Album, na němž mísí autentické texty s popovým zvukem a chytlavými melodiemi, představí v Berlíně usazená umělkyně tuto středu 26. července na Výstavišti v pražských Holešovicích. Vystoupí v baru letní divadelní scény Azyl78.
"Bude to docela náročné, na koncert pojedu rovnou ze soustředění s Flaviany, kde budeme psát nový repertoár," říká Vaverková, která s "Flaviany" neboli domovskou berlínskou kapelou The Flavians v roce 2019 vystoupila na slavném anglickém festivalu Glastonbury. Její sólovou tvorbu stojící na intimní chytlavosti, civilnosti a hledání vlastní identity ocenila porota hudebních cen Vinyla, když Vaverkovou nominovala na objev roku.
Charakteristiky platí i pro titulní skladbu jejího alba, využívající basové linky a zasněného syntezátorového ševelení. V písni Polepšovna typicky zastřený hlas Vaverkové nastiňuje spor mezi tím, jak snadno se některé věci jeví, a přitom jejich samotné prožití může být obtížné. V refrénu zní apel, abychom se polepšili. Už však neříká v čem.
Hudebnice při tom sahá do vlastní paměti. Výzvu "polepši se" prý vždy slyšela při loučení s otcem. "Já ani můj bratr nevíme, proč to říkal, prý to je prostě pozdrav, který mu říkal zase jeho táta. I v té písničce je to proto otevřené. Nemyslím si, že ten song je úplně dobrý z lyrického hlediska. Ale v něčem podle mě dokáže zasáhnout, dává prostor všem, kdo mají nějaké pochyby, i těm, kteří pořád slyší, že o sobě mají pochybovat," vysvětluje Vaverková. Poslání někoho do polepšovny v tomto pojetí tak nemusí zákonitě ukazovat na nevychovanost a zpupnost dané osoby jako spíše na neschopnost zapadnout kvůli odlišnosti.
Motivy společenských očekávání a tlaků se propisují do mnoha skladeb Anny Vaverkové. Na loňském EP nazvaném Roztomilá holka se v titulní kompozici s jemným sarkasmem ptá a následně si odpovídá: "Taky bych se ti líbila s ostrejma loktama? Asi ne."
Na aktuální desce zase v pomalé, bluesovými harmoniemi načichlé skladbě Máma a táta ústící do nostalgického závěru doprovázeného smyčci a trubkou ohledává generační rozdíly v partnerských svazcích. Dívky jsou od dospívání připravovány na roli princezny, která se nechá zachránit, a potom už do konce života mají být šťastné. Ve skutečnosti to samozřejmě neplatí.
"Z holčičí perspektivy moji generaci ovlivnila samozřejmě sociální média a různé romantické komedie, které fungují jako pohádky a lásku ukazují v hodně zkresleném světle. Cíl, kam v životě jdeme, je najít si partnera, vdát se a mít děti. Moje generace ale zjišťuje, že to není podmínka pro šťastný život," poukazuje Vaverková na inspirace, které čerpá z vlastních prožitků a jimž se pomocí hudby pokouší dát obecnější výpovědní hodnotu.
"I díky různým feministickým hnutím lidé došli k přesvědčení, že není jenom jeden správný směr a jeden správný lifestyle a že člověk může být naplněný i v jiných podmínkách," dodává.
Vliv tohoto typu uvažování pocítila i osobně. "Kdybych také neprošla nějakou vnitřní změnou a nezačala se zajímat o tato témata, měla bych furt vnitřní mindset stereotypní ženy, který pro mě není naplňující," uvažuje. Mindset znamená způsob myšlení. "Jiná možnost než feminismus pro mě není," říká hudebnice.
Proměnu může ilustrovat její osud. Anna Vaverková jako devatenáctiletá odjela z Prahy studovat do Berlína na hudební školu BIMM. Tam se také dala dohromady se spoluhráči z kapely The Flavians. Momentálně v německém hlavním městě bydlí a provozuje nahrávací studio - kontakt s tvorbou ostatních muzikantů ji obohacuje, i díky němu vnímá možnost rozšíření vlastních písní o další palety zvuku nebo nálad.
Jako většina nezávislých umělců a umělkyň musí mít ještě civilní práci. Na poloviční úvazek pracuje coby zákaznická podpora. Tuto zkušenost na debutové desce otiskla do valčíku nazvaného Kde si Aneto, v němž probleskuje únava z vytíženosti.
Oproti Česku však Vaverková jako nezávislá hudebnice nemá problém se v Berlíně uživit. "Přežiju na kontraktu, kde chodím čtyřiadvacet hodin za týden do práce a zbytek můžu být jako živnostnice-muzikantka. Na místech jinde v Evropě a celkově ve světě se to moc neděje. Berlín je skvělý v tom, že dává to dobré podhoubí právě pro umělce, aby měli prostor na své umění a furt víceméně v pohodě přežili," shrnuje Vaverková.
Její debutovou desku dokonce prostřednictvím grantu podpořil německý stát, což kromě peněz na profesionální produkci a hostující muzikanty přineslo Vaverkové motivaci v podobě jasného termínu dokončení alba. V Česku by jí případná pomoc z veřejných zdrojů na vydání alba podle jejích slov nestačila. "Mrzí mě mentální nastavení, které říká, že stát by neměl přispívat na kulturní dění. Kultura vytváří celkový obraz světa a formuje myšlení veřejnosti, což jsou hrozně důležité věci," myslí si.
Přesto ve vztahu k jejímu berlínskému domovu jeden problém nastal - Anna Vaverková přiznává, že ji už neinspiruje jako dříve. Po dokončení Pozdravů z polepšovny se cítí kreativně na dně. Svůj tvůrčí proces popisuje jako nasávání pomyslnou houbou, která je však momentálně zcela vyždímána. I tahle ochota mluvit o svých pocitech možná vypovídá o generačním zakotvení Vaverkové.
Ostatně její písně kromě feministického práva zvolit si vlastní cestu obsahují motivy neschopnosti usnout v obklopení modrého světla displejů (skladba Já tě mám ráda) nebo osamění a nejistotu v kontaktu s druhými (Někoho mi připomínáš).
Když o vlastní tvorbě vypráví jako o prázdném plátně, na němž se postupně objevují tahy a barvy, uvědomuje si, že paletu a štětce sbírá v prostředí, kde se pohybuje, a v konverzaci s lidmi. Právě témata těchto hovorů pak postupně dohledává a promýšlí. Pracuje s vědomím, že tvorba nemůže být konzistentní, protože se mění tvůrce i jeho okolí, kontext.
Každé umělecké dílo vnímá skladatelka jako otisk doby. Nicméně si nemyslí, že by její hudba byla vyloženě aktivistická. "Význam číslo jedna je pro mě pořád dělat něco, čemu věřím, že je krásné, to je nejdůležitější. Je to nějaký umělecký únik od reality a také ten otisk," líčí. Zároveň přiznává, že k rozpracovaným písním se většinou nevrací, nápad ji musí nadchnout hned na první pokus.
O psaní mluví jako o tvorbě mostu ze špatných písní až k té dobré. Ale jak pozná správnou písničku?
"Musí mě rozbrečet," odpoví Vaverková jednoduše a po chvilce ještě pocit rozvede. "Musí mě zasáhnout na tom správném místě a hluboce. Když to pro mě neznamená nic důležitého, proč v tom pokračovat?"
Písně Anny Vaverkové zdaleka nejsou konkrétní. Možná tím spíše dokáže tu slovo, tu slovní spojení nebo melodická linka zasáhnout naše různá citlivá místa a vyvolat pozapomenutou vzpomínku nebo pocit, díky kterým lze vlastní život nahlédnout z nového úhlu. Třeba i díky tomu se můžeme polepšit.
