Jako první kapela zahraje 26. března v brněnském Kabinetu múz, šňůru vystoupení pak uzavře 11. dubna v M-Klubu ve Valašském Meziříčí. Mezitím se zastaví v Plzni, Olomouci a Praze. Černý se těší na to, že poprvé od vydání desky The Great Video Game Crush z roku 2022 bude mít možnost zahrát ji "v plné palbě", jak říká. "Od křtu jsme neměli vlastní koncerty, je to úplně něco jiného, než když hrajete mimochodem na náměstí," těší se.
Před pár lety jste v jednom rozhovoru říkal, že chcete s s kapelou dobýt svět. Jak to hodnotíte po dekádě jejího fungování?
Uvědomil jsem si, že na prvním místě je pro mě český fanoušek. Koncerty tady jsou pro nás nejzásadnější i z finančního hlediska. A z Česka nás poslouchá také nejvíc lidí. Přestože jsem to v rozhovorech kdysi říkal, v praxi se "dobývá svět" mnohem obtížněji, než se zdá. Stojí to mnoho úsilí i peněz. Co se ale týče poslechovosti, povedlo se nám to. Menší polovina našich posluchačů na streamovacích platformách je ze zahraničí. Nejvíce jich máme hned po Praze v Londýně. Na tom má největší zásluhu Eurovize.
Skladbu Friend of a Friend, s níž jste vystoupil na Eurovizi, jste napsal na takzvaném songwriting campu. Jezdíte na ně ještě?
Jezdím, ale už se na ně dívám trochu jinak. Písnička Friend of a Friend vznikla na českém songwriting campu, který pořádal Honza Vávra. Ten je vždy skvělý, probíhá na krásném místě na Šumavě a sejde se tam super parta z celého světa. Jezdím tam strašně rád a letos se tam určitě vydám. Ale když člověk začne hodně psát jenom na kempech, uvědomí si, že víc než aby tvořil hudbu, tak tvoří produkt, a zapomíná na prvotní důvody, proč hudbu dělá. Proto už si dělám něco jako songwriting camp i sám pro sebe. Pozval jsem třeba jednoho producenta do Portugalska, kde jsme si pronajali levné studio v garáži, strávili v něm tři dny a udělali tři písničky. V září jsem zase odjel na týden sám do Beskyd na chatu a tvořil tam. Strašně dlouho jsem to nedělal a uvědomil jsem si, že hudba musí vycházet z toho, že mě to baví. Takhle vznikla třeba vánoční skladba Another Christmas Song, kde jako host zpívá Tamara Kramar.
Když tvoříte ve společnosti více lidí, hudba tolik nevychází z vás?
Já lidem, s nimiž píšu písničky, věřím, a myslím, že když je dobrá konstelace, vymačkají ze mě to nejlepší. Svůj osobní prostor si dokážu hlídat tak, abych to byl pořád já a ostatní mi jenom pomohli najít směr. Jenže na některých kempech se stává, že přijde producent, naťuká něco do počítače, pustí loop, čtyři takty, a vy do toho zkoušíte něco zpívat. Přemýšlíte pak o tom, proč to děláte a jaký to má vlastně smysl.
Se švýcarským producentem, se kterým jsme měli songwriting setkání v Portugalsku, nebo s dánským producentem skladby High-Speed Kissing, se kterým jsme teď nahrávali v Praze, jsme se rozhodli v prvotní fázi mnohem víc používat živé nástroje a počítače nechat vypnuté. Jde to víc ztuha, ale snáz se pozná, jestli písnička obstojí, a pak už ji stačí jen nahrát. Podle mě se hodně lidí za počítačové zvuky schovává a muzika pak zní stejně a sterilně. V poslední době poslouchám alternativnější hudbu. Baví mě třeba Dijon, Big Thief, kytarista Mk.Gee a Ben Howard. Mám rád introspektivní tvorbu. Jak v hudbě, tak na sociálních sítích mě přestává bavit narcisticky řešit hlavně to, jak vypadám zvenčí nebo jak písnička zní. Přitahuje mě, když to umělec neřeší a hraje sám pro sebe.
Na druhou stranu jste o vašem posledním albu říkal, že by jej někdo mohl považovat za čistokrevný pop, což si intuitivně asi spojíme spíš s tím, že chcete zaujmout navenek, než že je to introspektivní.
Rozlišit, co je pop, a co pop není, je strašně těžké. Někdy mám pocit, že jsme žánrově prokletá kapela. Třeba v USA by se o nás určitě nedalo říct, že jsme mainstreamový pop. Stojím si za tím, že ani v Česku ne. Tento proud představuje možná Marek Ztracený, Mirai nebo Kryštof. My bychom takto nezněli, ani kdybych zpíval česky. Někdy je to těžké, protože lidi, co hodně poslouchají indie, nás mají za moc popové, a lidi, které baví mainstream, naše hudba tolik neoslovuje. Ale když se naše písničky hrají v mainstreamových rádiích, myslím, že to může fungovat i pro mainstreamového posluchače.
A měl jste už možnost zjistit, jak vaši hudbu vnímají v Portugalsku, kam jste se s manželkou nedávno částečně odstěhoval?
Zatím jsem tam hrál tak maximálně pro kamarády na kytaru, ale mám to v plánu. Ve městě Ericeira, kde s Bárou bydlíme, bychom chtěli společně pořádat surf campy a "retreaty" pro naše fanoušky a pro ty, kteří třeba poslouchají náš podcast Vlnění. Bylo by fajn tam udělat i nějaký hudební event, mohli bychom tak propojit naše kamarády z Portugalska s kamarády a fanoušky z Česka.
Stěhovali jste se tedy asi spíš kvůli surfování, které je vaším společným koníčkem, než kvůli hudbě.
Surfování bylo hlavní důvod. Jezdili jsme tam několik let po sobě a postupně si tam našli přátele. Jednou jsme tam vyrazili dodávkou předělanou na spaní a pak už se nám nechtělo jet autem zpátky, tak jsme ho nechali zaparkované u kamaráda. Nejdřív jsme tam lítali na otočku s tím, že jsme tam měli na spaní právě tu dodávku, a nakonec jsme si tam pronajali byt.
Od března vás čeká turné k desetiletému fungování kapely. To asi znamená méně času v Portugalsku a více času v Praze ve zkušebně?
Už od konce ledna jsem teď hodně v Čechách. V průběhu února jsme totiž dělali akustické tour šesti koncertů po horských chatách a kavárnách pro maximálně čtyřicet lidí. Kvůli turné tady zůstanu ještě asi přibližně dva měsíce.
Prý je v Česku složitější prorazit s anglickými texty. Uchýlil jste se proto ve své sólové tvorbě k češtině?
Inspirovala mě k tomu Tvoje tvář má známý hlas, kde jsem si zazpíval hodně českých písniček. Některé z mých sólových českých skladeb možná zahrajeme i na turné. Nejspíš Novou lásku, která se teď dokonce objevila v nějakém televizním seriálu.
V jednom podcastu jste mluvil o tom, že někdy hudebníci musí přistupovat na komerční spolupráce. Byl to i případ vaší účasti v soutěži Tvoje tvář má známý hlas?
Hlavní motivací pro účast bylo to, že během covidu vůbec nebyly koncerty, a já jsem díky této nabídce přesto mohl zpívat každý týden. A také se něco nového naučit. Bál jsem se hlavně toho, že si vylosuji písničky, které nemám rád. Ale zaručili mi, že ty, z nichž si budeme losovat, s námi budou konzultovat. Naučil jsem se tam zpívat spoustu nových věcí. Třeba Karla Gotta nebo Queen, což nebylo lehké. Míval jsem ze začátku trému a musel jsem hodně trénovat. Ale byla to výzva v dobrém slova smyslu. Navíc tato show je dobře placená, což byla zvlášť v době covidu výhoda. Nebyla to pro mě tedy věc uměleckého kompromisu, ale win-win situace.
Nyní máte krom toho, že jste napsal pár českých skladeb, i veselejší zvuk. Promítlo se do vaší hudby to, že jste teď spokojenější v životě?
Smutný zvuk vycházel asi hlavně z rozpadu mé první kapely Charlie Straight. S tou situací jsem si tehdy neuměl úplně poradit. Veselejší teď určitě jsem.
Říkal jste, že k české tvorbě vás inspirovala Tvoje tvář. Máte nějaké oblíbené současné české hudebníky?
Většina současné české hudby mě nebaví. Víc mě baví starý Václav Neckář, Hana Hegerová nebo Waldemar Matuška. Přijde mi to civilní a opravdové. Současnou českou hudbu registruji, něco z hiphopové scény i aktivně poslouchám, ale málo co se mě dotkne. Pokud ano, tak to nejsou ty největší hitovky. Třeba od Bena Cristovaa mám moc rád skladbu Posílám ti lásku, kde zpívá: Holky pro pár lajků fakt udělaj moc.
A vy uděláte pro pár lajků moc?
Asi čím dál míň. Mám pocit, že jsme se všichni zbláznili, jsou z nás zombíci a žijeme v matrixu. Všichni jsme na mobilu a vůbec si neuvědomujeme, jaký má na nás vliv neustálý příliv nekvalitního dopaminu. Měříme úspěch podle toho, kdo dělá virální content, který dokáže zaujmout co nejvíc lidí na sebekratší dobu. Jdeme tak vstříc konzumentům, kteří mají dnes již velmi krátkou schopnost soustředění. Máme pocit, že musíme pořád něco přidávat, abychom byli vidět a abychom byli úspěšní. Z toho se mi chce zvracet. Myslím, že na tuhle dobu se budeme zpětně dívat jako na temnou éru internetu, kdy jsme vůbec nežili teď a tady a pořád koukali do mobilu.
Cítíte na sobě nějaké dopady "levného dopaminu"?
V rámci akustického turné jsem hrál v Krkonoších. Potkal jsem tam třeba mladý pár, který byl na svatební cestě na road tripu po USA, a celou dobu tam poslouchali moji hudbu. Po koncertě za mnou přišli a říkali, že se jim při každé skladbě vybavila jiná část jejich svatební cesty. To mě na mé práci strašně baví. S tímto pocitem jsem jel domů. Ale než jsem šel spát, asi 15 nebo 20 minut jsem koukal na Instagram, a otočilo se to o 180 stupňů. Usínal jsem s tím, že to, co dělám, nikoho nezajímá, je to irelevantní, a jestli bych to neměl zabalit.
Promítne se to, jak často člověk zveřejňuje příspěvky na Instagramu, v tom, kolik na koncert dorazí lidí?
Dal jsem si předsevzetí, že bohatě stačí, když budu na sítích aktivní tři dny v týdnu. Bůh ví, co má vliv na to, kolik lidí přijde na koncert, ale myslím, že ne to, kolik lajků má člověk na fotce bez trička, ke které mu ostatní píší, že je sexy. Není to záruka toho, že přijdou na koncert. Mnohem důležitější je, aby se k fanouškům, kterým na tom opravdu záleží, dostaly základní informace o koncertu: kde, kdy a v kolik se koná. Sítě jsou přeceňované.
