reklama
 
 

Bílá: Cokoliv udělám, najde se na tom vždycky něco špatně. Vyčítají mi i neúčast na pohřbu Špinarové

6. 4. 2017
Roční časosběr ze života Lucie Bílé. Podívejte se na ukázku z dokumentu | Video: Česká televize |  00:30
Česká televize odvysílá 8. dubna dokument Nebe, peklo, Lucie, roční časosběr Terezy Kopáčové sledující populární zpěvačku Lucii Bílou. Snímek se soustředí na střet osobní a pracovní roviny jejího života, proto i takové bylo téma rozhovoru se zpěvačkou pro Aktuálně.cz po novinářské projekci. „Mediální obraz je samostatná věc, nevypadá úplně podle mých představ a já mu hlavně nesmím uvěřit. Dřív jsem občas měla pocit, že si musím jít koupit noviny a začít se chovat podle představ novinářů. Už to vnímám jinak,“ říká Lucie Bílá.
Doporučujeme

Na dokumentu mi přišel nejzajímavější střet "Lucie Bílé" a "Hany Zaňákové". Pracovní a osobní roviny. Co vás vlastně motivovalo ho točit, když tím "Hanu" ohrožujete?

Rok 2016 byl pro mě v mnoha ohledech důležitý. Začala jsem v něm druhou polovinu života, oslavila jsem velmi protivné kulatiny. Řekla jsem si taky, že když točím cédéčka a chystám hned několik obrovských koncertů v Praze a Bratislavě, bude dobré ukázat lidem všechnu tu omáčku okolo, protože samotný koncert je jen konečná odměna, obklopuje ho opravdové peklo a lidé by měli vědět, že nejde o rozchechtanou zábavu, samé krásné šaty, květiny, poplácávání po zádech a potlesk. Že to vše není tak růžové, jak vypadá z hlediště nebo později ze sestřihu.

Takže spíš než o odkrytí vašeho soukromí má jít o demonstraci pracovního drilu a technické stránky vaší práce?

Nejen technické stránky, ale všeho toho, včetně hlubokých emocí, které mnou otřásají nejen na jevišti, ale i v zákulisí a v životě. Ten tlak je někdy tak obrovský, že jen vystoupit mezi lidi a promluvit, natož zpívat, vyžaduje od člověka velkou sílu. Chtěla jsem, aby to vše lidé pochopili, a až mi budou příště tleskat, tak nejenom za daný okamžik, ale aby si vzpomněli na ten dokument a chápali, jak to pro mě není jednoduché. Aby zkrátka věděli, proč mi tleskají.

Jednou jsem se ptala Pavla Vrby na jeden jeho text, když mi ho přinesl po jediném dni, jak se mu povedl tak rychle a skvěle - řekl mi, že ho nepsal jeden den, ale celý život. Stejně tak tento dokument možná sleduje jeden rok v mé kariéře, ale odráží se v něm vše, čím jsem si kdy prošla. Stačí se mi tam podívat do obličeje. V mnoha scénách mi to nesluší, ale jsem ráda - kdybych byla pořád načančaná, byla bych jako v telenovele, kde lidé pláčou, ale mají dokonale namalované oči.

Já tu ale cítím paradox, na nějž ostatně v dokumentu narážíte, že jste se rozhodla poodstoupit od Bílé k Zaňákové, znovuobjevit určitou intimitu, ale nakonec Zaňákovou opět berete a předkládáte před lidi, čímž jí intimitu odjímáte a měníte ji na další veřejnou roli.

To si uvědomuju. I ve filmu přiznávám, že jsem se chtěla schovat k Haně a nakonec i tu Hanu dala lidem. Vzala jsem svoje nitro a lidem řekla: "Tady si ho vemte." Jsem natolik zvyklá se rozdávat, že i ten kousek zázemí a bezpečí, co jsem našla, jsem zase poslala dál.

Nelitujete toho zpětně?

Ne, já jiná nebudu. Měla jsem období, kdy jsem se snažila třeba nemluvit s médii, koncentrovat se, vážit myšlenky, jenže jsem pak byla míň sama sebou. Jsem totiž společenská, spontánní a říkám blbosti… Předevčírem jsem měla oslavu narozenin a říkám: "Všechno tohleto víno je z jihočeských mlékáren." To jsem celá já, úplná blbost, spojit takhle dohromady dva sponzory! Takže ne, nic bych neměnila. Jsem taková, jaká jsem.

V dokumentu padlo a u kolegů novinářů vzbudilo velký ohlas, že očekáváte úctu médií. Že když člověk dosáhl úspěchu jako vy a připravil s takovým úsilím velký koncert, zaslouží si z principu uznání. Jistě jste nechtěla říct, že jste nekritizovatelná, ale jak tedy vlastně může vypadat kritika vaší práce, abyste ji považovala za legitimní?

Takhle… Kdyby někdo přišel na ten koncert do Bratislavy a pak řekl, že se mu nelíbil výběr písniček, kostýmy, že tam bylo moc tanečníků, tak dobře. Ale vzít to celé, tu obrovskou roční práci tří set padesáti lidí, tu obrovskou investici, kterou jsem riskovala všechen svůj majetek, protože jeden koncert stál 350 tisíc eur, to vše vzít, zmačkat jako papír a hodit do koše, to udělá jen člověk, co si absolutně neváží práce druhých. A já bych jenom chtěla, aby lidé byli oceněni za svou práci.

Mně nevadí, když mi někdo řekne, že se mi něco nepovedlo, to beru a ráda konzultuju. Nepotřebuju, aby mě lidé jen chválili, ale aby mě jenom hanili? Nebo aby hanili jen mě? Například ono srovnávání s Madonnou. Nemělo jít o výtku spíš na režiséra než na mě osobně? Velmi si Madonny vážím, ale její koncert s bubeníky jsem neviděla. Proč jsem najednou já byla pro média nějaký zloděj?

Ne každý ví, jak přesně se účastníte příprav - akce nese vaše jméno, automaticky ji s vámi spojují ve všech ohledech.

Samozřejmě se pletou. Já si nešiju kostýmy, nečešu se, nepíšu si texty ani hudbu. Jsem jehla s nití, na kterou se navlékají perly. Což by si lidé měli uvědomovat. Každopádně kdybych onu Madonninu show viděla, asi bych panu režisérovi řekla, že bychom měli jít jinudy. Ale krom tohoto jednoho čísla jich tam bylo dalších čtyřiadvacet. A že jsem zazpívala Ave Maria v kostele? Vždyť tam patří, jako ke mně patří kříže.

Na kříže jsem se vás chtěl zeptat. Jakou pro vás přesně mají hodnotu? Vždy máte nějaký na sobě, ve volném čase vyrábíte růžence… Jde pro vás spíš o morální symbol, nebo konkrétně náboženský?

Oboje. Já ale nejsem ortodoxně věřící člověk, jsem přirozeně věřící. Věřím v něco, co nás přesahuje, věřím v Boha, modlím se, když na to přijde… Vždyť kdo by se nemodlil, když potřebuje pomoc? Taky věřím, že když Bůh nechce, abych někam šla, schová mi klíče. Jsem křtěná, ale na druhou stranu jsem nikdy nebyla u zpovědi.

Výrobou a prodejem růženců pak pomáhám opravovat kostely, což se stalo nějak samo sebou. Moc o tom nepřemýšlím, přijde mi to jako krásná a logická věc. Já mám nakonec pocit, že všechno v mém životě má logiku, i když možná působím chaoticky.

Když mluvíte o větší logice ve vašem životě, než se na pohled zdá, jak se to má s vaší roztržitou image? Budujete si ji vědomě? Říkáte, že jste, jaká jste, že si na nic nehrajete, ale budíte ve mně dojem, včetně vašeho působení v dokumentu, jako byste si naopak vždy uvědomovala přítomnost kamery a chápala, že každá "blbost", kterou řeknete, je zaznamenávaná.

Během natáčení mi občas totéž vyčítala i režisérka Tereza Kopáčová. Ale víte… kdybych úplně ukázala, v jakém stavu jsem kolikrát byla, tak bych nemohla ani mluvit. Kdybych alespoň trochu nezatla zuby a nevypouštěla informace přes ně, mohla bych dopadnout špatně.

Jsem člověk, který se snaží ovládat, ale život někdy připomíná otevřené stavidlo. Pamatuju si, že když odešel Petr Muk, měla jsem velmi emotivní koncert a musela jsem dvakrát odejít z pódia, protože jsem se neubrzdila. Takže pokud se kontroluju, tak jen proto, že cítím obrovský přetlak a jediná další možnost je složit se a neříct ani slovo. Proto jsem emoce mohla naplno vypustit až po koncertu.

Moje chování, jak ho vidíte v Nebe, peklo, Lucie, tedy má svůj smysl a nemohlo by být jiné, protože bylo nutné, abych se soustředila. Teď během našeho rozhovoru jsem taky soustředěná a nemůžu se chovat "jen tak".

Asi není snadné žít s vědomím, že každá vaše věta může rezonovat společností. Mimo jiné i kvůli určité zodpovědnosti za vliv, jaký v důsledku své slávy na své fanoušky máte. Stačí si vzpomenout na vaše krátké prohlášení na Českém slavíku. Tvrdíte, že jste špatně pochopila, k čemu se vyjadřujete, každopádně následky byly celkem výrazné.

Já ani nevím, co to ten Ortel je. Měla jsem za to, že se slova toho skokana vztahovala ke mně. Musela bych se ale zbláznit, abych se takovými přeřeky víc zabývala. Teď mi bylo třeba vytýkáno, že jsem nebyla na pohřbu Věry Špinarové. Viděla jsem ji dvakrát v životě, je pro mě obdivovanou kolegyní, mám ji ráda. Dokonce jsem si přála, aby udělala letos u nás v Otvovicích koncert na počest osmdesátin mého táty, který ji miluje. Jenže mi to přišlo nevhodné jít na ten pohřeb, když jsme se znaly tak málo. Hold jsem jí tedy vzdala jinak.

Představte si ale, že kdybych bývala šla, lidé by hned řekli: "Bílá ji neznala a teď se na ní zviditelňuje." Ať udělám cokoliv, najde se na tom vždycky něco špatně. Když někoho pozdravím, hned se řekne, že jsem při tom byla neupřímná. Už se snažím nehlídat a být hlavně spokojená sama se sebou. Vědět, že jsem udělala, co jsem mohla. A ostatní? Jsou pro mě důležité kamarádky, co se mnou byly v tom dokumentu. Moje vrstevnice, se kterými jsem vyrůstala. Takoví lidé jsou pro mě důležití. Moje rodina, moje láska, moji přátelé.

Mediální obraz je samostatná věc, nevypadá úplně podle mých představ a já mu hlavně nesmím uvěřit. Dřív jsem občas měla pocit, že si musím jít koupit noviny a začít se chovat podle představ novinářů. Už to vnímám jinak. Když vyprávím fór, záleží mi hlavně, abych mu rozuměla já.

Nicméně širší veřejnost, vaši fanoušci, vás vnímají právě skrz média. Nebojíte se, že je zklamete, a necítíte za tento mediální obraz určitou zodpovědnost?

Asi jste mě nepochopil. Kdyby mi nezáleželo na lidech, tak nedělám růžence, charitu, nechodím do společnosti, nesnažím se každého dotknout a "vnutit" mu dobrý pocit, aby se se mnou cítil dobře. Já miluju lidi. To, co se mi stalo s O2 arenou, bylo peklo. Vnímám, jak se teď cítíte i vy. Vnímám, když se někdo chvěje - tuhle jsem byla na vyšetření kvůli očím a sestřičce, když mi měla brát krev, se hrozně klepaly ruce, musela přijít jiná. Představte si, že takových lidí máte před sebou celý sál, dvanáct tisíc, a já je poslala domů. Samozřejmě jsem se cítila hrozně.

Související

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama