Reklama
Reklama

Pohlreichův žák v chomutovské jídelně: svíčková za pár korun, která strčí do kapsy drahé restaurace

Linda Veselá, redaktorka magazínu aktuálně
Linda Veselá, redaktorka magazínu aktuálně
Linda Veselá

Jídelna Labuť je nenápadný podnik v centru Chomutova, kde dostanete jídlo jako od babičky. Na první pohled možná nic nenaznačuje, že jde o Gastropodnik roku – přesto už podruhé porazila řadu luxusních restaurací. Stojí za ní svérázní třicátníci, manželé Pavlasovi. Stejně jako oni je i Labuť plná smíchu a bez přehnaných formalit. „Tady to není naleštěné, v rukavičkách. Je to jako u nás doma."

Reklama

Jeden z nejviditelnějších podniků Česka najdete na místě, kde byste ho nejspíš nehledali. Z dříve nechvalně proslulé Ruské ulice v centru Chomutova vejdete do nenápadné obchodní pasáže, kde vás neonový ukazatel „Jídelna“ navede do patra. Otevřete dveře Jídelny Labuť - a ocitnete se v prostoru s plastovými židlemi a osmi bílými stoly.

Na jedné stěně je namalované logo v podobě origami labutě, další zeď zabírá fotografie chomutovské dominanty - Městské věže. Pak je tu však ještě něco, co prostupuje celým prostorem stejně silně jako vůně jídla: neuvěřitelná energie.

„Lidi nám ze začátku říkali, že jsme blázni. Že otevíráme Jídelnu v Ruské ulici, u náměstí, a ještě v patře,“ vzpomíná usměvavý Mirek Pavlas. Když podnik před šesti lety otevřel spolu se svou manželkou Petrou, okolí zrovna nepřipomínalo gastronomickou destinaci. Žádné další podniky, minimum lidí. „Rozmlouvali nám to. Říkali: A ještě v patře? To nedělejte,“ doplňuje Petra. „Ale my jsme říkali, že ne. Že my to tam vidíme.‘“

Česká kuchyně je náš národní poklad

Možná tedy opravdu trochu blázni jsou – ale právě takoví, kterým se i přes krušné začátky podařilo v centru Chomutova vybudovat jeden z nejviditelnějších regionálních podniků. Na oběd sem dnes cíleně jezdí za gastroturistikou lidé z různých koutů Česka, ale i ze Slovenska nebo Německa.

Reklama
Reklama

Na talíři jim přistane poctivá svíčková s hustou omáčkou a domácím knedlíkem, hovězí na česneku nebo třeba hovězí líčka na červeném víně. „Všechno si děláme sami – knedlíky, bujóny, demi-glace – všechno,“ popisuje Míra.

Dříve na tomto místě byla typická jídelna, které dominovala smažená jídla, dochucovadla a polotovary. „To jsme chtěli vymýtit. Ukázat, že ačkoliv je to jídelna, může používat čerstvé suroviny,“ popisuje Petra.

Že se tu vaří s nasazením a láskou, napovídá i řada ocenění vystavených u objednávkového pultu: Gastropodnik roku 2023, ocenění Gault & Millau i čerstvý titul Gastropodnik 2025.

„Fakt hodně nás to potěšilo, protože je to hlas lidu,“ vysvětluje Petra. V soutěži přitom porazili i výrazně luxusnější restaurace. „Máme dobrý fanklub,“ shrnuje s úsměvem. „Tady to není naleštěný, v rukavičkách. Je to jako u nás doma,“ dodává Míra.

Reklama
Reklama

Domácí atmosféra ale neznamená jen jednoduchý interiér. Především jde o přístup k hostům – a k jídlu. „Nenecháme nikoho, aby jedl samotný knedlík bez omáčky,“ vysvětluje Petra. „Když vidím, že někomu zbyla omáčka, přidám knedlík. A když zbyde knedlík, přidám omáčku. Když jdete k babičce a zůstane vám omáčka, tak vám na talíř šoupne knedlík. A přesně tohle chceme držet.“

Jídelna Labuť stojí především na české kuchyni. „Česká kuchyně je prostě náš národní poklad,“ říká Míra. „Kdybychom v ní nepokračovali, tak zanikne. Převálcovaly by nás fastfoody.“

Podle Petry je ale také důvod, proč se jí dnes věnuje stále méně podniků: je to tvrdá práce. „Česká kuchyně není jako italská. Není to rychlovka, minutka. Omáčky se dělají dlouho, všechno se táhne hodiny. Příprava je zdlouhavá a málokdo to chce dělat. A vlastně se jim ani nedivím. Je to dřina.“ Vývary tažené přes noc, domácí nudle, knedlíky i omáčky připravované od základu.

A jednu věc tu rozhodně nenajdete: dochucovadla. „Nedávno tady byla paní, která říkala, že to bez Maggi nedá,“ směje se Petra. „Tak jí říkám: já to zase nedám s vámi,“ říká ve vtipu. „Ono to totiž zničí chuť,“ vysvětluje.

Reklama
Reklama

„Chtěla si dát Maggi do kuřete na paprice,“ doplňuje nevěřícně Mirek.

„U nás najdete sůl, pepř, bylinky. A tím to končí,“ uzavírá Petra.

Revoluce na oběd

Cesta k úspěšnému podniku ale zdaleka nebyla jednoduchá – spíš naopak. Oba manželé mají za sebou dlouhé roky v gastronomii. Míra pracoval například ve známé restauraci Na Pekárně šéfkuchaře Václava Friče nebo v pražském Café Imperial šéfkuchaře Zdeňka Pohlreicha. Po letech v oboru a zkušenostech ze zahraničí se pár rozhodl otevřít vlastní podnik.

A protože oba pocházejí z Chomutova, volba byla jasná. „Zajímalo nás, jestli se to tu za tu dobu nějak změnilo,“ vzpomíná Petra. „A zjistili jsme, že vlastně vůbec. Tak jsme si řekli, že otevřeme něco svého a uděláme tady trochu revoluci,“ dodává.

Reklama
Reklama

„Hlavně jsme se chtěli dobře najíst. A tady nebylo kde,“ doplňuje Míra.

Příležitost přišla v podobě jídelny s dvacetiletou historií. „Říkali jsme si, že to je vlastně super nápad,“ shrnuje Petra. „A že až budeme chtít mít děti, budeme na ně mít čas.“ Všechno naplánovali, vzali si úvěr, podnik zrekonstruovali, otevřeli … a pak přišel covid.

Související

Protože fungovali teprve krátce, neměli nárok na většinu podpory. „Ale zvládli jsme to. Chomutováci nás podrželi. I když to bylo jen přes krabičky,“ říká Petra.

„Naštěstí jsme si vařili sami, takže jsme měli co jíst,“ směje se Mirek.

Reklama
Reklama

Vzdát se ale nepřipadalo v úvahu. „Když už se do toho vrhnete a zadlužíte se, tak to přece nevzdáte při první překážce,“ dodává Petra.

Obědová špička na punk

Dnes Jídelna Labuť funguje šest dní v týdnu, od jedenácti do tří odpoledne. A jak vypadá polední špička? „Asi na punk,“ směje se Míra. „Od jedenácti do dvou je tu pořád narváno. Fronta stojí až ven na schody.“

Zatímco Mirek servíruje jídla, Petra mezitím organizuje hosty. „Vy jste dva? Tak si sedněte k těmhle dvěma,“ popisuje Mirek. A když někdo sedí příliš dlouho? „Většinou řeknu: tak, a teď přišel váš čas,“ směje se Petra. „A ti lidé koukají: čas na co? A já řeknu, že na odchod. Řeknu to ale tak, aby se tomu zasmáli,“ dodává. „Spousta lidí už ví, že se u nás nají a jde se dál.“

Občas je to na zabití

V kuchyni vládne hlavně Míra, Petra má na starosti chod podniku, smlouvy i organizaci. Manželům pomáhá pětičlenný tým. „Ale během dne děláme všichni všechno,“ říká Petra. „Doplňujeme se.“

Reklama
Reklama

Doplňují se i v soukromí. Jsou spolu patnáct let, v jedné kuchyni spolu pracují zhruba od dvaceti. „Občas je to na zabití,“ usmívá Mirek. „Ale vždycky najdeme nějaký kompromis.“

Petra se přidává s historkou z internetu. „Viděla jsem video, kde se ptali starého páru, jestli někdy přemýšleli o rozvodu. A ta paní říká: ‚O rozvodu nikdy. Jo o vraždě, to jo - ale o rozvodu ne.‘“

„Proto jsem si ji vzal,“ směje se Mirek. „Kdyby mě zabila, tak aspoň něco zdědí.“

Žerty stranou, oba manželé popisují, že jsou flegmatici a vycházejí spolu skvěle. „Když něco není v pohodě, vyměníme si názory, někdy se i pošleme do patřičných mezí,“ říká Petra. „Ale za chvíli jedeme dál.“ Práci si domů ale nosí stejně. „Máme jeden den v týdnu, kdy si řekneme, že se doma o práci nebavíme,“ říká Míra.

Reklama
Reklama

„Ale Míra to stejně porušuje,“ směje se Petra.

Na jedné věci se však shodnou: „Tím, že jsme na to dva, je to jednodušší.“

Video: Jsem věčně nespokojený, na personál křičím, ale hulvát nejsem, říká šéfkuchař Field Restaurantu Radek Kašpárek. Od svých kuchařů vyžaduje pokoru.

Zdroj: autorský text

Reklama
Reklama
Reklama