Dlouhověkost bez prášků i operací. Recept obyvatel Sardinie na dlouhý život

Honba za dlouhým a kvalitním životem pokračuje a inspirací by mohlo být místo, kde žijí lidé, kteří neměří čas minutami, ale střídáním ročních období. A ačkoliv tu vědci objevili fenomén dlouhověkosti, varují, že svět, který ho vytvořil, pomalu mizí. Kde století obyvatelé našli lék na předčasné úmrtí?

„Teto, jak zvládáte stres?“ Stařenka se nechápavě podívá: „Stres? Co je to stres?“ Odpověď 101leté Raffaely Monneové z italského ostrova Sardinie se stala ikonickým momentem výzkumu dlouhověkosti.

Vědce neohromila jen svou jednoduchostí, ale především tím, co odhalovala – propast mezi moderním světem a životem sardinských pastevců a rolníků.

Tady se totiž nežije podle hodin, ale podle rytmu přírody.

Když mapa začne modrat

Na konci 90. let vystoupil tehdy nepříliš známý italský vědec Gianni Pes na konferenci ve Francii s překvapivým tvrzením: v horských oblastech Sardinie žije až desetkrát více stoletých lidí než ve srovnatelných populacích. A mnozí mu nevěřili.

Skeptici mluvili o chybách v matrikách i o možných podvodech. Vědec proto společně s belgickým demografem Michelem Poulainem prošel stovky křestních listů – některé ještě psané latinsky –, aby ověřil každý jednotlivý případ.

A když si začali vesnice s potvrzenou dlouhověkostí značit modrou fixou, vznikla mapa plná modrých bodů, které se místy slily v souvislé plochy. A právě tak vznikl pojem modré zóny v rámci dlouhověkosti.

Nevědomé cvičení?

Izolovaný život v drsných horách dal místním obyvatelům jedinečný genetický základ. Vědci však odhadují, že genetika tvoří asi jen 20 až 25 procent předpokladů dlouhověkosti. Zbytek záleží na každodenním životě.

„Nejsme vězni své DNA. Klíčové geny můžeme zapínat nebo vypínat tím, co jíme, jak se hýbeme a jak zvládáme stres,“ říká nutriční specialistka Annamaria Acquavivaová. A právě Sardiňané si po staletí vytvářeli vlastní svět – hodnoty, tradice i jídelníček, který se dodnes téměř nezměnil.

Jejich vesnice jsou postavené na strmých svazích. Každá cesta vede nahoru nebo dolů. Domy mají několik pater a schody jsou součástí každodenního života. Nikdo tu nechodí do posilovny. A přesto se všichni hýbou. „Ani o tom nevědí, ale cvičí,“ všiml si výzkumník Dan Buettner.

A právě přirozený, nenucený pohyb – každý den a po celý život – je jedním z klíčů k jejich zdraví.

Společenský rituál

Důležitou roli hraje pochopitelně i jídlo. Na sardinských stolech nechybí chléb carasau, těstoviny, zelenina ani třeba slavná jednoduchá polévka minestrone. A vedle jejich talířů s dobrotami běžně najdete také místní červené víno Cannonau – to obsahuje více antioxidantů než většina jiných vín a podle odborníků může prospívat cévám.

Ještě důležitější než samotné složení jídelníčku je ale způsob, jakým jedí. Večeře je malou slavností. Rodiny sedí spolu, povídají si, smějí se. A víno je jen doplněk konverzace, ne únik.

Sardinie je světovým unikátem – na jednu stoletou ženu připadá jeden stoletý muž. A jedním z vysvětlení je životní styl pastevců. Ti vstávají se sluncem, denně nachodí kilometry v kopcích a pracují v rytmu přírody. Jejich život není jednoduchý, ale chybí mu chronický stres. A tak i ve vysokém věku mají odpovědnost – a tím i důvod ráno vstát.

Rodina jako základ

V sardinských modrých zónách téměř neexistují domovy pro seniory. Starší lidé žijí doma – s dětmi, vnoučaty i pravnoučaty. Jsou přirozenou součástí každodenního života. Úcta ke stáří tu není jen hodnotou. Je to způsob života.

Symbolem dlouhověkosti se stala třeba rodina Melisových z vesnice Perdasdefogu. Devět sourozenců mělo dohromady více než 818 let, přičemž nejstarší Consolata se dožila téměř 108 let – ve svém domě, obklopená rodinou. Stále vařila, šila a starala se o zvířata. A když se jí ptali na tajemství dlouhého života, s úsměvem odpověděla: „Pán Bůh na mě asi zapomněl!“

Poslední z mizícího světa

Současní století obyvatelé Sardinie jsou však podle Gianniho Pese „posledními mohykány“ svého životního stylu. Mladší generace totiž přebírají moderní návyky – průmyslově zpracované potraviny, méně pohybu i více stresu. S tím roste výskyt obezity, cukrovky a srdečních onemocnění. „Současní století lidé jsou výsledkem světa, který už neexistuje,“ uzavírá Pes.

Co si tedy z jejich příběhu vzít? Možná nejde o jedno tajemství. Spíš o souhru zdánlivých drobností: pohybovat se bez plánování, jíst beze spěchu, bydlet s rodinou bez podmínek a žít se smyslem.