Orozovič: Nepomáháme jen Ukrajině, ale i sobě. Když Rusku invaze projde, jsme v háji

Tomáš Maca Tomáš Maca
27. 3. 2022 11:18
Hraje v Národním divadle, má za sebou hlavní roli v muzikálu Lazarus i spoluúčast na scénáři představení Bezruký Frantík. Letos ho ve Zlaté kapličce čeká Shakespeare a na Kampě zase inscenace o Martě Kubišové. Přesto Igoru Orozovičovi divadlo nestačilo a s autorskými písněmi vyráží na hudební turné. V rozhovoru mluví o cestách mimo západní civilizaci, environmentálním žalu i srbských kořenech.
"Pokud se všechno zdraží, tak nás to aspoň donutí víc přemýšlet nad tím, jestli musíme tolik jezdit autem, nebo jestli je nutné převážet potraviny z jednoho konce světa na druhý," říká Igor Orozovič.
"Pokud se všechno zdraží, tak nás to aspoň donutí víc přemýšlet nad tím, jestli musíme tolik jezdit autem, nebo jestli je nutné převážet potraviny z jednoho konce světa na druhý," říká Igor Orozovič. | Foto: Radek Vebr

Nedávno jste se spolu s dvacítkou muzikantů přidal k iniciativě v Česku žijícího ruského kytaristy Igora Ochepovského a nahrál píseň Nevzdám se, odsuzující válku na Ukrajině. Neměl jste pochybnosti, jestli skupinový protestsong v současné situaci někomu pomůže?

No jasně, sám z některých písniček pro dobrou věc cítím příliš velký kalkul nebo citové vydírání. Navíc jsme loni s Vladimírem Javorským natočili Hippokratovu armádu pro lékaře a zdravotní sestry bojující s koronavirem, takže jsem si říkal, jestli nebude trapné, když se hned po roce objevím ve skladbě pro Ukrajinu. Nakonec mě přesvědčilo, že Igor Ochepovsky pochází z Ruska a dal dohromady muzikanty, mezi nimiž byli Ukrajinci, Rusové i Bělorusové.

Nešlo mu o to, abychom davu ukázali, jak je nám Ukrajiny líto, ale aby se národy, kterých se konflikt týká, prostřednictvím písně spojily. Ve studiu byla i jedna Ukrajinka, která českým zpěvákům - tedy mně, Davidu Kollerovi, Lence Dusilové a Monice Načevě - pomáhala s ukrajinskou výslovností. Při nahrávání seděla v kukani, a když jsem zpoza mikrofonu pozoroval, jak silně na ni ta hudba působí, naplno jsem si uvědomil, pro koho zpívám, a zodpovědnost, která z toho plyne.

Zmínil jste píseň Hippokratova armáda, díky níž se vám loni ve spolupráci s Kontem Bariéry podařilo na podporu lékařů a zdravotních sester vybrat přes milion korun. Oslavování lidí, kteří v první linii bojují s pandemií koronaviru, ale postupně vyprchalo. Nemáte obavy, že nás brzy přejde i solidarita s Ukrajinci?

Ano, všiml jsem si, jak si zpočátku málokdo připouštěl, že ta lehce manická pomoc Ukrajině je především pomoc Evropě a nám samotným, protože pokud Putinovi současná invaze projde, jsme v háji i my. Chápu, že většina z nás cítí potřebu aspoň něco dělat, jenomže v jistou chvíli se skoro všichni předháněli v tom, kdo je angažovanější. V jednom televizním rozhovoru se mě dokonce ptali, jak dál hodlám pomáhat. Přišlo mi, jako bych měl něco dokazovat a nejlépe říct, že tady nechám k dispozici svůj byt a narukuju do letectva.

Pravá dobročinnost přitom podle mě spočívá v tom, že o ní člověk ani nemluví a prostě pomáhá. I já jsem z války na Ukrajině byl a pořád jsem zoufalý, vidím to neštěstí a dělám, co můžu. Měli bychom ale zůstat střízliví a šetřit síly, protože konflikt ještě potrvá a bude důležité v sobě to pochopení a lásku pro uprchlíky zachovat po delší dobu. Podobně jako v případě pandemie čelíme situaci, se kterou už minimálně mladší generace nemá žádné zkušenosti, takže teď jednáme pod vlivem emocí. Jenže emoce není názor.

Vím, že rád stopujete. Projel jste stopem i Ukrajinu?

Neprocestoval jsem ji celou, ale při jednom z největších stopařských výletů, který jsem s kamarády z bývalého turistického oddílu podnikl, jsem se podíval až do regionu kolem Oděsy. Na jihu Ukrajiny jsme tedy už cestovali spíš dálkovými železničními linkami, ale potkaly nás tam neuvěřitelné zážitky. Seznámili jsme se třeba s holkou, která pracovala v drůbežárně, denně tam nočním spojem sedm hodin dojížděla a s baterkou v ruce nám předčítala svoje básničky. Takových lidí se ve vlaku našla spousta a všichni byli zvyklí se spolu bavit, i když se neznali, protože si potřebovali ukrátit dlouhou cestu.

Taky jsme tehdy navštívili vesnici Bohemka, kterou na jihu Ukrajiny založili čeští exulanti. Vzdáleně připomínala rumunský Banát, jen už tam místní obyvatelé češtinu trochu pozapomněli. Nakonec jsme doputovali až na Krym, který v té době ještě byl jen ruským letoviskem. Je drsné si uvědomit, co se tam teď děje. Stejně tak jsme s kamarády byli v Etiopii - přímo v místech, kde dnes zuří občanská válka. Představa, že lidi, kteří nás tam zvali na návštěvu do svých chatrčí, už teď mohou být mrtví, je fakt strašlivá.

Vybíráte si tedy země, které ve srovnání se Západem nemají tak vysokou životní úroveň, ale zase si ponechávají své osobité kouzlo?

Přesně tak. Teď už jsme sice s kamarády začali jezdit i do Skotska, protože máme rádi whiskey, ale jinak mě Západ nebaví. Všude máte vyšlapané cestičky, takže málokdy zažijete něco nevšedního, i když se třeba ocitnete na hezkých místech. Navíc se v západních zemích skoro vůbec nestopuje. Kdysi jsem prostopoval Francii a potkal jsem tam jediného člověka, který cestoval stejně jako já. Shodou okolností to byl Čech a francouzští řidiči se na nás dívali jako na úplné exoty. Ve studentských letech jsem samozřejmě šetřil každou korunu, takže mě méně ekonomicky vyspělé země lákaly i proto, že tam všechno stálo nula nula prd. Nejvíc mě ale skutečně přitahovaly tím, že tam člověk mohl poznat jinou kulturu, kdežto na Západě už to bylo všude stejné.

S partou, o které jsem mluvil, jsme třeba dřív hodně vyráželi do Rumunska. Chodili jsme tam po horách - bez stanů, jen s plachtou - a často jsme přespávali i u cizích lidí, kteří byli tak pohostinní, že nás ani po několika dnech nechtěli pustit. Nocovali jsme dokonce u bačů v salaši a pak jsme s nimi pásli ovce, nebo jsme strávili noc v klášteře. Když ale Rumunsko vstoupilo do Evropské unie, začalo se pozvolna měnit. Z evropských dotací se tam postavily pořádné silnice, a když jsme za deště sháněli nějakou stříšku k přenocování, posílali nás místní najednou do penzionu. Už se tolik nedružili, protože přejali něco z naší západní mentality. A říkám si, jestli to není škoda.

Na svých cestách taky sbíráte cizokrajné hudební nástroje. Kolik jich už ve své sbírce máte a na kolik z nich umíte hrát?

Nejsem zase takový cestovatel, abych měl doma nástroje z celého světa. Vzniklo to tak, že jsem si už z cizích zemí nechtěl vozit nepoužitelné kraviny, kterých mám plný byt, a nařídil jsem si kupovat jenom suvenýry, co mi k něčemu budou. V Arménii jsem si třeba koupil koberec, v Uzbekistánu zase mističky a postupně se k tomu přidaly i nástroje. Z Etiopie jsem si přivezl bambusovou flétnu, kterou tam prodávaly děti na ulici a dovedly na ni i hrát, což já zatím neumím. Pár tónů naopak vyloudím na duduk, což je takový arménský klarinet. To už je teda krásný kus ořechového dřeva, ne jenom blbinka pro turisty.

Na Kubě jsem si pořídil rumba koule a úplně bezvadná ozvučná dřívka, na která jsem si s Kubánci přímo na ulici zahrál. Pak mám samozřejmě z Jugošky gusle, což je balkánský smyčcový nástroj s jednou strunou, a možná největší poklad jsem paradoxně našel na Žižkově. Na ulici se tam válelo erhu - čínská viola, která má dvě struny, mezi nimiž je zaklíněný smyčec, a vyluzuje táhlé zvuky, dobře známé z asijských restaurací. Když jsem ho objevil, nechal jsem na místě velkou ceduli, ať si ho majitel u mě vyzvedne. Dokonce jsem v Praze vypátral spolek lidí, kteří se hře na erhu věnují, jestli někdo z nich nástroj neztratil. Naštěstí se nikdo nepřihlásil, tak jsem si ho mohl nechat a doufám, že se na něj jednou naučím, i když to v tomhle životě už asi nestihnu.

"Poezie nemusí nutně vyjadřovat váš světonázor. Umění přece nemůže nikdo jen tak zakázat, nebo může, ale to jsme pak v p*deli," myslí si Orozovič.
"Poezie nemusí nutně vyjadřovat váš světonázor. Umění přece nemůže nikdo jen tak zakázat, nebo může, ale to jsme pak v p*deli," myslí si Orozovič. | Foto: Radek Vebr

Využíváte některé z těch exotických nástrojů i při skládání vlastních písniček? V dubnu a v květnu vystoupíte za doprovodu kapely s novým autorským repertoárem na koncertech v Praze, Brně a Ostravě.

Ano, třeba ta dřívka z Kuby jsme s kapelou do jedné skladby na našich plánovaných koncertech zapojili. Miluju totiž pestrost zvuků a přijde mi, že i drobný detail může atmosféru písně výrazně posunout. Proto jsem rád, že mám kolem sebe partu vynikajících muzikantů, se kterými se při tvorbě snažíme vystupovat ze svých komfortních zón.

Michal Rákosník dokáže neuvěřitelné věci na kytary, zázračná je Kristýna Farag, která hraje na flétnu i zpívá, a Martin Forst zase střídá saxofony a klarinet. Hodně trápím bubeníka Marcuse Jurkoviče, kterému vždycky na pusu předvedu, co bych asi chtěl a on to chudák musí nějak uchopit. Honza Timiopulos za basou mě zase proklíná, že se musí v některých vyprávěcích písních krotit. A Zdeněk Dočekal zpoza kláves je na mě naštěstí zvyklý z Cabaretu Calembour.

Přestože pro svůj divadelní soubor Cabaret Calembour jste už řadu písniček složil, ještě před dvěma lety jste říkal, že když máte psát písňové texty sám za sebe, nedokážete se vyjádřit. Teď se přitom vydáváte na sólovou hudební dráhu. Co se změnilo?

Asi jsem dospěl. Je to stejné, jako když člověk říká, že ještě není zralý na vážný vztah, nebo se ještě necítí na to, aby vychovával děti. Dlouho jsem si s myšlenkou sólové tvorby pohrával, ale zároveň jsem v sobě nikdy neměl přetlak emocí a potřebu si hudbou něco řešit. Zároveň jsem nechtěl zpívat jenom zamilované písničky pro holky. Začal jsem si tedy náměty na texty vyzobávat z toho, co pozoruju kolem sebe. Zatímco při skládání pro představení Cabaretu Calembour jsem se ale vždycky mohl schovat za masku divadelní stylizace, v případě sólové tvorby, kterou lidi uslyší na turné Když chlap svléká tmu, už se budu muset za každou písničku postavit, což je pro mě velká výzva. Řekl jsem si ale, že nesmím být srab.

Posluchači od zpívajícího Igora Orozoviče podle vašich slov mohou čekat kvalitní poezii s nadhledem, ale i stopy testosteronu a erotiky. To zní v dnešní korektní době docela odvážně.

Ano, sám jsem se nedávno trochu lekl, jak vyzní třeba skladba Když chlap svléká tmu, podle které jsem turné pojmenoval. Zrovna totiž lynčovali Marka Ztraceného za to, že měl ve své písničce údajně omlouvat znásilnění, a já ve svém textu zpívám: "Když chlap svléká tmu soustředěným gestem, když chlap svléká tmu a ona nechce." Ta píseň je přitom o sexuální hře, o společném orgasmu dvou lidí, kteří si to oba užívají. Trochu mě tedy vyděsilo, že dopadnu jako Ztracený, ale pak jsem si řekl, že právě proto se toho nezaleknu.

Poezii kolikrát píšete jenom proto, abyste v lidech záměrně probudili nějaký pocit, a nemusí nutně vyjadřovat váš světonázor. Umění přece nemůže nikdo jen tak zakázat, nebo může, ale to jsme pak v p*deli. Navíc mi připadá, že v Česku vznikají buď alibisticky odlehčené písničky, niterné trpitelské skladby, anebo povrchní lovesongy, které se příliš drží v mantinelech toho, co publikum očekává. Esence šansoniérů, jako byl Serge Gainsbourg, tady ale vymizela.

Zrovna jsem četl, že Gainsbourgova slavná písnička Je t'aime moi non plus se v době vydání nesměla v několika zemích vůbec hrát. Donedávna jsem si myslel, že v šedesátkách a sedmdesátkách bylo povolené všechno, takže Gainsbourgovi a Jane Birkinové, která to s ním nazpívala, musely projít i ty sexuální vzdechy, co tam měli. A ono ne. V singlu Náušnice, ke kterému jsme teď natočili videoklip, jsem se mimochodem, co se týče atmosféry, inspiroval u Gainsbourgovy skladby Bonnie and Clyde.

Vedle provokatérství Serge Gainsbourga máte rád taky rozervanost Nicka Cavea. Máte tedy v repertoáru, se kterým se chystáte koncertovat, i nějaké temnější věci?

Bude to působit možná trochu trapně, když je to teď módní, ale protože jsem se chtěl stát veterinářem a miluju přírodu, k temnějším songům mě v dnešní době inspirují environmentální témata. Včera jsem seděl nad naším plánovaným setlistem a zjistil jsem, že tam mám hned několik písniček o tom, jak si lidstvo svou planetu ničí. V jedné třeba zpívám o tom, jak jsme si z města udělali novodobou džungli. Zní, jako by se odehrávala v pralese, a přitom popisuje život ve městě. V závěru je takový naštvaný rap o tom, jak jsme si to sami posrali.

Ekologický nádech má i píseň Anděl v pralese, kde zpívám o andělovi, který zjistí, že mu v přírodě nic nechybí, dokonce ani lidi, ani Bůh, a pak tam i šťastně umře. A do třetice tam mám zhudebněnou Rimbaudovu báseň v překladu od Nezvala. Jmenuje se Vzrušení a Rimbaud v ní krásnými slovy popisuje, že v přírodě zažívá stejné vzrušení, jako když je se ženou. Úplně mě z toho zamrazilo, jak vám o tom teď povídám.

Igor Orozovič (37)

Igor Orozovič, herec a zpěvák
Foto: Radek Vebr
  • Po maturitě na gymnáziu studoval muzikálové herectví na Konzervatoři Jaroslava Ježka a činoherní herectví na DAMU v Praze. První stále angažmá získal v roce 2009 v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V roce 2013 se stal členem Činohry Národního divadla v Praze, kde působí dodnes.
  • V roce 2009 založil s Milanem Šotkem a Jiřím Suchým z Tábora autorské divadlo Cabaret Calembour, pro jehož představení píše hudbu a podílí se také na textech. Soubor pravidelně vystupuje na prknech Divadla pod Palmovkou i Studia Ypsilon a za inscenaci Plejtvák v roce 2013 obdržel Cenu Alfréda Radoka v kategorii Nejlepší původní česká hra.
  • Společně s režisérem Tomášem Dianiškou napsal scénář ke hře Bezruký Frantík, kterou od roku 2019 uvádí Divadlo pod Palmovkou. K inscenaci nominované na Cenu divadelní kritiky spolu s Ivanem Acherem složil také hudbu. Diváci ho momentálně mohou vidět také v Městských divadlech pražských, kde dostal hlavní roli v muzikálu Lazarus od Davida Bowieho.
  • Před kamerou si zahrál v krimi seriálech Polda, Živé terče a Devadesátky, nebo v romantických komediích Jedině Tereza, Řekni to psem a Přání k narozeninám, z nichž poslední dvě vstoupí do kin v tomto roce.
  • V dubnu a v květnu se na koncertech v Praze, Brně a Ostravě poprvé představí jako sólový zpěvák. Na turné Když chlap svléká tmu vystoupí za doprovodu kapely s vlastním písňovým repertoárem.

Když už jste zmínil environmentální žal, daří se vám žít tak, abyste měl pocit, že sám k ničení přírody tolik nepřispíváte?

Po Praze vůbec nejezdím autem, maximálně nasednu na Vespu a jinak cestuju vlakem, což jsem teda dělal i dřív. Svou spotřebu plastů jsem pravděpodobně za poslední roky snížil tak o čtyřicet procent, protože v době, kdy jsem nad tím nepřemýšlel, jsem těch coca-col v PET lahvích vypil fakt hodně a teď už si je nekupuju skoro nikdy, natož balenou vodu. Zase ale nejsem žádný asketický mnich a zastávám názor, že každý extrém plodí jiný extrém. Je dobré si uvědomit, že když hromadně přestaneme jíst maso a nahradíme ho avokádem, tak se budou kácet pralesy kvůli avokádu a zase budeme tam, kde jsme byli.

Největší průser podle mě spočívá v tom, že se vším hrozně plýtvá, takže by pro začátek stačilo, kdybychom všichni trochu ubrali. Sám nemám děti a ekonomicky na tom nejsem úplně špatně, takže to ode mě možná bude znít rouhačsky, ale říkám si, že pokud se všechno zdraží, tak nás to aspoň donutí víc přemýšlet nad naší spotřebou. Nad tím, jestli opravdu musíme tolik jezdit autem, jestli potřebujeme vyměňovat dosud funkční elektroniku za novou, nebo jestli je skutečně nutné převážet potraviny z jednoho konce světa na druhý.

Vraťme se ještě k hudbě. Budete na koncertech vycházet i z balkánských kořenů, které máte po svém dědečkovi?

Když před měsícem vypukla válka na Ukrajině, cítil jsem potřebu na ni hudebně zareagovat, ale zároveň jsem chtěl přijít s něčím, co bude mít širší platnost. Pak mi došlo, že bych do repertoáru mohl zařadit nějaký song z Balkánu, kde válka dodnes zůstává silně otisknutá. Máma mi našla nádhernou skladbu od srbského písničkáře Đorđeho Balaševiće s názvem Samo da rata ne bude, což v překladu znamená "hlavně ať není válka". Balašević tam zpívá, ať se klidně roztečou ledovce, ať prasknou skály a voda se vyplaví z oceánů, ale hlavně ať není válka.

Co vlastně vašeho dědečka přivedlo do Prahy?

Děda byl za druhé světové války partyzán, po osvobození Československa sem z tehdejší Jugoslávie přišel v rámci bratrské výpomoci zemí socialistického bloku a našel si tady českou babičku. Nějakou dobu měli ještě možnost vrátit se společně na Balkán, ale pak si Jugoslávie v době Titovy vlády znepřátelila Sovětský svaz a z politických důvodů už se tam přestěhovat nešlo. Děda se tak do své rodné země nakonec znovu podíval až v devadesátých letech. Zajímavé je, že i když v Jugoslávii žil jen do svých šestnácti let, pořád se cítí jako bosenský Srb a za svůj domov považuje Balkán.

Vy na sobě nějaké projevy balkánských genů a kultury pozorujete?

No jasně. Máma vystudovala srbochorvatštinu, byla i na stáži v Sarajevu, takže jsme s balkánskou komunitou vždycky udržovali kontakt a srbské kořeny se staly mou přirozenou součástí. Často si třeba uvědomuju, že má celá naše rodina trochu horkou krev. Ne že bychom se chtěli rvát, ale určitě býváme agresivnější v projevu. O Vánocích na sebe všichni křičíme, ať všichni tolik nekřičí. Taky v sobě máme někdy až konfrontační přímost a jednáme víc pod vlivem emocí, což v mezilidské komunikaci často bývá na obtíž. Sám si všímám, že mi diplomacie občas úplně nejde.

Jak často bývalou Jugoslávii navštěvujete?

Paradoxně tolik ne. Když jsme s bráchou byli malí, tak jsme samozřejmě jezdili na prázdninové pobyty do Chorvatska k moři. Na cestu do Srbska po svých kořenech jsme se vydali až před pár lety s mámou. Plánuju ale, že bych se na Balkán v blízké době vypravil sám. Když totiž cestujete o samotě, tak svět vnímáte úplně jinýma očima. Jste plní zážitků, ale nemáte je s kým sdílet, takže si je musíte zapamatovat. Já si pomáhám tím, že si je kreslím nebo si je zapisuju do krátkých veršíků.

Předpokládám, že vyrazíte stopem nebo vlakem.

Přesně. Trochu na divočáka a skoro bez plánu.

Mohlo by vás zajímat: Náš klip má být i terapií. Kolektivní vinu cítím, válku odsuzuji, říká hudebník Igor Ochepovsky

Igor Ochepovsky, hudebník původem z Ruska oslovil přes dvacet ukrajinských, ruských, běloruských a českých hudebníků. | Video: Martin Veselovský
 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

Aktualizováno před 43 minutami

Německo a Francie oznámily první případy opičích neštovic, WHO se obává šíření

Po zjištění výskytu opičích neštovic v několika evropských zemích z tohoto týdne potvrdilo první případy této vzácné nemoci také Německo, Francie, Belgie a Kanada. Austrálie má podezření na nákazu u muže, který se vrátil z cesty do Evropy. Opičí neštovice jsou vzácné virové onemocnění, jehož projevy jsou podobné lidským neštovicím, avšak obvykle s mírnějšími projevy. Zástupce Světové zdravotnické organizace dnes řekl, že v souvislostí s nadcházejícím létem se obává šíření této nemoci.

První dva výskyty oznámila Belgie. Nákaza se objevila u dvou lidí z různých měst, kteří se však v poslední době zúčastnili téhož večírku na blíže neurčeném místě. Oba mají mírný průběh onemocnění. Virolog Steven Van Gucht z belgické agentury pro veřejné zdraví Sciensano agentuře Reuters řekl, že očekává další nárůst případů, Belgie však podle něj zvládne dostat virus pod kontrolu.

Virus se podle Světové zdravotnické organizace (WHO) přenáší blízkým kontaktem s tkání a tělesnými tekutinami nakaženého a také kapénkami. Přenos může nastat rovněž přes kontaminované materiály, například přes ložní prádlo.

Zdroj: ČTK
Další zprávy