V okolí japonského Minamatského zálivu se v 50. letech začaly odehrávat znepokojivé události. Kočky náhle ztrácely kontrolu nad svými pohyby, zmítaly se v křečích a působily, jako by tančily. Místní proto začali mluvit o „horečce tančících koček“. Brzy se však podobné příznaky začaly objevovat i u lidí a záhada se rychle proměnila v jednu z nejzávažnějších environmentálních katastrof v dějinách.
Tančící kočky a první varování
Začátkem padesátých let se v malém rybářském městečku Minamata na jihozápadě japonského ostrova Kjúšú začaly odehrávat podivné scény. Kočky se náhle začaly nekontrolovatelně třást, chodit v kruhu, skákat a vydávat zvláštní zvuky. Na první pohled to vypadalo jako podivný „tanec“. Brzy však bylo jasné, že jde o bolestivý záchvat - kočky často během několika minut uhynuly přímo na ulici.
Zpočátku se zdálo, že jde o ojedinělé incidenty. Brzy však případů začalo přibývat. Lidé začali vyprávět o kočkách, které se u trhů nebo přístavu začaly náhle třást, skákat do vzduchu a poté padly mrtvé k zemi. Všechny přitom na první pohled vypadaly zdravě. Místní proto nemoci začali přezdívat „horečka tančících koček“.
Nikdo tehdy netušil, že právě tato podivná zvířecí úmrtí jsou prvními varovnými signály jedné z největších ekologických katastrof 20. století.
Tančící kočky a první varování
Začátkem padesátých let se v malém rybářském městečku Minamata na jihozápadě japonského ostrova Kjúšú začaly odehrávat podivné scény. Kočky se náhle začaly nekontrolovatelně třást, chodit v kruhu, skákat a vydávat zvláštní zvuky. Na první pohled to vypadalo jako podivný „tanec“. Brzy však bylo jasné, že jde o bolestivý záchvat - kočky často během několika minut uhynuly přímo na ulici.
Zpočátku se zdálo, že jde o ojedinělé incidenty. Brzy však případů začalo přibývat. Lidé začali vyprávět o kočkách, které se u trhů nebo přístavu začaly náhle třást, skákat do vzduchu a poté padly mrtvé k zemi. Všechny přitom na první pohled vypadaly zdravě. Místní proto nemoci začali přezdívat „horečka tančících koček“.
Nikdo tehdy netušil, že právě tato podivná zvířecí úmrtí jsou prvními varovnými signály jedné z největších ekologických katastrof 20. století.
Rodinná tragédie Masamiho Ogaty
Podobně záhadná nemoc zasáhla i rodinu Masamiho Ogaty. Když mu byly necelé dva roky, jeho dědeček Fukumatsu Ogata náhle onemocněl. Jeho stav se rychle zhoršoval - objevily se křeče, silné slinění, potíže s chůzí i řečí. Po dvou měsících zemřel na oddělení infekčních chorob v městské nemocnici v Minamatě.
Rodina tehdy nedostala žádné vysvětlení, co se vlastně stalo. „To byla první tragédie způsobená minamatskou nemocí v naší rodině,“ vzpomíná dnes Ogata.
Jen o týden dříve se přitom narodila jeho sestra Hitomi - s vážným zdravotním postižením, jehož příčina tehdy zůstávala nejasná. Postupně onemocněli i další členové rodiny. V té době ale nikdo nevěděl, co nemoc způsobilo.
Když začali být nemocní lidé
Podobné příznaky se objevovaly i u dalších obyvatel města. Lidé si stěžovali na třes, potíže s rovnováhou nebo zvláštní ztrátu citlivosti v končetinách. Někteří měli potíže s řečí, jiní začali ztrácet zrak na okrajích zorného pole. Nemoc zasahovala centrální nervový systém a postupně se zhoršovala.
V těžkých případech pacienti upadali do kómatu a během několika týdnů či měsíců umírali. Lékaři ale dlouho nedokázali vysvětlit, co tyto případy spojuje.
Jed, který se vracel na talíř
Teprve postupně začali vědci odhalovat skutečnou příčinu nemoci. V padesátých letech pracovalo mnoho obyvatel Minamaty v chemickém závodě společnosti Chisso. V továrně se vyráběl acetaldehyd - důležitá surovina pro výrobu plastů a dalších chemických produktů.
Při výrobě se používala rtuť jako katalyzátor. Vedlejším produktem reakce však byla methylrtuť – jedna z nejtoxičtějších forem rtuti. Odpadní voda obsahující tuto látku se po léta vypouštěla přímo do zálivu Minamata.
Na první pohled se zdálo, že nejde o zásadní problém. „Nikdo přece nepije mořskou vodu,“ argumentovali někteří pracovníci továrny a více než 30 let odpadní vodu vypouštěli do zálivu. Jenže jed se do lidského těla dostával jinou cestou - prostřednictvím potravního řetězce.
Jak funguje potravní řetězec jedu
Methylrtuť se nejprve hromadila v drobných organismech v moři. Ty požíraly malé ryby, které následně lovily větší ryby.
Koncentrace toxinu se s každým stupněm potravního řetězce zvyšovala. Nejvyšší množství jedu tak nakonec obsahovaly velké ryby a mořské plody - tedy základní součást jídelníčku místních obyvatel.
Nemoc, kterou bylo třeba skrývat
Pro mnoho rodin nebyla nemoc jen zdravotním problémem, ale také společenským stigmatem. Někteří lidé se domnívali, že je nakažlivá, a rodiny nemocných se někdy musely dokonce izolovat. „Dlouho jsme nemohli říct, že jsme oběťmi minamatské nemoci, protože si lidé mysleli, že je nakažlivá,“ vzpomíná Ogata.
Pomluvy zasahovaly i do osobního života. Když bylo Ogatovi dvacet let a chystal se oženit, někdo anonymně zavolal jeho budoucí manželce a varoval ji, aby si ho nebrala. Přesto se rozhodla zůstat.
Život s následky nemoci
Teprve v dospělosti si Ogata začal uvědomovat, že nemoc zasáhla i jeho samotného. V končetinách téměř neměl cit. Pracoval jako truhlář a při broušení nožů se často pořezal, protože necítil vlastní prsty.
Dlouho se snažil nemoc skrývat. Zlom přišel až díky jeho dceři, která mu řekla, že by měl přestat pravdu tajit a žít otevřeně. Ve svých 38 letech se rozhodl, že už svou nemoc nebude skrývat.
Fotografie, která obletěla svět
Do japonské Minamaty dorazil na počátku 70. let také fotograf W. Eugene Smith, někdejší válečný reportér časopisu Life. Spolu se svou ženou Aileen zde strávil několik let mezi místními obyvateli, aby zdokumentoval dopady nemoci na jejich každodenní život. Během svého pobytu navštívil i rodinu Kamimurových, jejichž dcera se narodila s těžkými následky otravy methylrtutí, které ovlivnily její tělo i smysly.
Právě v jejich domě vznikla jeho nejslavnější fotografie s názvem „Tomoko and Mother in the Bath“ (Tomoko a její matka při koupeli). Zachycuje intimní okamžik každodenní péče - matku, která s něhou koupe svou dceru s těžkým postižením. Snímek vyšel v roce 1972 v reportáži „Death-Flow from a Pipe“ a rychle obletěl svět.
Pro mnoho lidí se stal symbolem nejen ekologické katastrofy, ale i lidské blízkosti a obětavosti. I díky této fotografii získala tragédie v Minamatě globální pozornost a přispěla k tlaku na úřady i průmysl, aby přijaly odpovědnost a začaly řešit následky znečištění.
Tragédie, která zasáhla celé generace
Záhadnou nemoc odborníci oficiálně rozpoznali v roce 1956. Podle místa svého výskytu dostala jméno Minamatská nemoc. Přestože se počty nemocných liší, podle výzkumníků nemoc postihla přibližně 3 000 lidí. Asi 1 800 z nich zemřelo. Některé odhady však naznačují, že desítky tisíc, možná ještě více, utrpěly příznaky v důsledku konzumace kontaminovaných ryb. O odškodnění a lékařskou péči kvůli otravě metylrtutí požádalo více než 65 tisíc lidí.
Následky se navíc neomezily jen na dospělé. Objevily se i případy dětí narozených s těžkými neurologickými poruchami. Tyto děti samy kontaminované ryby nikdy nejedly - jed se k nim dostal ještě před narozením. Methylrtuť totiž dokáže přecházet z těla matky do těla plodu přes pupeční šňůru.
Lekce pro celý svět
Společnost Chisso Corporation, která nesla odpovědnost za znečištění rtutí, instalovala v roce 1959 zařízení na úpravu odpadních vod nazývané Cyclator. Už tehdy však mnozí odborníci i místní obyvatelé upozorňovali, že jde spíše o zdánlivé řešení, protože technologie ve skutečnosti nedokázala z odpadní vody odstranit rozpuštěnou rtuť. Z tohoto důvodu bylo zařízení často považováno za neúčinné a někdy i za klamavý krok, který problém znečištění nevyřešil. Vypouštění škodlivin tak pokračovalo až do roku 1968.
Příběh Minamaty patří k nejtragičtějším případům průmyslového znečištění v moderní historii. Až v roce 1968 japonská vláda oficiálně označila methylrtuť vypouštěnou z chemické továrny za příčinu nemoci. Katastrofa nakonec vedla i k mezinárodní reakci. V roce 2013 řada zemí přijala Minamatskou úmluvu o rtuti, jejímž cílem je omezit používání rtuti a zabránit podobným ekologickým tragédiím.
„Minamatská nemoc rozhodně nekončí, ale tím, že lidem po celém světě ukážeme, co oběti dokázaly a čeho dosáhly, si myslím, že svět může nabrat odvahu,“ dodává Ogata. Dnes působí jako vypravěč v Muzeu minamatské nemoci a připomíná návštěvníkům z celého světa příběh Minamaty, aby nezapadl do zapomnění.
Zdroje: IISD, UNEP, Pubmed, EBSCO, Minamata Disease Museum, Science Direct
Sdílet
Mohlo by vás zajímat
Nejnovější
„Když se vám něco nelíbí, změňte to.” Česká televize uvede dokument o Jiřině Šiklové
Významná česká socioložka, disidentka, publicistka a průkopnice genderových studií Jiřina Šiklová chápala ženskou otázku jako komplexní sociální problém. Po roce 1989 byla jednou z osobností, které v Česku otevřely debatu o postavení žen ve společnosti. Česká televize uvede velký společenský dokument zaměřený na vznik a proměnu ženské otázky u nás provázaný právě s příběhem Jiřiny Šiklové.
Zloděj ukradl z baziliky lebku svaté Zdislavy, její hodnota je nevyčíslitelná
Neznámý pachatel v úterý vpodvečer odcizil z baziliky v Jablonném v Podještědí na Liberecku lebku svaté Zdislavy. Historicky je její hodnota zřejmě nevyčíslitelná, uvedla na webu policie její regionální mluvčí Dagmar Sochorová. Policie žádá veřejnost o pomoc při pátrání.
Smetanova Má vlast v podání Rozhlasových symfoniků otevřela festival Pražské jaro
Má vlast Bedřicha Smetany v podání Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod vedením dirigenta Petra Popelky v úterý večer v Obecním domě otevřela letošní 81. ročník Pražského jara. Stejný koncert se v Obecním domě odehraje i ve středu.
Muž, který z auta ukradl nevydanou hudbu Beyoncé, dostal dva roky vězení
Na dva roky do vězení poslal v úterý americký soudce muže, který se loni v červenci vloupal do auta týmu zpěvačky Beyoncé a ukradl pevné disky s její nevydanou hudbou, píše web stanice BBC. Jedenačtyřicetiletý Kelvin Evans, který k trestu odnětí svobody dostal také tříletou podmínku, se k obviněním včetně neoprávněného vniknutí přiznal.