Fotograf Otakar Matušek (23. 6. 1953 - 19. 4. 2022) byl jeden z nejznámějších ostravských patriotů a umělců. Přestože měl několik významných výstav (v Moravské galerii v Brně, v ostravské Fotografické galerii Fiducia nebo v Ateliéru Josefa Sudka v Praze), obecně není tak známý, jak by si jeho práce zasloužila.
"Kýč bývá považován za něco milého, neškodného… s tím nesouhlasím! Považuji naopak kýč za něco odporného a škodlivého, stejně jako frázi, jež je metaforou hloupých," říkával muž, který navenek působil zvláštně, ale uvnitř byl citlivý a jemný, což odrážela i jeho tvorba.
V posledních letech býval často vidět s velkými brašnami, které neustále nosil všude s sebou. V těch taškách ovšem nosil své nejcennější poklady - svou tvorbu, kterou každému, kdo projevil zájem o umění, s radostí ukazoval, rozdával nebo prodával za pár korun. Nejen díky tomu neodmyslitelně patřil k Ostravě, kde býval vnímán jako jistý podivín, ale především jako umělec.
Velký životní příběh ostravského patriota
Matušek začal fotografovat v jedenácti letech na základní škole. Velký zlom pro něj nastal v roce 1967 s objevením knihy Ludvíka Součka Cesty k moderní fotografii. Snímky v knize na něj tehdy zapůsobily tak silně, že se rozhodl zasvětit tomuto oboru svůj život. Rodiče ho ovšem přihlásili na střední školu elektrotechnickou. I to, že jeho cesta k fotografii nebyla přímá, však v jeho životě sehrálo významnou roli.
Na školu, kde studoval, totiž nastoupila jako nová učitelka českého jazyka jeho budoucí žena Milena, o osm let starší než on. Zamiloval se do ní, po maturitě jí vyznal lásku a požádal o ruku. Nejprve ho odmítla, ale asi po dvou měsících jeho nabídku přijala. Právě ona se stala jeho životní múzou. Měli spolu dvě děti, Hanu (1977) a Martina (1978).
Matušek od rané dospělosti trpěl psychickými poruchami a silnou sociální fobií, kvůli kterým mu byl přidělen plný invalidní důchod. S každým opouštěním domova musel překonávat sám sebe, svůj strach. Několikrát byl v psychiatrické léčebně.
S manželkou se rozloučil v roce 2004. Na konci jejího života byl nucen stále častěji překonávat svou sociální fobii, aby se o ni mohl starat. Její smrt byla pro něj velice těžká rána.
Když pak zůstal sám, paradoxně mu tato situace pomohla. Nezbývalo mu nic jiného než svůj strach z kontaktu s lidmi přemoci. Postupem času se své duševní nemoci zbavil do takové míry, že posledních patnáct let svého života společnost vyhledával častěji než většina běžných lidí. Sám říkal, že mu v tom pomohla především jeho pevná víra v Boha, literární a fotografická tvorba a úspěch, který s nimi u lidí měl. Tvorba tak pro něj byla formou arteterapie.
Matušek je představitelem vizualismu
K fotografii se Otakar Matušek hlouběji dostal v roce 1980, kdy začal navštěvovat kurzy výtvarné fotografie u Bořka Sousedíka při Lidové konzervatoři v Ostravě. Díky teoretikovi a fotografovi Sousedíkovi se seznámil s fotografickým směrem nazývaným vizualismus, jemuž pak už zůstal věrný.
Zpočátku fotografoval pouze intimní zátiší svého bytu. Postupem času začal překonávat strach a fotografovat i venku. Většina jeho fotografické tvorby vznikla v osmdesátých letech. V následujícím desetiletí se věnoval převážně psaní aforismů.
Po smrti manželky v roce 2004 se k fotografii vrátil a našel v sobě sílu ukázat lidem svoji práci. Jeho první autorská výstava byla o rok později v ostravské galerii Chagall, kde kvůli nedostatku financí prezentoval svou tvorbu galeristovi Petrovi Pavliňákovi pouze na malých kontaktech (kontakty vznikají osvícením negativu položeného na fotografický papír, pozn. red.). Tehdy sice vystavoval klasické zvětšeniny, ale protože měl kontaktů hodně, začal v následujícím období přemýšlet o jejich spojování do dvojic a lepení na kartičky velikosti A6.
Významná výstava v Moravské galerii
V roce 2008 se Matušek seznámil s Antonínem Dufkem, který jeho tvorbu zařadil na významnou skupinovou výstavu Třetí strana zdi v Moravské galerii v Brně. Dufkovi se jeho práce s kontaktními dvojicemi natolik líbila, že v roce 2009 připravil Matuškovu autorskou výstavu v ostravské fotografické galerii Fiducia. Okolo roku 2012 se pak Matušek začal věnovat fotografickému aktu a pokračoval v tom až do konce svého života.
Matuškovy filmy jsou často zašpiněné, fotografie neostré, přeexponované i naopak. To vše má ale svůj vizuální význam. Jeho fotografie balancují mezi abstraktností a konkrétností. Jeho tvorba je postavena na vizuálnosti a nevěcnosti. Díky práci s detailem a polodetailem, často na hraně abstraktní roviny, podněcuje fantazii diváka k vlastním interpretacím. Jeho tvorba je tak naprosto v protikladu ke konceptuálnímu umění.
Poslední rozloučení: v pátek 29. dubna
Otakar Matušek byl velmi složitá osobnost, ne každý s ním uměl vyjít, často kvůli nepřiměřeně vyžadované pozornosti, způsobené jeho celoživotními psychickými problémy. Přesto se navždy vepsal do srdcí a paměti spousty lidí, především svou lidskostí, starostí o druhé, humorem, neobyčejnou tvorbou a láskou k umění.
Jeho pohřeb proběhne v pátek 29. dubna v 15 hodin v kostele sv. Mikuláše v Ostravě-Porubě.
