"Při cestě nahoru jsem měl chuť to zabalit minimálně pětkrát, nejprve ve 4200 metrech nad mořem, když přišel první kolaps organismu," popisuje Popluhár svou cestu na nejvyšší africkou horu. Spolu se třemi přáteli ji pokořil za 24 a půl hodiny, přičemž běžně trvá výšlap několik dní kvůli extrémním nadmořským výškám.
Skupina se pro tuto výzvu rozhodla po vzoru extrémního sportovce Wima Hofa, přezdívaného Iceman. Ten je držitelem několika světových rekordů. V minulosti vylezl kromě Kilimandžára i na Mount Everest jen v šortkách, v rekordním čase zaběhl naboso půlmaraton za polárním kruhem a taky uběhl maraton v namibijské poušti, aniž by se napil kapky vody. V roce 2016 navíc vedl výpravu 26 lidí na vrchol Kilimandžára, kam se dostali za 28 hodin bez předchozí aklimatizace, stejně jako Popluhárova skupina.
Že se jim podařilo tento dosavadní rekord překonat, se ale dozvěděli až poté, co sestoupili a s Hofem si zavolali. Hof se svou skupinou v uvedeném čase totiž pokořil tzv. Gilmanův bod, který se považuje za neoficiální vrchol hory, což, jak říká Popluhár v téměř hodinovém dokumentu na svém YouTube kanálu PPPíter, je také místo, kde se většina normálních lidí zastaví a už nepokračuje kvůli nedostatku kyslíku a vlastnímu vyčerpání.
"Myslím, že i kdybychom zjistili už dříve, že jsme ten rekord pokořili, tak bychom nenašli tu sílu, abychom pokračovali dál, až na nejvyšší bod Uhuru," uvažuje Popluhár. Jeden ze členů výpravy sice nad pokračováním uvažoval, kvůli vyčerpání to však nebylo možné.
"Někdo sice může namítat, že už to bylo jen 200 výškových metrů, ale už se to fyzicky nedalo, už tak jsme kolabovali jeden za druhým," podotýká rodák z Bratislavy, který se na výpravu tvrdě připravoval několik měsíců.
Pilíře úspěšného výstupu
Že svou výzvu mysleli od začátku vážně, dokazuje i to, že se osobně setkali se samotným Hofem. Rodilý Nizozemec je totiž vynálezcem metody, která spočívá hlavně ve specifických dechových cvičeních a otužování. Ostatně obojí si pro ně Hof také připravil. "Z toho setkání čerpám doteď, má neuvěřitelnou auru a charisma," vzpomíná Popluhár na dubnové setkání.
Zároveň dodává, že nejvíce ho zaujal Hofův zájem o nadšence. "Při každé konverzaci věnoval člověku svou naprostou pozornost. Vždy se upřeně díval a naslouchal. Přijde mi neuvěřitelné, že člověk, který je celosvětově známý, tak věnuje svou pozornost komukoliv, kdo za ním přijde i s dotazem, který už slyšel tisíckrát."
Wim Hofova metoda jim po celou dobu výstupu pomáhala udržovat téměř stoprocentní hladinu kyslíku v krvi a zbavovala je bolesti hlavy i nevolnosti. Jenže fyzická zdatnost a správné dýchání nebyly tím jediným, co skupinu dostalo až na vrchol. "Dýchání je více o té fyzické stránce, ale bez vzájemné motivace bychom to nedali psychicky. Kdyby tam totiž nebyli mí kamarádi, tak to nedám, a oni říkají to samé," přiznává cestovatel.
I přes zdánlivý úspěch mu však nedá spát bod Uhuru v téměř šestitisícové výšce. "Wim Hof to vylezl za 36 hodin. Ve mně je něco, co mi říká, že bych to mohl překonat, dokonce že bych to dal do 24 hodin."
Před výstupem i během něj se ale stalo několik chyb, na které si chce skupina dát pro příště pozor. "Protože jsem se špatně vyspal, tak jsem jako první začal kolabovat, jakmile zapadlo slunce. Hlavou mi dokonce proběhla myšlenka, jestli můžu zemřít," pokračuje dobrodruh.
O drahocenný čas je taky připravilo čekání na večeři a snídani. Když skupina v noci dorazila do jedné z chatek, které při cestě nahoru slouží jako záchytné body a turisté v nich mohou i přespat, jejich průvodci jim večeři přinesli až za hodinu. "A stejně jsme se jí ani nedotkli, byly to nějaké totálně seschlé špagety. Namísto toho jsme si mohli narychlo něco uvařit v sáčku a jít spát," dodává s tím, že po dvouhodinovém spánku se to samé dělo u snídaně. "Aspoň víme, čemu se v budoucnu vyvarovat," dodává.
Nejhorší období v životě? Jednoznačně v USA
Přestože byl výstup jeho prvním setkáním s Kilimandžárem, Afriku Popluhár navštívil již několikrát. Jak sám vzpomíná, vášeň pro cestování začala s jeho pobytem ve Španělsku v rámci programu Erasmus, když byl ve třetím semestru na vysoké škole. "Následující rok jsem už jel do Ománu, o rok později do Jižní Ameriky, USA a do Afriky."
Jeho dokumentární vlogy z Afriky odvysílala i slovenská televize, rovněž je na YouTube vydává hned vedle komediálních videí, ve kterých kupříkladu cestuje po zemích východní Evropy a navštěvuje nejlépe či nejhůře hodnocené podniky. O svých nepříjemných zážitcích z Afriky, Jižní Ameriky, ale i Spojených států, při kterých mu šlo mnohdy o život, také sepsal tragikomickou knihu povídek Kde všade som (ne)zomrel.
"Můj YouTube kanál a můj pracovní život se dělí na dvě zdánlivě zcela nehomogenní složky - komedie a cestování. A ty se snažím kombinovat," vysvětluje Popluhár, který se v budoucnu vidí spíše za obrazovkou než na cestách. "Psaní scénářů je část tvorby, která mě baví nejvíce. Táhne mi na třicet, za chvíli se možná přiblíží rodina a já už nebudu moct takto chodit po světě, proto se v budoucnu více vidím u psaní," zamýšlí se.
Své největší trápení na cestách nezažil v nemocnici, kde několik dní ležel s malárií, nebo v kukuřičných polích, kde se v zamknutém autě bál o život, ale paradoxně v Kalifornii v USA. Tam, jak sám říká, strávil nejhorší čtyři měsíce života. "Nebyl jsem zvyklý na to, že lidé mohou být tak falešní, jako byli v Kalifornii," vypráví dobrodruh, podle kterého byly všechny ostatní nepříjemné zážitky jen relativně chvilkovým stresem.
Naopak nejupřímněji na něj zapůsobila Afrika, především její země, kde běžně lidé necestují. "Nejsou tam zvyklí na turisty, takže se zajímají, odkud člověk je, jaký je jeho život, jejich upřímná vášeň bez bočních úmyslů mi toho vždy dávala nejvíce," vzpomíná s úsměvem.
Lidé si podle něj až po překonání hrozivých zážitků uvědomí, co všechno mají. "Rodinu, přátele, zdraví," vyjmenovává. "Všechny nebezpečné situace mě nakonec formovaly do spokojenějšího a šťastnějšího člověka," dodává.
