Aktuálně.cz: Když jsem četla knihu Hory, má panenko, váš rozhovor s otcem Radkem Jarošem, protkávaný vašimi trefnými glosami, zaujala mě mimo jiné fotka, kde je otec na laně na skále a drží vás coby asi tříletou holčičku za kotník hlavou dolů. Jak ta fotka vznikla?
Andrea Jarošová: Došlo k ní zcela organicky. Naši rádi lezli a neměli babysitting, tak jsme museli lézt s nimi, ať jsme chtěli, nebo nechtěli.
A.cz: Myslela jsem, že jste tatínkovi padala a on vás chytal…
Andrea Jarošová
Narodila se v roce 1989 v Novém Městě na Moravě. Jejím otcem je nejlepší český horolezec Radek Jaroš (1964). Počata byla údajně v autobusové zastávce v den svatby. Hlavní inspirací pro její psaní byl její otec, horolezec Radek Jaroš, se kterým napsala dvě knihy: Hory, má panenko (2011) a Hory shora 2 (2013). Letos na podzim vydala pohádkovou knihu V lavině o dobrodružství malého znuděného pyromana v horách. Vystudovala scenáristiku a dramaturgii na pražské FAMU. Je spoluautorkou scénáře romantické komedie režiséra Jiřího Chlumského Martin a Venuše (2012). Podílela se na filmovém dokumentu Cesta vzhůru (2015) o Radku Jarošovi a jeho zkompletování Koruny Himálaje.
Kdepak, takhle on si s námi normálně hrál. Bavilo ho občas držet nás z útesu vzhůru nohama. Táta se o nás nikdy nebál, stejně jako se nebojí o sebe.
A.cz: A co tomu říkala maminka?
Tak třeba tuhle fotku v klidu fotila. Rodiče mě naučili nebát se. Strach jsem získala až teď v dospělosti.
A.cz: Vy sama nelezete, říkáte, že nechápete, jak někoho může bavit lézt stále na nějaké vyvýšeniny. Odradily vás tyto rané zážitky?
Dříve jsem si myslela, že mě to odradilo, ale ve skutečnosti je to tak, že mě zkrátka vždycky bavily úplně jiné věci. Vždycky pro mě byly zajímavější kultura a umění než sport. Ten mě baví, ale beru ho jako takovou osobní udržovací činnost, v podstatě něco jako koupání.
A.cz: Také mě v knížce zaujala pasáž, kde píšete, že vás a vašeho bráchu tatínek oslovoval "šmejdi" nebo "smradi" a že jste na to byla hrdá. Můžete mi to vysvětlit?
Mě vždycky velmi inspirovaly zážitky a videa, co taťka vozil z Himálají. Fascinovalo mě, jak se tamější lidé nebojí o své děti a nechávají jim volnost. Děti tam lezou samy po horách, u silnice, u řeky a nikdo se nebojí, že by se jim něco stalo, a tím jim dávají důvěru. Stejnou důvěru dával taťka i nám s bráchou, ve srovnání s rodiči našich vrstevníků se o nás také vůbec nebál. A že nás oslovoval "šmejdi", to mi přišlo jaké známka punku v naší výchově a bylo mi to příjemné.
A.cz: Ovlivnil fakt, že vás rodiče nevychovávali ve strachu a dopřáli vám volnosti, nějak formování vaší osobnosti?
Ano, mohla jsem se zformovat sama. Nebyl na mě vytvářen takový tlak, co si mám myslet a jak se chovat. Díky tomu je pro mě nyní lehké psát a svobodně se vyjadřovat, na můj umělecký život to mělo rozhodně pozitivní vliv.
A.cz: Jak těžké bylo vaše dospívání?
Byla jsem strašná. Ale naštěstí na gymnáziu, kde jsem byla úplně nejstrašnější, mě objevil učitel literatury pan Zajíček, donutil mě psát a všechny tři knížky, které jsem s tatínkem napsala o lezení, mi editoval.
A.cz: Znamenala společná knížka hovorů a úvah Hory, má panenko, nějaký důležitý zlom ve vašem vztahu s otcem?
Myslím, že ano. Bylo potřeba, abychom každý udělali vstřícný krok směrem ke světu toho druhého. Že táta excelentně leze, to už bylo jasné dlouho, ale teď bylo potřeba, abych i já něco dokázala, něco pro něj uchopitelného. Tedy nejsem si úplně jistá, že tu knížku četl, podle mě ne, ale v momentě, kdy začaly chodit pochvalné e-maily a blahopřání, tak jsem stoupla v jeho očích a propojilo nás to. On uznal, že já dobře píšu, a já uznala, že dobře leze.
A.cz: Jak odlišné bylo tatínka zpovídat pro knížku a nyní pro film Cesta vzhůru, který právě běží v kinech?
Mnohem lepší s ním bylo dělat soukromé rozhovory pro knížku, chodili jsme spolu na víno a bylo to fajn. Při natáčení dokumentu byly štáb, kamera, některé scény jsme jeli několikrát znovu, málokdy to je zcela přirozené.
A.cz: Vymezujete se vůči otci-horolezci, říkáte o sobě, že jste kavárenský povaleč a že nechápete, co horolezce stále táhne do hor riskovat život. Ale teď, když jste vydala svou první samostatnou knihu, pojmenovala jste ji V lavině a pojednává o chlapečkovi, který šel do hor a zavalila ho lavina. Proč?
Z celého lezení mě vždycky laviny fascinovaly nejvíc. Stejně jako mě fascinují vodní víry, tornáda, požáry, bouřky, všechny tyhle extrémní jevy miluju.
A.cz: Fascinují – znamená to i přitahují? Jste ten typ, že když je bouřka a ostatní se běží rychle schovat, vy naopak vylézáte ven?
Přesně tak, pobyt v bouřce miluju, už od malička.
A.cz: Váš otec o vás říká, že jste od malička byla pyroman a celé Nové Město na Moravě mělo zakázáno vám prodat cokoliv hořlavého…
Ano, je to tak. Měla jsem s tím nějaký průšvih, když jsem byla ve druhé třídě. Tak máma obešla s mojí fotkou všechny drogerie ve městě a prodavačům nařídila, že mi nemají prodávat nic hořlavého.
A.cz: Jak jste přišla na myšlenku pohádkového příběhu z laviny?
Lavina si zkrátka říkala o pohádkové zpracování. A protože v očích dětí neexistuje nic bezdůvodně, v mém pojetí funguje v lavině továrna na sníh.
A.cz: Od knih popisujících drsný život horolezců a životní a sportovní anabáze vašeho tatínka jste přešla k psaní pohádky. Jak jste tento krok zvládla?
Z knížky mám velkou radost, že se nakonec podařila. Byla to doba hledání a kompromisů, nevěděla jsem, jak mám psaní pro děti pojmout. Nakonec jsem se rozhodla, že knížku napíšu tak, jak bych ji jako malá chtěla číst. Nebrala jsem tedy ohled na rodiče, na to, jak vypadají klasické knížky pro děti, ale pouze na děti a jejich skryté touhy a fascinace. A jelikož mě vždycky fascinovaly požáry a laviny, opřela jsem děj o ně. Proto říkám, že knížka je pro všechny děti a pro odvážné rodiče, kteří jim to dovolí přečíst.
A.cz: Trochu mi to připomíná postoj Astrid Lindgrenové při psaní Pipi Dlouhé Punčochy – ta do této postavy vměstnala snad všechny skryté tužby dětí a porušení většiny myslitelných tabu. A zásadně stála na straně dítěte, ne na straně rodičů.
Byla bych potěšena, kdybych byla někdy časem zařazena do této společnosti.
A.cz: Jak moc daleko jsou od sebe ty dva světy – tatínka, dobrodruha a horolezce, a váš svět coby umělkyně?
Násilím jsem byla nucena seznámit se dopodrobna s himálajským lezením, když jsem o tátovi psala ty knížky. Bylo to to nejlepší, co se mezi námi mohlo stát. Udělala jsem s ním desítky, možná stovky hodin rozhovorů a bylo to pro nás pro oba velmi prospěšné. Takže se teď já vyznám v tátově lezení úplně nejlíp. To jsou paradoxy! (smích)
