Režisér Jan Hřebejk koncem března v DVTV řekl: "Proč by se nemohli umělci vyjadřovat k politice, když se k ní vyjadřují i odborníci na motýly, doktoři a prodavači japonských majonéz." Jak to máte vy, ať vás hned na úvod nemučím otázkami o Zemanovi?
Eva Josefíková
- Narodila se v 3. 2. 1990 v Uherském Hradišti.
- Vystudovala herectví na DAMU.
- Hrála ve filmech Probudím se včera, Fair Play nebo Vejška a televizních seriálech Kosmo, Semestr a Modrý kód.
- Hostovala v Národním a Stavovském divadle, momentálně je k vidění například ve Švandově divadle.
Mám to úplně stejně. Respektuju kolegy umělce, kteří se angažují a vyjadřují se k politickému dění. A chápu i ty, kteří se vyjadřovat nechtějí a nemají potřebu veřejně se vyhranit a stát pouze na jedné straně barikády. Jsem doslova alergická na příspěvky v internetových diskusích, že jsme jenom banda komediantů, která by si měla hrát divadlo a neplést se do věcí, do kterých jim nic není. Jak nic není? Jsme přece občany České republiky stejně jako ti diskutéři na internetu, kterým se to nelíbí.
Koukám, že vás to docela rozčílilo.
Ano, tyhle názory nejen v internetových diskusích mě vždycky dokážou akorát naštvat. Vadí mi lidi, kteří mají neustále potřebu kázat o tom, kdo se může a nemůže k něčemu vyjadřovat. Já taky třeba nesouhlasím s názory fanoušků Ortelu, ale nebudu tvrdit, že nemají právo se vyjadřovat, pokud se drží v mezích zákona. To je přece hloupost! O to víc musí být slyšet opozice. Vždyť na tom, že se můžeme svobodně vyjadřovat, stojí moderní společnost.
Divím se, že máte odvahu vůbec číst internetové diskuse.
Snažím se to nedělat. Ale třeba DVTV sleduju docela často a občas tam zazní i kontroverzní názory, tak potom mě zajímají i reakce diváků. Teď budu znít, že zase rozděluju já, ale taky si vybírám weby, na kterých diskuse čtu.
A co vám ještě vadí kromě lidí, kteří tu rozdělují společnost?
Děsí mě populismus a vytváření atmosféry strachu, rozdělování na černou a bílou. Neděje se to jenom v České republice, podobné nálady jsou rozeseté prakticky po celé Evropě. Děsí mě, že spousta věcí se nápadně podobá tomu, co lidstvo zažilo v historii. Přátelé mi pořád říkají, že nemám hysterčit a uklidnit se. Nepřijde mi ale, že bych panikařila. Jsem opravdu znepokojená. Zároveň si uvědomuju, že kvalita života v České republice je perfektní. Řada mých přátel i blízkých z ciziny se přestěhovala do Česka právě proto, že se tady JINAK žije tak dobře.
Proč podle vás došlo v poslední době k tak razantnímu vyhrocení názorů?
Hodně s tím podle mě zamíchal Facebook a sociální sítě. Uvědomuju si, že žiju v bublině a můj názor zní taky vyostřeně. Dřív člověk vzal od kamelota noviny a přečetl si je celé. Teď si čteme už jen články, které nám vyfiltroval nějaký algoritmus nebo které sdílejí naši přátelé, se kterými se názorově ztotožňujeme.
Podle nedávného průzkumu lidi na sociálních sítích opravdu více zajímá, kdo zprávu sdílí, než z jakého zdroje či média ve skutečnosti pochází.
A pak se takovým lidem říká influencer, pro mě to je hrozně matoucí. Doteď nevím, kdo to vlastně je. Člověk, který sdílí politické články, glosátor čehokoliv, nebo patnáctiletá školačka, která dělá na svém YouTube kanálu reklamu na boty? Hodnota informací se najednou měří jen na kliky a lajky.
Jak z toho ven? Vy jste mediálně známá osobnost, mohla byste sama být influencer. To vás neláká?
Nejsem moc zdatná v komunikaci po síti, nemám ani Instagram, netuším, k čemu je Snapchat. Pro mě je důležité udělat si na věci vlastní pevný názor předtím, než se k něčemu veřejně vyjádřím. Sama ale cítím, že takto opodál již nejde dlouho stát. Akorát se musím správně rozhodnout, v čem se hodlám angažovat, nechci se vehementně přidat k čemukoliv, křičet vágní hesla a pak toho litovat. Nevidím totiž smysl v hurá akcích, jako jsou třeba internetové petice. Za odvolání pana Zemana jich vzniklo snad pětadvacet. A měly nějaký efekt? Nechci být facebookový sdíleč. Radši se budu věnovat užšímu okruhu témat, kde třeba můžu reálně pomoct. Není v mé moci zařídit lajkováním světový mír. A půjdu k volbám.
Když tedy nemáte teď takovou potřebu vystupovat jako infuluencer, tak pomáhají k vyjadřování vašeho názoru třeba satirické projekty jako Kosmo?
Byla jsem naprosto šťastná, že jsem mohla v Kosmu hrát. Scénář byl perfektní, bavila jsem se a smála se nahlas a říkala si, že konečně někdo perfektně a s nadsázkou shrnul, co se tady kolem nás děje. V Kosmu se ztotožňuju absolutně se vším. Kdybych měla opačný názor, nehraju v tom.
Proč v Česku kromě Kosma a Kanceláře Blaník nevzniká výraznější politická satira?
I po pětadvaceti letech se všechno srovnává s Českou sodou. Slyšela jsem, že tehdy vládla v České televizi docela anarchie. A řekněme si upřímně, že kdyby se někdo pokoušel natočit Českou sodu dnes, asi by to úplně neprošlo. Na Kancelář Blaník si Česká televize netroufla, tak skončila na Streamu. A mám velkou radost, že na internetu už nevznikají jen pořady o vaření a bydlení, ale produkuje se autorská tvorba, ve které si filmaři můžou dovolit víc.
Zádušní oběť Jiřího Svobody, kterou Česká televize uvede v neděli večer a ve které hrajete, řeší i židovskou otázku, kdy se místní postaví proti chudým židům, kteří k nám přišli po ruských pogromech. Film tak dostává docela zajímavý rozměr v kontextu uprchlické krize, nemyslíte?
Pochopitelně. A děsím se toho, že to třeba někomu nedojde. Ale neustále slýcháme od politiků nebo soukromých médií, jak přistěhovalci jsou zlo a jak nám seberou ženy, děti, práci, peníze a domy. Náckové teď začali bránit křesťanské hodnoty. To jako vážně? Někdo nad tím kroutí hlavou, jiný se tomu směje a najdou se i ti, kteří tomu věří. Film pana Svobody tak v současné situaci dostává ještě další rovinu a věřím, že to bude pro diváky srozumitelné.
Vaše herecké působení v divadle a ve filmu je docela schizofrenní, poměrně vážné role na prknech střídáte s karikaturními rolemi "pipinek" v televizi a filmu. Vyhovuje vám tenhle styl práce?
Je to náročné časově zkoušet v divadle a do toho točit seriál nebo film. Ale na druhou stranu bych se asi zbláznila, kdybych hrála pořád to samé. Jako herečka potřebuju rozdílné role k udržení tvůrčí i duševní rovnováhy. A taky abych nespadla do nějaké škatulky, ze které se pak těžko škrábe ven. Před kamerou se vyblbnu, na jevišti si trochu sáhnu do vnitřností. To vlastně dělám v primáckém seriálu Modrý kód taky, akorát někomu jinému. (smích)
