Loňský let sportovním letadlem z Příbrami přes Polsko do ruského Pskova a pak přes Moskvu k Černému moři a Jekatěrinburgu ve mně vyvolal touhu poznat a zachytit Rusko z výšky ještě mnohem lépe. Hned po návratu domů jsem se proto rozhodl, že v roce 2020 bych rád doletěl až do Vladivostoku.
Nakonec se z toho ale vyvinul úplně jiný plán: oblet světa v malém sportovním letadle, který měl slavnostně odstartovat 19. května 2020. Jedno ráno jsem si prohlížel možné alternativy výpravy do Vladivostoku na domácím globusu - a došlo mi to, co by bylo jasné každému školákovi. "Je celkem jedno, jestli se z Vladivostoku budu vracet zpět, nebo budu pokračovat dál a obletím zeměkouli."
A trasa expedice, která měla proběhnout opět pod hlavičkou magazínu Flying Revue? Přes ruskou Sibiř, Aljašku, Kanadu a Grónsko - je to vlastně jediná možnost, aniž by bylo potřeba malé letadlo vybavovat dodatečnými nádržemi. Plánování mohlo začít.
"Kterým směrem mám letět - na západ, nebo na východ?" zněla první zásadní otázka. S ohledem na převládající větry je vhodnější letět na východ, přes Rusko na Aljašku a odtud přes Kanadu do Grónska a následně přes Island a Faerské ostrovy zpět domů. Během prověřování národních leteckých předpisů jsem však narazil na paradox: z Kanady do Grónska se s mým typem letadla, které je vybavené jen pro lety za viditelnosti, letět nesmí, zatímco v opačném směru to možné je.
To a mnoho dalších okolností nakonec rozhodlo o tom, že oblet zeměkoule budu plánovat směrem na západ, i když možná poletím trochu proti převládajícím větrům.
25 tisíc kilometrů, 130 hodin letu a servis v Rusku
Spočítal jsem si, že oblet zeměkoule v blízkosti 60. severní rovnoběžky představuje nějakých 25 tisíc kilometrů, tedy zhruba 130 hodin letu. V tom byl ovšem trochu problém, protože letadlo potřebuje po 80 až 100 hodinách servisní prohlídku.
Domluvil jsem se s hlavním mechanikem Matoušem, že za mnou přiletí na vhodné místo a tam prohlídku udělá. Nakonec nám vyšlo, že to bude ruský Novosibirsk, což však vyžadovalo zajistit pro Matouše ruské vízum.
S Genadijem, který mi pečlivě a spolehlivě zajistil loňské létání v Rusku, jsme začali plánovat přelet Ruska. Je potřeba si uvědomit, že na Čukotce, Kamčatce i řadě dalších míst této cesty pojem "letiště" znamená štěrkovou nebo travnatou přistávací dráhu, která nemívá žádné zázemí ani palivo.
To znamená, že je třeba najít někoho, kdo bude ochoten ho tam dovézt a kdo bude buď věřit, že opravdu přiletím a on že dostane zaplaceno, nebo budu muset věřit já jemu, že když mu zaplatím napřed, že tam opravdu to palivo v dohodnutý den a čas přiveze.
Dávám přednost první variantě, ale i na to potřebuji Genadije. Nevím totiž, jak bych bez něj našel někoho, kdo tam žije a koho bych mohl o takovou službu požádat.
Pozor, medvědi. Raději letět než spát v divočině
Ladění trasy přes Rusko nám nějakou dobu trvalo, jasno bylo až v listopadu 2019. Paralelně s tím jsem s pomocí Michala a Honzy z ABS Jets zajišťoval zbytek trasy. Klíčové bylo především přistávání a palivo v Grónsku a Ilaquitu v Kanadě.
Ze zkušeností z jiných expedic vím, že ideálních je tak pět hodin letu denně. Někdy je to samozřejmě víc. Na Čukotce jsem si musel naplánovat jeden den s devíti hodinami letu. To proto, že jsme sice v tamních horách našli přistávací dráhu a Genadij tam domluvil přivezení benzínu, ale není tam v širokém okolí kde přespat. Mohl bych samozřejmě přenocovat ve spacáku, ale mám respekt z medvědů, kteří se tam běžně potulují.
Už koncem října 2019 jsem začal s přípravou letadla. Chtělo to novou vrtuli, nové motorové lože i nový podvozek, opravené vodní čerpadlo i speciální nátěr chránící povrch letadla proti kamínkům štěrkových drah. Důležitá byla i oprava palubního rádia, se kterým jsem měl v poslední době dost problémů.
S Petrem, uznávaným filmovým režisérem, už máme nějakou společnou práci za sebou. Dohodli jsme se tedy, že by to mohl být on, kdo bude mou cestu dokumentovat. Jenže pak jsem si představil tu malinkou kabinu, váhová omezení a myslel jsem i na těžiště letadla, které se nesmí posunout moc dozadu, aby bylo letadlo ovladatelné. Musel jsem začít vyškrtávat ze seznamu věcí, které chci vzít s sebou, ty, které nejsou kritické.
Nejde to jinak, musíme zhubnout
Z propočtů mi vyšlo, že můžeme mít v kabině celkem 200 kg - včetně nás samotných. Pokud bychom měli i s osobními, záchrannými, filmovacími i dalšími věcmi vážit každý víc, pak bychom nemohli vzlétat s plnými nádržemi. A to by bylo nepřijatelně riskantní.
Zbylo tak jediné řešení - když potřebujeme víc věcí (včetně záchranného člunu, vest a plovoucích obleků), musíme prostě zhubnout. Ke své denní ranní hodině cvičení jsem proto ještě přidal hodinovou chůzi, kterou jsem si až do odletu předepsal místo večeře.
Vánoční prázdniny jsem strávil detailní přípravou celé trasy. Kudy letět, co tam vidět a zdokumentovat. Vydalo to na padesát stránek textu. Nový rok byl za dveřmi a všechno běželo podle plánu. Do odletu v květnu zbývalo pár měsíců.
Na silvestra vydala mezinárodní zdravotnická organizace WHO prohlášení v tomto smyslu: "Ve městě Wu-chan, v Číně se rozšiřuje nový typ koronaviru. Toto onemocnění může způsobit i smrt."
V lednu Petr začal točit první záběry z příprav expedice. Byl jsem nadšený, že bychom mohli být historicky vůbec první tým, který nafilmuje zeměkouli kompletně kolem dokola, a to dokonce na kameru, která zaznamenává sférická 360stupňová videa. Řešili jsme, jak a přes jaká média budeme o expedici informovat i to, jak zajistit, aby kniha v češtině i v anglické verzi vyšla co nejdříve po příletu.
Desátého ledna přinesla média zprávu o tom, že koronavirus si v Číně vyžádal první oběť. To jsem zrovna řešil stav nouzového člunu, který musím mít pro lety nad mořem a plánoval jsem nákup takzvaných plovacích obleků, které člověka dokážou udržet nad hladinou a hlavně při životě v ledové vodě.
Dopracoval jsem se nakonec i k webu dánské firmy Viking, která tyto obleky vyrábí, a dohodl jsem si tam schůzku. Plánoval jsem, že na ni zaletím přímo v expedičním Dynamicu WT-9. Firma vyrábí tyto obleky hlavně pro pracovníky naftových těžebních věží a námořníky - tedy pro kategorie lidí, kteří padají do vody zřejmě častěji než piloti, takže by měla dobře vědět, jak je udělat.
Špatné zprávy od Shannon, uvězněné ve Wu-chanu
Přišel 20. leden a čínské úřady oznámily, že se koronavirus může přenášet z člověka na člověka. Moc pozornosti jsme tomu tehdy nevěnovali. Přípravy expedice byly v plném proudu a na začátku února jsme konečně stanovili plánované datum odletu. Měl to být 19. květen 2020.
Můj kamarád Leif, Dán žijící v Praze s čínskou manželkou Shannon, mi tou dobou řekl, že jeho žena v půlce ledna odletěla do Číny za rodiči na předměstí Wu-chanu. Když město i celou provincii kvůli koronaviru izolovali, zůstala tam uvězněná u rodičů v jejich malém bytě. Shannon přímo z předměstí Wu-chanu hlásila, že nikdo nesmí vycházet z bytů a nezbytné potraviny pro ni a její rodiče jim jednou za tři dny ve stanovený čas nechává za dveřmi speciální vojenská zásobovací služba.
Počátkem března se první případy koronaviru objevily i v Česku. My jsme zrovna řešili povinné a havarijní pojištění letadla. Jako u aut, první je povinná a druhá dobrovolná. Platím si obě. Je několik zemí na světě, kde tyto pojistky z různých důvodů neplatí, třeba Severní Korea, Sýrie, Mali. Jenže jsou mezi nimi i USA, což se nás týkalo - měli jsme letět přes Aljašku.
"To není problém, bude tam jen nějaké malé zvýšení pojistného", dověděl jsem se od paní, která pojištění zajišťuje. Když jsem pak pojistnou smlouvu dostal, bylo na ní zřetelným písmem uvedeno "Excluding USA". Tvrdili mi vcelku přesvědčivě, že je to v pořádku, že je tam ještě tripartitní dohoda, která to ošetřuje.
Mám už ale přece jen trochu moc životních zkušeností na to, abych to zbaštil. Představoval jsem si, jak americkému pasovému úředníkovi v Juneau na Aljašce, který při vstupu do USA bude chtít vidět kromě pasu i potvrzení o pojištění odpovědnosti, budu vysvětlovat něco o tripartitní dohodě podepsané kýmsi v Praze, když krytí v USA je z pojistné smlouvy zřetelně vyjmuté. Trval jsem na pojistce, která se vztahuje i na USA, a povedlo se.
Od Honzy z ABS Jets jsem dostal informaci, že letiště Ilaquit, kde chceme vstoupit do Kanady, má v té chvíli 11 barelů (asi 2000 litrů) leteckého benzínu a další dostane, až roztají ledy v přístavu, což bude někdy v červenci. Objednat si benzin předem nejde. Buď v době našeho přistání bude a dostaneme ho, nebo už nebude a pak máme smůlu.
Tak to je konec, neletíme…
Blížila se polovina března a Světová zdravotnická organizace vyhlásila globální pandemii. Na čtvrtek 12. března jsme měli domluvenou schůzku v Esbjergu u firmy Viking. Ve čtyři hodiny ráno jsem spustil na telefonu aplikaci CNN: "Breaking news: President Trump bans travellers from Europe." Do USA se nesmí cestovat.
"Tak teď to opravdu začíná", říkám si pro sebe a přemýšlím, zda zákaz cestování mezi Evropou a USA vydrží až do začátku června, kdy bych měl přilétat na Aljašku. Počasí nám vůbec nepřeje, a tak musíme let do Dánska zrušit.
Katastrofické zprávy se začaly valit odevšud - omezování pohybu a sdružování lidí, počty zesnulých v jednotlivých zemích, počty celkově i nově nakažených, zavírání leteckých linek i hranic, zákazy cestování…
Dalo se čekat že se postupně budou uzavírat všechny země - Británie, Island, Kanada a v nějaké chvíli určitě i Rusko. Bylo mi jasné, že letět nad světem, který se zmítá v apokalyptickém problému globální pandemie, by nebylo příliš veselé a že bych ani nemohl očekávat přílišný zájem od lidí unavených denními problémy, dlouhodobou nejistotou i obavami z budoucnosti.
A tak bylo ve čtvrtek 12. března jasno. Nehledě na rok trvající přípravu, oblet zeměkoule malým letadlem plánovaný na květen a červen musíme odložit na neurčito.
Magazín Flying Revue
- Flying Revue je nejčtenější letecký časopis v Česku a na Slovensku.
- Portál FlyingRevue.cz denně přináší aktuality ze světa všeobecného i dopravního letectví.
- Naleznete zde také reportáže, videa a fotografie z unikátních leteckých expedic do všech koutů světa.
- Aktuálně.cz a Flying Revue společně připravují fotogalerie zachycující krásná místa české krajiny.
