Svou debutovou desku jste nazvala I Love the Internet. Vnímáte online svět opravdu tak pozitivně, nebo jsou chvíle, kdybyste "všechny ty internety nejradši zakázala"?
Název desky je samozřejmě trochu nadsázka. I proto hned v prvním songu zpívám o úzkosti, kterou ve mně internet někdy vyvolává. Nemám to ale jako některé moje kamarádky, kterým dělá blbě, když se na sociálních sítích dívají na krásné lidi a pak se s nimi srovnávají. Dobře vím, jak může být sebeprezentace na internetu vyumělkovaná. Když se sama fotím, taky dělám všechno, abych vypadala co nejlíp, což ale neznamená, že tak vypadám každý den.
Spíš bojuju s tím, jak mi internet vysává dopamin. Hned jak ráno vstanu, beru si do ruky telefon a při čištění zubů sleduju videa na YouTube. Když vařím, dám si mobil do stojánku a koukám u toho na seriál. Občas pak bývám během dne v depce, protože na mě nic není dostatečně rychlé. Když chci jít na procházku do parku, musím si při tom aspoň pustit do uší podcast, jinak by to na mě bylo moc pomalé. Vím, že je to špatně, ale představa, že je jenom ticho, mě děsí. Asi by toho na můj mozek najednou bylo málo.
Dala jste si někdy dobrovolně digitální detox?
Tak daleko, že bych byla několik dní úplně offline, jsem zatím nešla. Čas od času si dám ale pauzu od sociálních sítí a smažu si z mobilu aplikace jako TikTok nebo Instagram. Pořád sice potřebuju nějakou stimulaci, ale říkám si, že nemusí být tak rychlá. Podcasty a videa na YouTube mají přece jenom pomalejší tempo, než když scrollujete doporučenými příspěvky na TikToku. Když se potkám s kamarády nebo jdu se svým klukem na večeři, tak třeba mobil vůbec nevytahuju. Najednou mám jinou stimulaci, takže ho už nepotřebuju. Zároveň mi vadí, když to dělají ostatní. Svého přítele jsem tím pádem musela úplně přeučit.
Na sociální síti TikTok máte přes 130 tisíc sledujících a vyzdvihujete, že může zejména mladým, méně známým hudebníkům hodně pomoct. V čem konkrétně?
Na TikToku mě baví, že se tam vyplatí píle. Když se opravdu snažíte a dáváte si na obsahu záležet, dřív nebo později se vám začne dařit. Hudebník si tam může sám sobě udělat reklamu, což dřív šlo třeba i na Instagramu, jenže ten už tuhle bezplatnou propagaci utnul. Když něco zveřejníte na Instagramu, dostane se to maximálně k vašim sledujícím, zatímco TikTok vaše videa nabízí spíš lidem, kteří vás ještě nesledují. Konstantně se tam vystavujete publiku, které o vás nikdy neslyšelo, a můžete snadno najít nové fanoušky.
Sama jsem třeba na TikToku prorazila s písničkou Ve starým domě. Stal se z ní virál a díky tomu mi během měsíce neskutečně vzrostly jak zhlédnutí na YouTube, tak poslechovost na streamovacích platformách. Tím, že jsem ještě tenkrát nebyla tolik známá, byla to pro mě velká věc. Placenou reklamu bych si zaprvé nemohla dovolit a zadruhé mi přijde, že je na ni generace Z už alergická. Když vás fanoušci objeví, protože je opravdu zajímáte, vznikne mezi vámi úplně jiné propojení.
Řídí se dnes úspěchem na sociálních sítích taky velká vydavatelství? Dostávají se díky tomu do mainstreamu i hudebníci, kteří by tam dřív nepronikli?
Ve velkých vydavatelstvích uvažují byznysově. Je tedy v jejich zájmu sledovat trendy a vybírat umělce, kteří jim potenciálně můžou vydělat peníze. Záleží, na koho narazíte. Může tam sedět člověk, který bude ze setrvačnosti sázet na hudebníky, jimž se dařilo před deseti lety, a nebude chápat, že dneska už nefungují. Pokud jsou ale manažeři vydavatelství chytří, budou dnes daleko častěji dávat šanci i muzikantům, kteří jsou třeba v jejich očích alternativní, ale vidí, že lidi baví. Proto je důležité si kolem sebe vybudovat hype. V Americe teď třeba labely často podepisují smlouvy právě s umělci, kteří nejdřív vystřelili na TikToku.
Jak jste už zmínila, vaši desku otevírá skladba Anxiety, ve které zpíváte o tom, jak se snažíte uniknout úzkosti a jak si občas připadáte ztracená. Vycházejí vaše úzkostné pocity i odjinud než jen z internetu?
Myslím, že souvisejí i s tím, že když se chcete uživit jako hudebník, nemáte žádný pevný pracovní harmonogram ani se nemůžete spolehnout na to, že vám každý měsíc přijde na účet stejný plat. Hudební byznys je naopak založený na tom, že se neustále snažíte, aby vás mělo rádo čím dál víc lidí, což je popravdě dost nezdravý přístup k životu. Sama třeba v osobním životě tolik neřeším, co si o mně druzí myslí. Pokud jde ale o hudbu, tak samozřejmě chci, aby posluchače moje tvorba zasáhla a měli chuť poznat můj svět.
Jenže když se za tím příliš honíte, může to přinášet právě úzkost. Možná ještě horší potom je, když už si jednou sáhnete na vrchol a snažíte se z něj nespadnout. Pak zase nechcete publikum zklamat, což vyvolává další úzkost. Přitom na vás ani nikdo nemusí tlačit, z vlastní zkušenosti vím, že si ten hluk v hlavě často vytváříme sami. Jediným řešením je se od něj odstřihnout. Sama na tom i s pomocí terapie pracuju, snažím se přemýšlet hlavně nad tím, jestli jsem spokojená sama se sebou a jestli se držím svých hodnot.
V minulosti jste říkala, že chcete být ke svým fanouškům co nejvíc upřímná. Sdílet veřejně svoje pocity ale může dát zabrat a člověk se pak stává zranitelný. Musela jste k takové otevřenosti nějakou dobu sbírat odvahu, nebo vám to přišlo přirozené?
Když jsem začala psát svoje první písničky, vyprávěla jsem sice příběhy, které ze mě asi do jisté míry vycházely, ale situace z vlastního života jsem tehdy na papír nedávala. Pak mě to ovšem přestalo bavit. Uvědomila jsem si, že všichni mí oblíbení umělci dovedou nahlas říkat, co se jim děje, a že teprve pak má hudba opravdu význam.
Když totiž čerpáte z vlastních zkušeností a zpíváte o tématech, která sami řešíte, máte se svou tvorbou najednou mnohem autentičtější spojení. Stane se z ní váš deník a posluchači se s ní pak taky mnohem víc identifikují, protože se jim třeba přihodilo něco podobného. I když jsme si v některých věcech všichni podobní, příběh každého z nás je jedinečný a je krásné, když je spolu můžeme sdílet.
O strastech dospívání, prvních rozhodech a problémech s duševním zdravím dnes zpívají také mladé hvězdy v zahraničí - za všechny můžeme jmenovat Billie Eilish, Olivii Rodrigo nebo Yungbluda. Řekla byste, že se generace Z oproti svým rodičům a prarodičům tolik nebojí mluvit o svých slabostech?
Rozhodně. Od své babičky jsem třeba mnohokrát slyšela větu: "Hlavně to nikomu neříkej, to by byla ostuda." Tohle už má moje generace myslím za sebou. S kamarády si říkáme všechno a přijde nám to normální. Nemáme pocit, že bychom se museli za něco stydět, protože to třeba ve společnosti není přijímané. Autenticita je pro nás naopak tím, čeho si na lidech ceníme.
Možná ještě víc je ta změna vidět u kluků, kteří se dřív museli chovat jako nezlomní chlapáci. Nemohli pomalu projevovat emoce, i když se stejně jako holky občas báli nebo si potřebovali pobrečet. Věřím, že vždycky byli citliví, jenom to nemohli dávat najevo. Proto jsem ráda, že teď už můžou. Na škole jsem si v hodinách dějepisu vždycky říkala, že kdyby se na terapie začalo chodit dřív, mohli jsme se vyhnout mnoha válkám.
Kdo je Pam Rabbit
Česká zpěvačka s arménskými kořeny. Veřejnost si ji mohla všimnout v národním kole Eurovize. Do povědomí hlavně mladších posluchačů se dostala díky cílevědomé práci s TikTokem, kde svoji hudbu propaguje. Právě vydala desku s názvem I Love the Internet. "Jestli mám bejt zrůda, chci v tom bejt nejlepší," zpívá v singlu s názvem NPC. Videa natočila také k trackům dm "friends" nebo stuck in the cloud. Většinu klipů si navíc sama režíruje.
V jednom starším rozhovoru jste taky zmiňovala, že chcete svou hudbou vytvořit bezpečný prostor pro všechny, kteří si v tomhle světě připadají divní. Týká se to i vás?
Určitě. Odmala jsem byla spíš introvertní, což je problém, protože introvertů je na světě daleko míň a celá společnost je postavená pro extroverty. Když jste introvert a řeknete extrovertovi, že nechcete dorazit na jeho oslavu, automaticky si myslí, že ho nemáte rád. Přitom to může znamenat, že se jenom zrovna necítíte na to, abyste šel mezi lidi. Sama to znám, kvůli své introvertní povaze jsem se v kolektivu často cítila divná, ostatní mě nepřijímali. I mí kamarádi měli mnohdy pocit, že s nimi nechci trávit čas. Musela jsem jim vysvětlovat, že je ve skutečnosti miluju, jenom tu lásku ukazuju trochu jinak.
Nebo se mi stávalo, že jsem se s někým bavila, a když už jsem mluvila dlouho, začala jsem si říkat, jestli toho člověka nenudím. Měla jsem tendenci se každou chvíli kontrolovat. S přibývajícím věkem už jsem si sama sebou naštěstí víc jistá a nedělám věci jenom proto, aby byli všichni kolem spokojení. Musela jsem na tom ale na terapii hodně zapracovat.
Na desce máte taky písničku Ghosting o klukovi, který nemá žádné kamarády a společnost mu dělá jenom duch pod jeho postelí. Zažila jste období, kdy jste se cítila podobně osamělá?
Pocit osamělosti znám moc dobře. V posledních letech jsem ale zjistila, že jsem si ho často vytvářela sama ve svojí hlavě. Uvědomila jsem si, že mám přece skvělou rodinu i úžasné kamarády a že mě všichni mají rádi. Učím se za ně být vděčná a věnovat jim víc času. Člověk je kmenový tvor, žít ve skupinách je naše přirozenost. Jenže v důsledku evoluce jsme se od sebe začali distancovat. Stěhujeme se do měst, kde je normální bydlet sám. Naší psychice to ale podle mě nesvědčí. Proto si ve srovnání s předchozími generacemi připadáme mnohem osamělejší.
Sama jsem původem Arménka a všímám si, že pro lidi z Arménie je pořád zvykem, že rodiny žijí spolu. Mají obrovský barák, ve kterém bydlí několik generací, a když se narodí děti, tak se o ně nestarají jen jejich rodiče, ale i babičky a dědečkové. Mladí rodiče dneska často řeší, jak je těžké mít děti. Pokud jsou na ně jenom dva, v horším případě i jeden, nemůžete se jim divit. Proto si říkám, že až budeme s mým klukem starší, chtěla bych, aby s námi bydlela třeba i moje máma.
Vybavíte si i další situace, kdy se projevují vaše arménské kořeny?
Jednou z arménských zásad třeba je, že se svými kamarády tolik neřešíte peníze. Jednou někdo na něco pozve vás, jindy zase pozvete vy jeho. Když zrovna nemáte prachy, nestydíte se to přiznat. Když vám naopak kámoš dluží, neměli byste po něm tu stovku chtít. Peníze zkrátka u Arménů do přátelství nepatří. Naštěstí jsem si už i mezi Čechy našla kamarády, kteří to mají podobně.
K arménské nátuře taky patří pohostinství. Nezdráháme se otevřít náruč a přizvat lidi mezi sebe. Když sama potkám někoho nového a vidím, že je trochu stydlín, mám hned potřebu mu dát najevo, že je v bezpečném prostoru a může se ke mně připojit. Máme v sobě jižanský temperament a snažíme se každého zahrnout svou někdy až trochu agresivní láskou.
Zažíváte naopak i momenty, kdy si v rodinném kruhu oproti příbuzným připadáte mnohem víc jako Češka?
Určitě. Narodila jsem se v Česku, takže jsem se v některých ohledech hodně počeštila. Když třeba Arménům někdo z jejich příbuzných provede něco hnusného, řeknou, že je to jedno, protože je to přece jejich krev. Sama jsem to zažila a těžko jsem rodičům vysvětlovala, že rodinu tvoří především lidi, se kterými si vzájemně dáváte lásku. Češi to podle mě umí líp oddělit, a když se k nim někdo z rodiny nezachová dobře, tak to jen tak lehce nepřejdou.
Další věcí, kterou mám na Češích ráda, je, že jsou oproti jižanským národům ohromně klidní. Když mají nějaký problém, tak si pro sebe něco zašeptají, ale nejdou se hned poprat. Arméni - a teď mluvím hlavně o chlapech - mají naproti tomu na můj vkus zbytečně velké ego. Když se jich někdo dotkne, okamžitě se urazí. Někdy mi přijde, jako bych si z obou mentalit vybrala jenom vlastnosti, které se mi líbí, a ty špatné jsem nechala být.
V textech často kombinujete češtinu s angličtinou. Je to proto, že jsou anglicismy pro vaši generaci už přirozenou součástí běžné komunikace?
Ano, myslím si, že je to generační záležitost. Sama třeba konzumuju filmy i podcasty převážně v angličtině a české skoro nesleduju. Je tedy úplně přirozené, že mi do pusy skáčou anglická slovíčka. Dělo se mi to třeba už před deseti lety, protože jsem měla hodně kamarádů, kteří mluvili anglicky. Když jsem to po nich přejímala, spousta lidí si o mně myslela, že jsem jenom pozér. Tenkrát totiž anglicismy ještě nebyly takový trend. Proto jsem ráda, že už jsou teď mezi mojí generací naprosto normální.
Starší generaci to přijde divné a vyčítá nám, že ničíme češtinu. My ale česky umíme, jenom se nám některá slova mnohem líp vyjadřují anglicky. Naopak mi přijde skvělé, že jsou mladí Češi, co se týče angličtiny, čím dál vzdělanější. Když v prvních ročnících SuperStar soutěžící zpívali anglicky, znělo to dost strašně. Teď naopak u každého druhého slyšíte perfektní anglický akcent.
Abyste dokázala, že vám čeština nedělá žádný problém, sdílela jste před časem na TikToku video, ve kterém zpíváte skladbu od Hany Hegerové.
Ano, mým posluchačům přitom anglicismy většinou vůbec nevadí. Některým z nich je dokonce klidně padesát šedesát a jsou s tím úplně v pohodě. Mnohem víc mi je vyčítají starší novináři při rozhovorech. Přitom jsem vystudovala konzervatoř, kde mě několik let nutili zpívat česky, takže bych to klidně zvládla. Jenomže nechci, protože míchat češtinu s angličtinou je pro mě mnohem autentičtější.
