Dovolené, které Tony Danilov v dětství s rodiči trávil, jak říká, "na hotelu", ho přestaly bavit. "Uvědomil jsem si, že být takhle zavřený není žádné dobrodružství, člověk tu zemi nepozná," říká. Se svými kamarády proto začal nejprve jezdit do zahraničí na hory. Cestování pak nasadil vyšší laťku, jakmile zjistil, že se dá i stopovat.
První stop takto zažil spolu s přáteli a svou přítelkyní v Kyrgyzstánu. Tehdy se skupinka potřebovala dostat z tamních hor do nejbližší civilizace, a tak nakonec jeli na korbě nákladního auta převážejícího ovce a koně. "Poprvé jsem ale sám stopoval asi před šesti lety na Balkáně při cestě z Maďarska a odtamtud do Řecka. To už jsem jel s cílem poznávat lidi, jejich kulturu a zemi," vzpomíná rodák původem z Běloruska. Prozatím největší dobrodružství na něj však čekalo až na další rok.
Po předešlých zkušenostech se totiž Tony Danilov v roce 2017 rozhodl uskutečnit cestu kolem světa. "Plánování se snažím držet aspoň na minimu, zjišťuji si, jestli v té zemi potřebuju víza nebo na jaké úrovni je bezpečná," říká s tím, že tomu, co bude pak následovat, dává volný průběh.
Z Česka tak nejprve jel přes Polsko a Pobaltí až do Ruska. I díky svému původu neměl problém se s tamními obyvateli domluvit. "V Rusku se rádi ptají na to, jaký tady v Česku máme plat, srovnávají úroveň našeho a jejich života," říká a dodává, že ruské prostředí v něm vyvolávalo vzpomínky na dětství. "Ty jejich šedivé paneláky a takový ten všeobecně depresivní pocit znám od mala."
Podobu dnešního Ruska by stále přirovnal k Sovětskému svazu. "Je to sice nové státní zřízení, ale Rusové jsou i přesto přesvědčeni, že se SSSR nikdy neměl rozpadnout, že to byla jejich prohra. Skoro na každém kroku člověk naráží na srpy a kladiva nebo sochy Lenina, v Rusku a dalších postsovětských zemích jsou takových soch tisíce. Pořád je to Sovětský svaz, sice s novou fasádou, ale stále ve starých strukturách," zamýšlí se.
Výslechy v Číně i úprky v Pákistánu
Jeho cesta kolem světa, která trvala tři a půl měsíce, pak z Ruska vedla na jih přes vysoké kavkazské hory do Gruzie. Přiznává, že nejel nalehko, a tak do svého batohu kromě trekových holí, spacáku a potřebného oblečení do hor sbalil i kobercovou lepicí pásku spolu s plachtou, z níž si často stavěl provizorní stan. Jak ale Tony připomíná, ne vždy byly noci klidné. "V Gruzii mě ve dvou tisících metrech probudila bouřka, která mě smetla i se stanem. Kromě foťáku a pasu jsem měl promočené úplně všechno," směje se.
Drsné probuzení ho ale v rámci cesty čekalo i v Číně, kde se pokusil přespat na ubytovně. Uprostřed noci jej probudili dva policisté, kteří ho po krátkém výslechu a prohledání batohu naložili do auta a převezli před policejní stanici, kde výslech pokračoval. "Nikdo neuměl anglicky, takže komunikace probíhala pomocí posunků a přes místní internetový překladač." Po několika hodinách se nakonec mohl vrátit na ubytovnu, nechali si ale jeho pas. "Ráno mi náčelník stanice řekl, že mám jet nazpět do pohraničního města Kašgar a odtamtud letět letadlem, kam už jen budu chtít, i do Číny," vypráví.
Tony Danilov, který se živí jako fotograf a grafik, ale podstoupil výslech už dříve, ve zmíněném Pákistánu na hranici s Čínou. "Přišli ke mně do pokoje a ptali se na spoustu otázek, co dělám v Pákistánu i co jsem dělal v Íránu, ze kterého jsem přišel. Chtěli též vědět, o čem jsem se s Íránci bavil, ale když jsem odpověděl, že to nebylo moc možné, protože neumí anglicky, začali se smát, že jsou Íránci negramotní, a odešli. Tyto národy totiž mezi sebou mají spoustu složitých sporů," říká a hned dodává svou vlastní zkušenost.
"V médiích se o Íránu často referuje jako o nebezpečné zemi, ale naopak v cestovatelských kruzích je vyzdvihován. Jsou tam neuvěřitelně pohostinní lidé, celá země má bohatou historii a spoustu památek," doplňuje třicetiletý cestovatel s tím, že odtamtud musel vyměnit stopování za jízdy autobusem, to kvůli jazykové a kulturní bariéře. "V Íránu totiž nemají pro stopování ani slovo, hodně využívají 'car sharing', za který se regulérně platí," objasňuje Tony.
Připomíná též dvě příhody, kdy mu šlo "o krk". Poprvé se tak stalo při výšlapu na nejvyšší horu Blízkého východu Damávand. Když Danilov vyšplhal na vrchol, usnul. "Prostě jsem usnul na kameni. Na vrcholku mi už došly síly, navíc jsem měl výškovou nemoc, usnout nebyl vůbec dobrý nápad. Když mě někdo vzbudil a já sešel zpět do tábora, abych se mohl vyspat, na druhý den jsem se probudil s rudým a oteklým obličejem. To bylo způsobené částečně výškovou nemocí a částečně tím, že jsem se na výstup namazal jen na začátku a oproti plánu na něm strávil celých 12 hodin," usuzuje.
Podruhé, kdy mu zatrnulo, bylo na území Balúčistánu v západním Pákistánu, kde, jak podotýká, občas dochází i k únosům. "Byla mi přidělena eskorta, každou hodinu jsme přesedali do jiného auta. Když jsme byli pár desítek kilometrů od Afghánistánu, najednou jsem na horizontu viděl, jak se k nám od hranic blíží nějaká auta. Rychle jsme sice ujeli, ale zatrnulo mi. Vojáci mi pak říkali, že to byli buďto pašeráci, uprchlíci, nebo někdo z Tálibánu. Kalašnikovy strážců ale naštěstí zůstaly ležet na zemi."
Japonsko jako vrchol všech bizarností
Pomyslná třetí část knihy, "o japonském pornu", pak odkazuje na bizarnosti, které Danilov na svých cestách vyhledává. "Když jsem z Číny přiletěl letadlem do Japonska, sháněl jsem v malém obchůdku suvenýry. Najednou jsem narazil na japonské porno a zjistil jsem, že 'obchůdek' má ne jedno, ale rovnou několik pater a všechny byly jen o pornu všeho druhu," směje se.
Největší bizarnost, kterou pak našel, byl automat na použité kalhotky. "V Japonsku se dá v automatech koupit snad všechno. Na úkor tohoto pak vznikla legenda i o takovémto automatu. Sice jsem přesvědčený, že se téhle legendy chytil nějaký vtipálek, který to realizoval, jedny jsem totiž koupil pro kamaráda jako suvenýr a zdály se být pouze naparfémované a byl na nich otisk rtěnky. Rozhodně to však byl vrchol všech bizarností."
Význam slova KAIF nechce prozradit, slibuje ale, že se jej čtenář dozví na konci knihy. O trochu otevřenější je pak u finanční náročnosti své cesty. "Měl jsem původně rozpočet pár stovek na den za jídlo a ubytovaní. Východ Evropy i střední Asie byly hodně levné, jenomže co jsem přijel do Japonska, dal jsem tisícovku za ubytování a jedno teplé jídlo denně, a to jsem se sotva vešel," říká. Když pak z Japonska přeletěl do Kanady, aby odtamtud mohl letem do Evropy zakončit svou cestu, s cenami to bylo podobné jako v Japonsku. "Cena celé cesty je samozřejmě tajná, můžu ale prozradit, že se jednalo zhruba o částku mezi 109 a 111 tisíci korunami," směje se.
"Fakt tady někde budu spát?"
Tony, který původně po studiu na vysoké škole v Praze pracoval tři roky jako programátor, pořádá o svých cestách i přednášky. "Lidé mi často říkají, že na takové cesty nejsou odvážní. Ale i já se postupně oťukával, nejprve jsem absolvoval lehčí cesty, byl to přirozený vývoj.
A že člověk neví, kde ten večer bude spát? Vždycky se to nějak vyřeší," říká. "Všechny strachy jsou větší, když první dvě noci třeba stojím u benzinky nebo u krajnice a říkám si: 'Týjo, fakt tady někde budu spát?' Jenomže pak člověk zjistí, že většina strachů je prostě přehnaná," dodává cestovatel, který by v budoucnu rád procestoval celou Střední Asii, především pak Indii.
