V roce 2009 jste začala pracovat jako novinářka na volné noze, pět let nato jste se rozhodla cestovat po světě a žít jako digitální nomádka. Dá se psaním článků ze zahraničí uživit?
Když jsem se v roce 2014 rozhodla cestovat intenzivněji, nepracovala jsem pouze jako novinářka, ale spolupracovala jsem i s různými neziskovými organizacemi na jejich PR aktivitách a přípravě textů. Při mých začátcích to bylo trochu jednodušší než dnes, protože ačkoliv spolupracuji s více médii a situace je stabilnější než dříve, trh je v naší oblasti docela malý, zvláště pak s ohledem na témata, kterým se věnuji. Žádné honoráře mi jako novinářce na volné noze zcela nepokrývají náklady.
Ale pro své projekty neustále hledám různé způsoby financování. Teď jsme se snoubencem Noelem Rojem spustili projekt Women Who Stay, k němuž jsme na Slovensku vytvořili crowdfundingovou kampaň.
Projekt Women Who Stay pojednává o ženách z různých koutů světa, která zůstaly samy, protože jejich muži emigrovali, aby se postarali o rodiny. Jaký impuls stál za jeho vznikem?
Při jednom letu z Mexika do Belgie jsme se setkali s Kubáncem, který seděl vedle nás. Poprvé odešel od své rodiny za bratrem do Belgie, kde si i díky španělskému pasu chtěl najít práci. Ukazoval nám fotky ženy a dcery a bylo na něm vidět, jak je vylekaný z toho, co jej čeká. Při loučení jsme si chtěli vyměnit kontakty a nabídl nám svou kubánskou adresu a kubánské telefonní číslo. Uvědomila jsem si, že jeho žena s ním nebude mít žádnou možnost komunikovat a že zůstala osamocená v zemi, kde život není úplně jednoduchý. Začala jsem přemýšlet nad tím, jak si počínají ženy, které v dané zemi zůstanou bez partnerů. Při našem loňském půlročním pobytu v mexické Oaxace jsem v novinách neustále četla o rodinách, které jsou natolik ovlivněny migrací, že v mnohých z nich téměř nejsou dospělí muži. A to byl začátek projektu Women Who Stay.
Dokumentovala jste životy žen v různých zemích, od Mexika po Afriku. Mají něco společného?
Zatím jsme byli v Mexiku, Senegalu a Etiopii. Mám pocit, že všemi příběhy prostupuje jistá dávka smutku. Některé smutnily za svými muži, kteří odešli za prací nebo novými rodinami, některými příběhy se zase prolínalo domácí násilí. Na druhou stranu jsem všechny ženy považovala za velmi silné, protože procházejí něčím, co si sama ani nedokážu představit, a nikdy si nestěžovaly, zkrátka to vyprávěly jako realitu, kterou prožívají.
O čem tyhle ženy sní?
To se velmi liší nejen v různých zemích, ale i v různých částech těchto zemí. Mexická realita byla velmi odlišná od té senegalské nebo etiopské. V Senegalu a Etiopii bylo velmi těžké se k ženám vůbec dostat, protože jejich postavení je… (odmlčí se) nechci říkat, že je jim zakázáno projevovat se, ale ony dokonce ani neví, že by vůbec měly mít možnost projevit se. U rozhovorů tak častokrát byli muži, kteří poslouchali nebo překládali. Muž-překladatel navíc často odpovídal za i úplně neznámou ženu. Ale třeba senegalské ženy na vesnici většinou chtějí svým dětem zajistit dobrý život a sní především o základních potřebách. Migrace je pro ně prostředek k zajištění základních životních potřeb, jako je strava, zaplacení zdravotní péče a podobně.
Yayi Bayam Diouf is a busy woman. Having spotted unintentionally her inbox, I saw thousands of unreplied e-mails. She has become one of very few women leaders in Senegal after her only son passed away on the way to Europe. Since then, the president of the Collective of Women against Illegal Migration (COFLEC) fights against illegal migration from Senegal to Europe. “Do you see these beaches? It used to be a spot where boys would leave towards your continent. Not anymore, because we work with them,” Yayi Diouf says as we pass by the coast of the area called Thiaroye by the sea. “They do not have to leave. With the money they spend to get there, they can set up small businesses. They can do agriculture or find alternative ways of fishing,” she explains. Majority of the families live of fishing here. However, small fishermen were very much affected by the agreement between Senegal and the EU that allows European boats to fish in the waters of the Senegalese coasts, becoming a great competition to the locals. This fact made the son of Yayi Diouf leave his country. After the news that her son had died, she decided to go fishing herself. Usually, it is only men who go on the sea, while women process the fish. However, she wanted to prove that women can also work on the sea, so she became the first woman in her area who went fishing and she did it for three years. “They were looking at me like if I was crazy,” she says with a smile. The beginnings were not easy, but at this moment, she is working with almost 400 women who stayed behind, providing them microloans, trainings and searching together for ways how to make a living. Photo by: Noel Rojo
Zveřejnil(a) Women Who Stay dne 10. April 2018
V etiopské Addis Abebě už to bylo jiné. Potkali jsme ženy, které měly vlastní podnikání a řešily trochu jiné věci. Jedna z nich provozovala dvě restaurace a chtěla si otevřít další. Další paní pracovala jedenáct let v Saúdské Arábii, kam si dovezla i svého syna, jenže za ty roky se jim pokazily rodinné vztahy a po návratu do Etiopie se odstěhovala od manžela a přestala se vídat s dětmi. Přála si, aby se její rodina dala zase dohromady. Mexické ženy měly život víc ve svých rukou, rozhodovaly o chodu domácnosti nebo vzdělávání dětí. Ženám-matkám v tradičních společnostech byla společná touha, aby jejich děti byly úspěšné. Myslím, že v tom se sny mnoha žen, s nimiž jsme hovořili, podobaly těm našim.
Na blížícím se Slow Travel Festivalu v Praze budete mít přednášku na téma život s místními, kde budete inspirovat lidi k tomu, aby se při svých cestách obyvatelům daného místa co nejvíce přiblížili, ale zároveň jim nějakým způsobem neuškodili. Jak se s místními lidmi seznamujete vy?
Dá se začít tím, že ovládáte jazyk dané země nebo se alespoň naučíte několik vět. Dám se třeba do řeči s majitelem restaurace, kam jsem si zašla na jídlo a postupně se s ním spřátelím. Začít se s místními obyvateli bavit je podle mě nejsnazší a nejpřirozenější způsob navazování vztahů. Pokud bych měla mluvit o udržitelném turismu, začít se dá už ubytováním. Nevybírám si hotel, ale spím u místních, třeba přes Homestay, Couchsurfing, Airbnb a podobně. Dále podporuji lokální ekonomiku tím, že chodím do místních restaurací, nakupuji v místních obchodech, tam všude přicházím do kontaktu s lidmi. Často i cíleně vyhledávám oblasti, kde funguje udržitelný turismus. Ale už se mi i stalo, že jsem se v Myanmaru vydala prostřednictvím turistické agentury ke kmeni, který z našeho zážitku nic neměl, žádný podíl. Doporučuji si předem zajistit dostatečné množství referencí.
Zároveň se nám prostřednictvím místních lidí podařilo dostat ke kolumbijském kmenu Kogiů, kteří dodnes žijí v horách Sierra Nevada polonomádským způsobem života. Kogiové souhlasili s tím, že lidé, kteří se vydají na trek do oblasti Ciudad Perdida (Ztracené město), je mohou navštívit v okolních vesnicích, výměnou za to, že kolumbijská vláda nebude zasahovat do ostatních částí jejich prostředí. Pro vstup do těchto oblastí mimo hlavní turistické trasy je potřeba mít povolení, nebo musí cizince někdo pozvat. My jsme přišli na pozvání, protože jsme se náhodou seznámili s manželem členky kmene.
Slow Travel Festival se zaměřuje především na pomalé cestování na vlastní pěst. Jaká je podle vás ideální "rychlost"?
Myslím, že je to velmi individuální. Záleží na zemi i jednotlivci. Pro někoho znamená pomalé cestování zůstat tři dny na jednom místě, protože je zvyklý přesouvat se každý den. Pomalé cestování bych úplně nedefinovala časem, ale spíš tím, co je člověk schopný odpozorovat, zažít, naučit se od místních a pochopit, co se v dané zemi děje. Pomalé cestování je o tom, dát si čas dívat se kolem sebe a vnímat, co se na daném místě děje. Není to jen o tom nacvakat pár fotek a zase odjet.
Procestovala jste 45 zemí světa. Když se s místními lidmi seznamujete, říkáte hned, že jste novinářka?
Většinou ano. Výjimku jsem udělala v Etiopii, odkud jsem se nedávno vrátila, protože týden před našim příletem vyhlásili stav nouze. Situace byla poměrně komplikovaná a Etiopie si navíc potrpí na to, aby novináři měli pro svou práci speciální povolení. Protože nám bylo řečeno, že v dané situaci pravděpodobně nebude snadné povolení získat, rozhodli jsme se o něj nežádat. Přestože jsem lidem říkala, že jsem novinářka a povolení nemáme, snažili se nám pomoct a vzali nás do terénu. Asi je to tím, že se lidem vždycky snažíme přiblížit a usilujeme o jejich důvěru, když se svěřují se svými příběhy. Projekt Women Who Stay je navíc přijímán veskrze pozitivně právě díky našemu přístupu pomalé žurnalistiky.
V každé zemi reagují lidé na cizince i na naši novinářskou práci jinak. V místech, kde jsou na turisty zvyklí, mě často brali jako někoho, kdo si jejich zemi přišel užít a něco z ní načerpat. V Senegalu jsme navíc měli pocit, že lidi od vás stále něco očekávají a bylo těžké se jim přiblížit. Do konverzací jsme často šli s tím, že na jejich konci může přijít nějaký požadavek. Ale třeba v Mexiku byli lidé velmi milí, otevření a nikdy mi nedávali najevo, že jsem jiná než oni.
Přestože cestujete po celém světě, na Slovensko se pravidelně vracíte. Jak vnímáte jako novinářka současnou situaci, která se značně vyostřila po vraždě investigativního novináře Jána Kuciaka?
Když se to stalo, byli jsme zrovna v Senegalu a jeli jsme autem se členy Mezinárodní organizace pro migraci. Sjížděli jsme pomalu do oblasti mimo signál a ještě jsem se stihla připojit na internet a přečíst si zprávu o smrti Janka Kuciaka… V souvislosti s tou smrtí jsem si opětovně uvědomila, že společnost, ze které jsem vzešla, mnohdy neoceňuje jedno z nejdůležitějších povolání. A neříkám to proto, že jsem sama novinářka. Myslím, že všichni potřebujeme lidi, kteří dokáži kriticky přemýšlet, analyzovat data a hledat pravdu za každou cenu. Chceme věřit, že se obraz novinářů ve slovenské společnosti mění k lepšímu, bohužel se ale muselo stát to, co se stalo. Pozitivně vnímám i spolupráci mezi investigativními novináři, která se, zdá se, prohloubila.
Přiznám se, že mě to přivedlo i k uvažování nad mou prací v terénu. Častokrát slýchávám, proč si nechávám platit za dovolenou, proč někam vůbec cestovat. Na Slovensku pořád převládá názor, že to, co se děje za hranicemi země, se nás netýká. Když přinesu informaci z terénu, k němuž většina Slováků prostě nemá vztah, a někdo se mě zeptá, proč tam cestuji, když na Slovensku máme problémů dost, vnímám to jako krátkozraké. Je pro mě nepochopitelné, že v dnešní době dokáže někdo stále přemýšlet pouze v kontextu jedné malé zemičky.
Váš snoubenec je Američan s mexickými kořeny. Setkal se na Slovensku s nějakými projevy nenávisti?
Takovou zkušenost naštěstí nemáme, protože Noel vypadá jako Španěl nebo Ital, navíc americký pas má taky váhu. To bylo vidět při pasové kontrole s oním Kubáncem, o kterém jsem už mluvila. Já i Noel jsme prošli bez problému, Kubánec se španělským pasem byl dlouze dotazován pasovou kontrolou. Vlastně to, že žiji s člověkem jiného původu, byla jedna z velkých motivací, proč jsme začali s Women Who Stay.
Čím více času jsem strávila mimo Slovensko a pak jsem se vracela zpět, tím více jsem si všímala strachu, který mají lidi z jinakosti. Přiznám se, že mě to děsí. Je pro mě těžké si představit žít v tak homogenní společnosti. Od lidí z různých kultur, různého vyznání a ekonomického zázemí jsem se toho spoustu naučila. Čím více cestuji, tím jsem ke Slovensku kritičtější, ale Noel mi ukazuje pozitivní stránky země. Je pravda, že když už se člověk dostane ke Slovákům dostatečně blízko, tak jsme velmi podobní přátelským a dobrosrdečným Mexičanům z jihu.
