikem Colours of Ostrava, jednoho z největších festivalů v Česku. Na pódiu s ní hrají ještě dva Švédové - kytarista a manžel Vaverkové Liam Blomqvist a bubeník Joakim Jägerhult. Ani jeden nerozumějí tomu, o čem zpívá. Blomqvist ji přesto v některých skladbách podporuje v jazyce, jímž nevládne, svými vokály.
Vaverková, která letos za své debutové album Pozdravy z polepšovny získala cenu Anděl, evidentně našla pro zasněnou hudbu s často minimalistickými texty cílové publikum. Velký a pro ni nečekaný zájem o její sólový projekt v rodné zemi zmiňuje coby další faktor, který ji motivoval, aby pokračovala v české tvorbě. Díky tomu se nyní vrací koncertovat do rodné země minimálně jednou za pár měsíců.
S anglicismy Ústav pro jazyk český nic nezmůže
Vaverková není jediná česká interpretka pohybující se na alternativní scéně, která na právě skončeném ročníku Colours vystoupila s repertoárem v mateřštině. S rodným jazykem od začátku pracuje i Alžběta Trusinová z projektu Něco něco či raperka Arleta. Obě ženy se shodují, že pro ně čeština byla - na rozdíl od Vaverkové - první a přirozenou volbou. Arletě konvenuje hlavně to, že je jazyk tvrdší a "hranatější" než angličtina, Trusinová z Něco něco zase vysvětluje, jak považuje za důležité, aby jí publikum rozumělo.
Hudební novinář Karel Veselý si všímá, že tuzemská scéna v tomto prochází změnou. "Před deseti nebo patnácti lety se kapely češtinou téměř nezabývaly. Zpívaly anglicky a plánovaly s tím prorazit ve světě. Teď se to čím dál víc obrací. Řekl bych, že zjišťují, že napojení fanoušků právě skrze jazyk je důležité," míní.
Trusinová mu v tom dává za pravdu. "Kým jsme byli dřív, nemá s tím, kdo jsme teď, nic společný," zpívá publiku ostravského festivalu ve skladbě Obrysy, pojednávající o vztahu minulosti, současnosti a vzpomínkách. Pro alternativně popové uskupení je nejdůležitější, aby mu posluchači rozuměli - nejen povrchně, ale v hlubším slova smyslu. "Nedělám to proto, abych se proslavila, ať už tady, nebo v zahraničí, ale proto, že je to pro mě důležité a dává mi to smysl," říká zpěvačka a textařka Trusinová.
Oproti tomu Arleta Berndorff dilema mezi spojením s českým publikem a potenciálním mezinárodním úspěchem řeší. Raperka sází na to, že ve svých textech používá řadu anglicismů a nově začala do psaní zapojovat třeba i francouzštinu. Poslední dobou prý sedmadvacetiletá hudebnice víc a víc přemýšlí v angličtině, její texty proto začínají být z poloviny v tomto jazyce. Zpívá třeba: "Give me water, a ne wine."
Podle Veselého má textařství odrážet dobu, a tak na kombinování angličtiny a češtiny nic špatného nevidí. Ostatně to reflektuje způsob, jakým mluví mladá generace, která konzumuje převážně anglojazyčný obsah na sociálních sítích. "Podle mě to tedy není problém a rozhodně to není zastavitelné. Pánové v kravatách z Ústavu pro jazyk český s tím nic neudělají," říká publicista v nadsázce.
Posluchač svým digitálním pánem
Vaverková ani Trusinová se oproti tomu k současné mluvě mladých, kterou kromě Arlety reprezentují třeba ještě Annet X nebo Pam Rabbit, nehlásí. Polovina dua Něco něco vysvětluje, že anglicismy v běžné mluvě používá, do jejích textů ale nepatří. Hudebnice žijící osm let v Berlíně Anna Vaverková zase zmiňuje, že se její čeština zasekla někde mezi "teenagerským slangem", který si tam s sebou odvezla, a současnou kulturou či uměním, které konzumuje skrze média.
Do jaké míry se dá prorazit s repertoárem v jazyce, jímž mluví jen okolo deseti milionů lidí, ale přemýšlí také. Věří však, že zájem o cizojazyčnou hudbu ve světě roste, i když jí posluchači nutně nerozumí. "Koneckonců jsem svůj český repertoár hrála po Německu, v Londýně nebo v Texasu, tak doufám, že to půjde i jinam a dál," věří Vaverková.
Zvýšený zájem o neanglofonní hudbu potvrzuje i Veselý. "Možná to vypadá, že si teď protiřečím, protože jsem předtím zmiňoval potřebu fanoušků napojit se na hudbu přes jazyk. Tyto dva trendy se ale dějí zároveň. Velmi populární jsou teď například korejské kapely, které ve velké míře využívají svůj rodný jazyk," zmiňuje žánr zvaný k-pop.
"Souvisí to i se změnami v distribuci hudby skrze digitální platformy. Odpadla část lidí, kteří dříve určovali, co je a co není vhodné pro trh. Posluchači si začali svůj výběr utvářet sami a ukázalo se, že není nutné zahazovat určitou hudbu jen proto, že je v jazyce, který není globálně srozumitelný," pokračuje novinář. Dobrým příkladem je podle něj úspěch portorického rapera Bad Bunnyho nebo jihokorejské kapely BTS. "Muzikantům, kteří si nejsou jistí, že mohou tvořit ve své řeči, to může dodat odvahu," věří.
Dříve podle Karla Veselého kapely buď nevěděly, nebo si nechtěly přiznat, že čeština může táhnout. "Chápu, že pro muzikanty, kteří teprve začínají s vlastní tvorbou, je někdy jednodušší zopakovat pár frází, jaké slyšeli v anglických textech svých oblíbenců. S češtinou se navíc v hudbě západního střihu nepracuje tak snadno. Ale kdo je odvážnější, má díky jazykové blízkosti víc šancí posluchače získat. I pokud jejich hudba není formálně až tolik zajímavá, právě jazyk může být pro některé posluchače klíčem, skrze nějž se k ní dostanou," je přesvědčený.
Konec básníků v Čechách?
U současných alternativních hudebníků tvořících v češtině lze také vysledovat sklon k civilnímu vyjadřování namísto vzletných metafor. Všechny tři muzikantky se k okázalým jinotajům staví negativně a ve svých textech preferují civilnost, jednoduchost a hravost. "Některý věci už nejdou jen tak změnit, nepřemejšlej o nich nějak víc, zní tak lehce, když to řekneš ty," zpívá třeba Vaverková ve skladbě Polepšovna.
Na civilní jazyk se podle ní posluchači dokážou lépe napojit. "Baví mě vnášet do textů lehkost a každodennost, což může nakonec zasáhnout víc než používání jedné metafory za druhou. Ty jsou taky fajn, ale musí se s nimi zacházet opatrně a osobitě," přemýšlí. "Ty, které v hudbě slýchám, jsou většinou bohužel dost kýčovité," říká s tím, že její tvorbu inspiruje hlavně stylistika současné česká poezie a prózy.
I Trusinová zmiňuje jako hlavní výhodu blízkost minimalistického textu posluchači. "Baví mě psát tak, jak sama mluvím. Přitom píšu třeba i o tom samém, o čem se dřív mluvilo právě jen prostřednictvím metafor," říká. Civilním projevem ji prý ovlivnily hlavně kapely české nové vlny jako Dybbuk nebo Zuby nehty.
Přístupnost jako výhodu jednoduchého psaní vyzdvihuje i raperka Arleta. Dodává ale, že zcivilnit svůj projev se rozhodla až poté, co texty už nějakou dobu psala.
"Baví mě sdělovat komplikované myšlenky jednoduchými cestami. Často je to složitější než obšírné popisy," pozoruje. A publicista Veselý tuto změnu kvituje. "Čeština se stala pro zdejší muzikanty jazykem číslo jedna, což je super," chválí si.
