Jak vznikly fotografie pouště Namib, se kterými jste zvítězil na soutěži Travel Photographer of the Year? Prý jste vrtulníkem letěl fotit poprvé?
Byl to skutečně můj první let helikoptérou a po pravdě jsem před odletem ani nevěděl, jaké bych si měl vzít objektivy. Nakonec jsem se rozhodl, že si vezmu dva fotoaparáty, jeden s širokoúhlým objektivem a druhý s teleobjektivem. Pak už jsem trochu improvizoval. Nahoře jsem si uvědomil, že nechci dělat klasické, trochu kýčovité celkové záběry (ne že bych je pak nakonec neudělal). Dostal jsem takový okamžitý nápad, že budu fotografovat hlavně detaily. Což bylo logické, protože mám rád minimalistické fotky.
Zaměřil jsem se na to, jak při východu slunce kreslí světlo na hranách dun, na přechody mezi světly a stíny a všímal jsem si různých linií a obrazců pod námi. Ale jak jsem řekl, nebylo to předem promyšlené, byla to rychlá reakce na to, co se děje.
Jak dlouho takový let nad pouští trvá?
Od půl hodiny do dvou hodin, můžete si s piloty domluvit různé varianty, které se liší trasou i dobou letu. Tomu je pak samozřejmě přiměřená i cena.
Jaká je poušť Namib při pohledu shora? Vypadá všude stejně, nebo se jednotlivá místa od sebe výrazně liší?
Spíš to druhé, poušť rozhodně není jednotvárná. Když vzlétnete, můžete vidět třeba takzvané vílí kruhy vyrýsované v travinách. Potom je zase pod vámi něco, co vypadá jako vyschlé solné moře, ale ve skutečnosti je to zase jenom písek. Uvidíte slavné údolí Dead Valley s uschlými stromy. A samozřejmě také písečné duny.
Vlastníte cestovní kancelář zaměřenou na fotografy. Oceněné fotografie vznikly v rámci jedné z expedic, které pořádáte, nebo jste tam byl sám, jen tak pro radost?
Bylo to v rámci expedice. Byli jsme tam s klienty a měli jsme zarezervované celkem čtyři lety helikoptérami, ve kterých se dají vysadit dveře, aby z nich šlo dobře fotografovat. Do jedné se vejdou tři fotografové a pilot. Létá se za východu nebo za západu slunce a je to nádhera. Nad poušť tehdy z celé expedice neletěl jen jeden člověk z celé naší expedice, bál se, že mu bude špatně. Ale pak toho litoval.
Viděl jsem vaše fotografie, nafotografoval jste toho v Namibii více než duny, které pak uspěly v soutěži Travel Photographer of the Year.
V rámci fotoexpedice nejezdíme samozřejmě jenom do pouště. Absolvujeme takový okruh po Namibii, která je z fotografického pohledu velice pestrá. Kromě pouště jezdíme fotografovat příslušníky afrických etnik, jako jsou Himbové, Sánové a Křováci, k vodopádům Epupa Falls a také za zvířaty do rezervace Etoša.
Jaroslav Hora
Jaroslav Hora (*1969) je český fotograf a majitel cestovní kanceláře Czech Photo Travel. Fotografování se věnuje od roku 1980, komerčně fotí od roku 2003. Pořádání fotografických kurzů, fotovýletů, fotoexpedic a workshopů se věnuje od oku 2013. Je vítězem jedné z kategorií soutěže Travel Photographer of the Year 2023.
Fotografy asi bude zajímat, jakou techniku používáte. Zatímco mnoho amatérských fotografů se v současné době snaží přejít na plnoformátové (profesionální nebo chcete-li fullframe) přístroje, vy jste šel opačnou cestou a od velké zrcadlovky jste přešel k menšímu fotoaparátu se snímačem formátu Mikro 4/3. Proč?
Fotku nedělá technika. To, jestli fotografuji Olympusem s menším snímačem a rozlišením 20 megapixelů, nebo velkou zrcadlovkou s velkým snímačem a padesáti megapixely, nehraje zase tak velkou roli. Nejdůležitější není fotoaparát, ale nápad a myšlenka. Když fotka nestojí za nic, co je vám platné, že má rozlišení 50 megapixelů?
Já jsem si zvolil Olympus hlavně proto, že mám zdravotní potíže a řešil jsem v souvislosti s tím váhu a velikost vybavení. Fotoaparát s menším snímačem je lehčí a co je ještě důležitější, výrazně menší a lehčí jsou také objektivy. Na expedicích člověk často nachodí spoustu kilometrů a tam je pak každé deko navíc znát.
Navíc technický vývoj jde poslední dobou velice rychle dopředu a i ty menší fotoaparáty umožňují dělat krásné, technicky kvalitní fotky. Samozřejmě, že mají i své nevýhody, ale ty mají i velké plnoformátové přístroje. Myslím, že neexistuje ideální fotoaparát.
Jak dlouho trvá taková expedice, jako byla ta do Namibie?
Patří k těm delším, jsme tam obvykle patnáct dní - aby to bylo pestré a abychom stihli objet všechna místa, která chceme. Většina našich expedic bývá kratší, ty po Evropě trvají tak sedm nebo osm dní. Když se jede někam dál, bývá to tak dvanáct dní.
Má cestování do Namibie nějaká specifika?
Zařizování všeho je tam komplikovanější než ve většině jiných zemí. O tom by mohla hodiny vyprávět moje kolegyně, která má na starosti ubytování a podobné věci. Namibie nemá konvertibilní měnu, takže třeba i tak běžná věc jako platba za ubytování se může změnit ve velký problém. Běžně nám posílají údaje o svých bankách, kam jim máme poslat peníze - a ono to prostě nejde. My nejsme schopni zaplatit v namibijských dolarech a oni zase neumí spočítat a přijmout platbu v dolarech nebo v eurech.
Bývá to také dost organizačně náročné, protože v některých místech přespáváme třeba jenom jednu noc a pořád se stěhujeme. Těch ubytování je strašně moc, a komunikace je občas, zvláště ve státem vlastněných podnicích, docela tragická.
Podobně komplikované je sehnat auto, bývá to běh na dlouhou trať, ale naštěstí už máme své dodavatele. V poslední době tam navíc hodně vzrostly ceny, ale to je celosvětový jev, setkáváme se s tím všude.
Když se vrátím k soutěži, v soutěži Travel Photographer of the Year jste uspěl vy i vaše kolegyně, fotografická lektorka Magdalena Straková. Jaký to byl pocit, když jste se to dozvěděl?
Samozřejmě mě to potěšilo. Když jsme postoupili do finále, volala mi to Magda. Já obvykle za rok obešlu jen dvě nebo tři soutěže a úplně jsem to zapomněl sledovat. Když jsme ve svých kategoriích vyhráli, byla také první, kdo to věděl.
Měl jsem z toho radost i proto, že porota ocenila nejen moji sérii z pouště Namib, ale kromě toho ještě také záběry z Moravského Toskánska. A jedna fotografie z té pouštní série byla oceněna navíc i jako jednotlivý snímek.
Mezi vašimi lektory je mnoho mezinárodně oceněných českých fotografů, vybíráte podle toho cíleně?
Ze začátku jsem si je skutečně vybíral cíleně, teď už to tak není, teď se spíš hlásí sami. Lektory jsem začal nabírat v době, kdy mě čekaly vážnější zdravotní komplikace a já jsem se na to dopředu připravoval. Chtěl jsem za sebe najít někoho, kdo by jezdil místo mě, kdybych nemohl. Vzal jsem prvního, druhého a najednou je nás šestnáct. Přišlo to nějak samo.
Někteří kolegové, kteří už měli zkušenosti s fotografickými workshopy doma i v cizině, využili toho, že jsme oficiálně registrovaná cestovní kancelář, protože pro jednotlivce je velmi složité splnit všechny požadavky a nároky, které to s sebou nese. Dohodli jsme se na spolupráci, mají díky tomu klid. Dnes se mi spíš lektoři hlásí lidi sami. Teď se se třeba zapojuje i výborný fotograf, přírodovědec a popularizátor vědy Petr Juračka.
Takže se dál rozrůstáte?
Už je nás dost, rozrůstat se teď už neplánujeme v počtu lidí, ale spíš v nabídce. Původně jsme byli zaměřeni v podstatě jen na fotografy, ale teď bychom to chtěli rozšířit a zaměřit se také na cestovatele. I ti fotografují, k cestování to už dnes patří. A je jenom dobře, když jim je průvodce schopen poradit i v tomto ohledu. Chystáme proto i nějaké turistické expedice, třeba přechod Islandu přes hory. Bude tam více treků a méně focení. Podobně chceme udělat například i Madeiru a Kanárské ostrovy.
Jak se z vašeho pohledu změnilo cestování po pandemii, která ho zásadně utlumila?
Vnímáme hlavně to, že se všichni snaží dohnat peníze, o které přišli, takže hodně zdražili. Třeba u pronájmu aut je to extrém. Setkal jsem se s tím v třeba v Izraeli, kde chtějí za devítimístné auto na pět dní v přepočtu čtyřicet až padesát tisíc korun. Na Islandu chtějí za takové auto za šest dní šedesát tisíc, a když ho objednáváte na poslední chvíli, může to vyskočit až na sto tisíc. Na druhou stranu existují i lokace, kde tvrdé restrikce trvaly dlouho a kde touží, aby tam zase přijeli turisté, což platí třeba pro Srí Lanku.
Jak je to s cenami letenek?
Před covidem jsme je nijak zvlášť neřešili, ale teď jsou velice turbulentní. Mnoho letů rychle zdražuje. Dříve jsme měli v cenách zájezdů vždycky započtenou i letenku, protože jsme věděli, že ten rozptyl v ceně bude v závislosti na době objednání třeba dva tisíce, a s tím se dalo pracovat. Teď už to tak dělat nejde.
Uvedu takový případ. Řekněme, že dříve stála letenka na Madeiru osm a půl tisíce korun. Dnes stojí deset, což není zase tak strašný rozdíl. Problém je, že když si ji budete chtít koupit měsíc před odletem, už bude stát dvacet tisíc. Takové prudké vzestupy ceny tady dříve nebyly - to už prostě do ceny zájezdu nejde zakalkulovat.
Po covidu přišla energetická krize a rusko-ukrajinská válka. Jak je to z vašeho pohledu s poptávkou po zájezdech?
Na to, že je krize, je poptávka velká, hlásí to všechny cestovky, pokud vím. My jsme i v době pandemie rostli o sto procent, ale z malých čísel se roste rychle.
Kam jezdíte nejraději vy?
Nemám jednu nejoblíbenější zemi. Mám rád, když je cestování pestré. Proto se mi líbí třeba Norsko, kde jsou zvířata, polární záře, hory, řeky i zajímavá architektura. V Africe jsem si pro tu pestrost zamiloval Namibii, v Asii zase Barmu a v jižní Americe Kostariku. Rád bych se podíval do Kanady, to je takový můj sen, zatím jsem tam ještě nebyl.
Setkal jste se při expedicích někdy s nějakými problémy, způsobenými třeba rozdíly kultur?
Vlastně ani ne, jen jednou v Jordánsku, kde jsme byli v té části země, která sousedí se Saudskou Arábií. Účastnice expedice tam vyběhly z hotelu na ulici jen v kraťasech a bylo z toho pozdvižení. Člověk by měl ctít jednotlivé kultury, jejich pravidla a zvyklosti. Tehdy to byla chvilková nepozornost, v tu chvíli si neuvědomily, že dělají něco, co by neměly, a neuvědomil jsem si to ani já, když jsem je viděl odcházet z hotelu.
